Listopadový chumel a čísla (114)

Co je chumel? Listopad se zachumlal do mlhy a sněhové chumelenice. My se zachumlali do postele, protože přišly bacily, a pak taky do teplých bund. Saunou to začalo a v sauně to také skončí, pokud se sejdeme. Tak zatím jsme se sešli jen v Orlických horách, v divadle, na výstavě, v devadesátkách a v Norimberku. Když se nerozvedeš zemřeš, ale tak nějak umřeme všichni. Tím teda nechci nic říct. Čas tiká a je čas na změnu. Práce. A jaká taška je lepší než ta s vánočními dárky?

1603 m.n.m aneb jak jsem nešla na Snežku

Brněnská kancelář se rozhodla zdolat Krkonoše. Výprava začala skvěle – po příjezdu všichni hledali šalinu na Sněžku, a když zjistili, že si budou muset trochu vyšlápnout, vytáhli slivovici a povídali, že takový kopec by v Brně už dávno srovnali a udělali z něj sklípek.

Po cestě se ptali každého, kde se dá dát „dobré škopek“ a na vrcholu se divili, že „ten chudák Krakonoš nemá ani jedno Bistro pod Špilasem“. Se srazem pod hodinama byl taky trochu problém, protože tam žádné nebyly, ještěže měli ty zmijovky, tak se všichni našli.  

Do kanceláře se pak vrátili s hrdostí, že přešli Krkonoše – od parkoviště až k první chatě, protože „dobrá kancelář ví, kdy stačí říct, že už je to vrchol, protože je tam moc cajzlů.!“

Přeháním. A příště mi prý nic neřeknou. Ve skutečnosti přešli asi 80 km z Trutnova (400 m.n.m) přes Sněžku (1603 m.n.m.) a všechna nejzajímavější místa Krkonoš až do Harrachova. Škoda, že jsem se tam s nimi nepotkala, když jsme byli v Jizerkách.

Divadlo a výstava s Ingrid

“Výšlap?” ptá se Anna. Ne, jdeme do divadla s Ingrid. Jsem zvědavá, jmenuje se to Oidipussy. Minule jsme byli na něčem, kde byl hlavní hrdina gay, předminule na severském hororu na divadelnich prknech. Ingrid umí vždycky vybrat něco netradičního a zábavného. Ale s holkama, v zajímavých prostorách NOD, to bylo velmi milé a zábavné představení. “Co bylo na začátku všeho? Jasně že matka.”

A ještě si na mne Ingrid vzpoměla, když neměla s kým jít na výstavu. To se mi povedlo. Udělala jsem totiž seznam akcí, kam chci, poslala jí to a ona to naplánovala. Výstava obrazů Hráč v galerii J&T byla zajímavá a zdarma. A ještě byla v budově Rustonka, kterou projektovali kolegové. A hned vedle je Fragment, který dělala dceřinka. Tak to je zas podle fotek vidět, co mne zajímá.

40 hodin dovolené

V nějakém letním pomatení smyslů mi přišlo jako dobrý nápad si objednat relaxační jógový víkend se sestrou a její kamarádkou. Když se to teď přiblížilo, nebyla jsem z náplně těch jógových lekcí vůbec nadšená a už vůbec se mi nechtělo nikam jezdit a kdo potřebuje relaxovat? Holky se těšily, jak se budou celý den válet. Já spíš koukala, na který kopec vylezu. Orlické hory vypadaly fajn. 

Ale byla to ta nejlepší dovolená nahuštěná do 40 hodin. Sauna a wellness, skvělé jídlo a povídání, barevné a šustící listí, rozhledna a ještě druhý kopec, ranni bazén s protiproudem, meditace, jóga a čas na sebe. Telefon jsem mohla zahodit a vypnout hlavu. Hotel Amenity tomu dost pomohl.

Jogíni neměří svůj život počtem dní, ale počtem nadechů

B.K.S. Iyengar

I když jsme se se ségry kamarádkou neznaly, seznámily jsme se rychle. Tak on se člověk dost odhalí, když spolu tráví 24 hodin denně, a pak taky v sauně. Navíc zná i mého kolegu, takže témat k hovoru bylo dost. Třeba kdo vymyslel, že je pozice psa hlavou dolů odpočinková? Tolik svalů zapojených a ještě stimulace mozku, to nejde s relaxem úplně dohromady.

“Jak máš velké děti?” ptala se Mary. Odpovídám tak nějak automaticky: “150 cm.” Dotaz zněl jasně, ale nebyla to ta očekávaná odpověď. Děti se teda ohradily, když jsem jim to jako vtip vyprávěla, že mají rozhodně víc. Kdo si to má pořád pamatovat, když se to každou chvíli mění, stejně jako ten dotazovaný věk?

Sice jsem plánovala ještě jeden výlet na neděli, ale manžel onemocněl, tak jsem hned po snídani spěchala domů. Trochu mne to štvalo, protože se holky chystaly do kostela se skleněnou střechou. Tak snad příště, určitě je to místo, kam musíme vyrazit. 

Víkend s bacily

Chřipku roznášejí ženy. Žádný muž s teplotou víc než 37 není schopen vstát z postele, natož vyjít z domu ven. Tak asi tak to u nás vypadalo. Všichni tři kluci leželi. Jeden antibiotika, druhý chrchlal, třetí zvracel, mohla jsem si vybrat. Jak se pozná zralý věk? Už se nepoměřujeme, kdo víc vypil, ale kdo má víc nemocných dětí, hlásil Alfons. Ještěže se mne nic nechytá. I když kde jsem sebrala stafylokoka, to nemám tušení. Tak stejně pořád sedíme doma, tak je to jedno. Ale už nemůžu říkat, že jsem neměla antibiotika 20 let.  

Maky také běhala po doktorech, a protože má v sobě od malička zakořeněné, že autority se poslouchají, tak teda poslouchala. Doktor koukal na srdíčko, říká jí: “Nádech”… “Výdech”. Několikrát. A pak už nic neřekl, že může dýchat, tak nedýchala. V duchu si říká: Už nemůžu, a tak se nadechla a on: “Noo, hodně dlouho jste to vydržela.” A sestřička se smála: “Doktore, ty vaše vtípky, a kdo je tady pak má křísit.” On se jen smál: “Stejně se nakonec všichni nadechnou, nikdo nechce umřít.”

Savci, kteří mají v klidovém stavu nejnižší tepovou frekvenci, žijí nejdéle. Není náhodou, že tito savci také dýchají nejpomaleji.

James Nestor – Dech

Dušičky a kolik spánku je tak akorát?

Krajem se zas prohnaly dušičky se záplavou světýlek. Lidi courali na hřbitov a budili nám duchy. Ti pak courali a budili nás a k tomu úplněk a ještě po změně času. Zase jsem nemohla půl měsíce spát. A než se to srovnalo, tak byl další úplněk. Vtip pro lepší ranní vstávání: “Nevěřím lidem, kteří vstanou na první zazvonění budíku, kdo ví čeho jsou ještě schopni.” Já jsem vzhůru od 4, protože 5 hodin spánku asi mému mozku stačí. Když je dobrej den tak i 5,5.

Když máš po padesátce a řekneš, že jsi prožil nádhernou noc, znamená to, že jsi spal 6 hodin v kuse, v dobré poloze a nic tě nebolelo ani nebolí. Tomu rozumím. A já bych tak chtěla spát aspoň 7. Spánek je mé nejoblíbenější hobby, ale hlava si dělá co chce. 

To mám ale pěknou sbírku hřbitovů a určitě to není všechno. Složku na hřbitovy jsem si ještě neudělala.

Když se nerozvedeš, tak zemřeš

To se teď k tomu tématu hodí. Prý jistě způsobím manželovi smrt. Zní to trochu přehnaně, ale vlastně je to reálné, až skoro vtipné. Kromě rozvodu a ovdovění už jiné konce manželství nejsou. Ještěže jsme pořád na začátku cesty.

I když má Cedrik pocit, že už jsme v půlce života, já bych to tak vážně neviděla. 20 let jsme se učili, vlastně spíš 40, pořád máme nějaké AHA momenty, tak si myslím že to není přehnané říkat, že i po čtyřicítce jsme na začátku. Pořád ještě nás aspoň 40-50 let čeká. A proti té první půlce, kdy jsme se 10 let rýpali v písku a přes 10 let seděli ve škole, je to pořád ještě strašně dlouhá doba života. Co s ním podnikneme?

Čas

Čas je relativní fyzikální veličina. Co pro jednoho může být nekonečno, pro jiného je chvilka. Co jsou tři měsíce? Jen mrknuti okem ve vesmíru. 

Vůbec nevím z koho tohle vypadlo nebo kde jsem to četla, ale v každém případě je čas pěkná mrcha. Už zase přišla výplatní páska a já z ní ani nemám radost. Od minulé je to pár dní a už jsme zase o měsíc starší. No a někteří jsou ještě mnohem starší. Takový padesátník v těle čtyřicátníka. Nevím, co si o něm myslet. Alfons to zabil, ať si nedělám žádný naděje, že ten sbalit nejde. No pardon, já nic takového neřekla. Jen jsem řekla, že nevím, co si mám myslet.

Abych ušetřila čas, tak jsme pozvaly Alfonse na kafe k nám. Personální se na něj tak pěkně smála, že o sobě vykecal úplně všechno i to, co nechtěl, protože myslel, že se tak směje, protože to už ví. A pak jsem si z něj udělala taxíka do města. V dobré náladě, jak tam autem budu brzo, jsme uvízli v zácpě a dorazila jsem opět pozdě. 

Potkají se 2 sněhové vločky

„Kam letíš?“

„Do Tater, trochu si odpočinout, co ty?“

„Já do Prahy, vyvolat paniku.“ 

Na Martina sice nepadalo, ale od 16.listopadu se zima snaží. Tak hlavně že jsem nechávala auto u silnice, aby mi to neklouzalo až pojedu ráno od baráku. Tak autu to neklouzalo, ale mně jo. Švihla jsem sebou na schodech sokolovny a natloukla si zadek. Ještěže ne záda, a že se dokážu ještě zvednout. Ale sníh je vlastně v pohodě. To nejede autem do Prahy tolik lidí. Déšť je mnohem horší. Všichni vytáhnou auto a pak jedu do práce přes hodinu a půl, i když vyrážím před šestou. Tak už jsem to dojíždění začala víc řešit. I jiné věci. Třeba to, že si občas v práci připadám jak volejbalista na fotbalovém hřišti. Prostě úplně mimo. A když se personální ptala, jaké si z toho vezmu ponaučení, odpověď asi nebyla, co čekala: Jsem na špatném hřišti.

Pohovor a kdo má sebevědomí na rozdávání? 

Při jednom záblesku, že si najdu jinou práci jsem narazila na zajímavou firmu. A dokonce mi dobrý pocit vydržel. Na pohovor jsem se ale zapomněl najíst, ani jsem si nevzala protonovou tyčinku. Cože, protonovou? Tak to musela být energetická bomba.

Prezentaci bych přirovnala k rannímu plavání. Buď se mi tam nechce, protože je zima, je tam ledová voda a to ranní vstávání taky není příjemné. Vystresovala jsem sama sebe krásně. A tak radši nepřemýšlím, skočím tam a těším se, že jak se rozhýbu, rozproudí se krev, tak pak už mi bude krásně. A dopadlo to dobře.

Ale chtěla bych mít sebevědomí jako chlap, vykecala jsem na sebe všechny slabé stránky. Asi bych se měla učit u nejlepších. To Joachim, ten si je sebou velmi jistý. Kasá se: „Jsem muž v nejlepších letech. Zdravý, hezký, rozumný, mrštný, ohebný, je radost si se mnou povídat, jsem vtipný, plný energie. To není sebevědomí, to je prostě fakt.” V nejlepších letech jsme ale všichni.

Když jsem před lety nastupovala v práci, slavili kolegové 40. Byli to postarší taťkové. Dnes už mám taky dávno po čtyřícítce a na postaršího taťku se necítíme. Slavíme s kolegyní v práci 9leté výročí a já už vlastně patřím k té starší polovině. Cedrik taky. Opět mne dostal tím, v jakém světě to žiju. Chválím mu, že je hezké, že chce sám od sebe doma pomoct. „To je normální, ne?“ ohradil se, „dělat lidem radost.“ Vlastně je.

Nechť se ozve každý, kdo nedostal tento email

Aneb když není kolegyně ve skupině a nic neřekne. Jak by taky mohla říct, když to neví. Ale nakonec se to dozvěděla a neváhala si hlasitě stěžovat. Samozřejmě u mě. Tak jsem ji odkázala na IT. Ale tam si stěžovat nepůjde, protože chyba je už předem očekávaná na straně uživatele, jak jinak. Stačí to vypnout zapnout.

Na dětech jsou taky nejhorší rodiče, nám řekli na fotbale. I když tohle říkají i učitelky, tak na tom možná něco bude. Ale zpět k věci. Kolegyni nechodí email, ale na IT psát nebude, protože je na ní protivný. Na mně je protivný taky, ale to jsou všichni. Tak je aspoň spojím. “Ale já jsem milej,” bránil se dotčený. No vždyť já nic neříkám. 

Překvapení nebo jistota

Personální, i jediný kolega, který mi zbyl na obědy, byly na dovolené zrovna ve stejném termínu. Když se smáli, jestli odlétají stejným letadlem, zmátli mě tak, že jsem se s kolegyní nebavila už od pátku a přitom ona odlétala až následující středu. Zodpovědně jsem ji nechtěla rušit. Už ve čtvrtek jsem psala, že mi chybí. Přát jí, ať se ozve, až se vrátí odpočatá a opálená nebylo úplně rozumné, to by se nemusela vrátit nikdy.

Měsíčňan mi vyčítá, že potřebuju všechno vědět na minutu a překvapení se vytratilo. Tak já mám ráda překvapení, ale nechci ta jeho negativní. Jako že přijde, když nejsem a nepřijde když jsem. Možná to bylo dřív zábavné, ale teď už nemám moc času. A taky nemám s kým chodit na oběd. Chce to změnu.

Hrdost v práci

Znáte ten pocit hrdosti, když měsíční práci zvládnete během jediného dne? Já jo. Na posezení jsem snědla celý adventní kalendář.

Ale teď vážně. Když jsem hledala nějaká čísla, která bych spojila s 34. výročím, spočítala jsem, že jsem zdědila 100 zpracovaných projektů k prezentaci. A zpracovala jsem jich dalších 170. A pak že nemám co prezentovat.

Je potřeba všechno zlepšovat?

Jsou stížnosti jen snahou o zlepšení? Možná bychom nemuseli vše zlepšovat, ale jen tak si žít. Měsíčňan si stěžuje na svou drahou polovičku a máme z toho zajímavou diskuzi. Když to stejné udělám já, je to skoro roztomilé, ale od partnera očekáváme, že bude perfektní, a že se vyvaruje chyb. Mají to tak všichni nebo k sobě dokážou být lidé i laskaví?

To stejné v práci. Každý má tisíc rad na zlepšení a tisíc stížností. Jenže ono se stejně nic nezmění. Je to stejné na večírku v Praze i v Norimberku. Držte pusu a zapojte se, aby to za to stálo. Ale čas na změnu už uzrál. V únoru udělám nový pracovní krok.

Vánoční dárky

„Tati, odkud k nám chodí Ježíšek?“

„Podle původu dárků asi z Číny.“

Kolegyně už má dávno objednáno a já se teprve rozkoukávám. „Do Vánoc 4 týdny“, píšu kolegům, co mají permanentky na jógu. Děti zase píšou Ježíškovi, aneb tomu “chábrovi, co dává dárky.”  A jsou letos obzvlášť hodné a „skromné“, každý za 20 tisíc. Prý, Ježíšek nosí jenom za 15. Tak to si tatínek naběhl. Myslela jsem, že chci k vánocům láhev šampaňského, ale teď jich můžu chtít 6 a možná kabelku k tomu. 

Tak trochu si dělám srandu. Nejlepší dárky jsou ty, co nedostanu, protože se o ně nemusím starat a uklízet je. Tahle idea minimalismu je přesně pro mne. Sestra nabalila IKEA tašku se starým oblečením, že nám to vezme o Vánocích na probrání. Jooo, já miluju tašky s něčím oblečením, to je lepší než vánoční dárky. Já tak super věci v obchodě nevidím. A taky je nepotřebuju, kam bych to nosila na vesnici nosila. Takže jsem si objednala pár látek, že si ušiju jednobarevné šaty a sukně k teniskám.

Maky by nějakou tašku s oblečením potřebovala, protože jí v práci zmizelo sako. Prý už tam bylo moc dlouho, tak ho kolegyně prodala. Cože? Prodala? Kolik jí je? To jí nenapadlo se ostatních zeptat nebo si nevšimla, že ho někdo nosí. To si má každý své věci v kanceláři oblepit jmenovkou? Včetně tužky. Milencovi dá nálepku na zadek a šéfovi na čelo?

Jo, olepené kancelářské potřeby jsme při úklidu v Anglii viděly a dnes to i chápu, dlouho jsem nemohla najít v kanceláři svou sešívačku a nůžky. 

Vánoční inspirace

Ale i když nic nepotřebuju, mohla bych si chtít sobě nebo vám někdy něčím udělat radost. A tak si sem odložím trochu inspirace, třeba se jednou bude hodit.

90, 400 a fotbal

Skoro to s těmi bacily vypadalo, že nevylezeme z domu. Ale vytáhla nás devadesátková párty. Tak kdy jindy si zatančíme na hity svého mládí? Holky nakonec nešly a mne trochu zklamalo, že jsem moc známých nepotkala.

Oslavy 400 let obce mne moc nelákaly, tak hlavně mám ten zimní spánek, nebo únavu po antibiotikách, nevím. Ale aspoň jsem si šla poslechnout kapelu, když bychom ji uvažovali příště na ples a potkala známé zábavové tváře. Ještěže bydlíme v jedné vesnici, bychom se jinak ani nepotkali.

Fotbalový ples je sice ještě v nedohlednu, ale najednou bylo potřeba dodělat lístky a domluvit lidi do služby. Holky se těší na dekorace a ještě nás čeká hledání sponzorů. Tak snad vše klapne a budeme mít plno, když už příprava zabere tolik času.

Konec fotbalové sezóny zakončila dokopná. A to jsem si myslela, že ještě vyrazíme do těch Orlických hor, když už nejsou zápasy. Zase fotbal vyhrál.

Rodinný čas

Děti už dorostly, že můžeme hrát stolní hru Česko. Marní jsme všichni stejně, ale je zajímavé, co už všechno stihlli ve škole probrat. Ale ty počty jim úplně nejdou:

„Dali jste si Míša řezy?“ ptám se.

„Jo, my jsme si je rozdělili, každý jsme měli čtyři,“ hlásí spokojeně.

„A víš, proč jich bylo osm?“

„Aha, aby měl každý dva?“

A Norimberk na závěr

“Vyrazíme na kopec?” ptá se tentokrát Pavla. Opět ne. Večírková sezóna začína v Německu a já využila možnosti být +1. Sice tam nikoho neznám, ale konečně mne někam vyvez. Představa, že si užiju město a vánoční trhy byla dost naivní.

Jeli jsme už ve čtvrtek. To je vlastně dobrý nápad, vyrazit po práci a mít už večer možnost si projít vánočně osvětlené město. Byla tam zima. Manžel měl sraz s kolegy z různých poboček a já si pak užívala nejoblíbenější hobby – knížku a postel. Už jsem jak ty děti, když už někdo za ten hotel zaplatil, tak ať si ho užijeme.

Ráno úžasná snídaně a homeoffice na hotelu. Dokážu si představit být bohatá panička a takhle si žít na cestách. To bych ale nesměla být kovářova kobyla bez notebooku se zašantročeným adaptérem ke klávesnici. Ale nakonec to na tabletu šlo. Změna prostředí a pohodlíčko bez vyrušování a nepořádku vystřelila produktivitu do nebes. A odpoledne půl den dovolené, protože byla naplánovaná aktivita pro drahé polovičky v „bequeme Kleidung“.

Norimberská jízda

Čekala jsem kde co, motokáry rozhodně ne. A byla to bomba pecka. Netušila jsem, že jsem až tak soutěživá a docela mi to šlo. A jako ice braker to bylo skvělé, večer jsme na večírku měli na co navázat. Sešli jsme se z Prahy 4 páry, tak jsme jim to s holkama roztančily. Dobrá parta, konverzace plynula protkaná výbuchy smíchu. Od jaderky jsme se dostali k zubařským historkám: „Jestli tahání zubů bude úspěšné jako implementace Axapty, tak bych do toho nešel.“

A teď už mne z těch motokár jen bolí svaly, o kterých jsem ani nevěděla. Druhý den ledová procházka probouzejícím se městem, rychlý nákup (nic nepotřebuješ všechno máš) a hurá domů.

Rozsvícení stromku

Babička hlásí, že děti žijou. Malého viděla v pátek 5 minut a v sobotu si přišel domů aspoň umýt ruce, protože nakládal divočáka. Já dostala fotku dítěte jako lovce divočáků. Ale než jsem stačila panikařit, tak prý jen pomáhal nakládat. Tak ještě jich tu máme patnáct. To abych se bála vylézt z domu, ale asi se fakt bojí. Srnky potkávám, ale prase ani jedno. 

Dokonce jsme stihli rozsvícení vánočního stromečku. „Kde jsou děti?“ ptám se dědy. Jen neurčitě mávl rukou. Malej nás jen pozdravil a odstěhoval se zas ke kamarádovi. Nám dorazil ztracený kamarád, který se odstěhoval na Slovensko.

Když se dohadujeme, čí vesnice je lepší, nemohu uvěřit, že by někdo vychvaloval něco jiného než naši. Ale je mi to vlastně jedno. „Ty vůbec nebojuješ, odevzdaně mi všechno odsouhlasiš,“ remcal Joachim. Buď jsem fakt unavená a nebo nebojovná. Jako že mám bojovat za Plavy? To mne nenapadlo, já jsem tu NÁPLAVA. Ale tak samozřejmě, že naše vesnice je nejlepší, protože se tam pořád něco děje, máme super obchod, poštu, doktorku a kopce.

A prosinec začíná

To nás zase čekají věci. Bude Mikuláš, zaměstnanci dostanou dárečky, ale protože remcají, tak u nás dárky nosí čert. A ten může všechno. I píchat vidlemi do kolegů a vyžadovat úplatky. Už dostali varování.

Pokračování příště.

Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.

Předchozí články z deníku

Říjen a pořád bys někde courala (113)

Předvánoční ticho (71)

Cesta do města a pár kil navíc (37)