„Dej si takový cíl, kvůli kterému se ti bude chtít ráno vstát z postele,“ zní jako dobrá rada, jenže co vlastně člověk chce?
Procházka přes kopec
Tak si sním, že bych někam vyrazila. Kamarádka se k tomu přidala: „Procházky bosky po pláži, to se neomrzí,“ a po chvíli svou myšlenku rozváděla dál: „můžeš cvičit jógu, meditovat u moře to má obrovské účinky, vždycky jsem měla pocit, že ta voda a vítr odvanou vše špatné a dobije mi to baterky. Já bych jela hnedka,“ zakončila to. Koukám na ni. Tohle mě vůbec nenapadlo, hory písku mne děsí, já bych zase lezla někam na kopec.
A tak jsme jeli aspoň vlakem na Smržovku a přes Černostudniční hřeben šli domů. To by nebylo, aby obě děti chtěly to stejné, takže pro změnu prudilo druhé dítě a víc se válelo po zemi, než že by šlo. Tentokrát naštěstí nikdo cestou nezamrzl jako loni Trosečník na sněhu (47), i to může být cíl.
Tanvaldský Špičák 
Dnes budu prudit já, nejdu 
Ne, nejdu 
Konečně z kopce
Je potřeba se vzbudit, aby mohl jít člověk spát?
Jenže všedním dnům jsou cíle ukradené, všechno musí fungovat, jak má, na snění není čas. Abych toho stihla víc, dávám si budík na desetiminutové nebo půlhodinové intervaly na jednotlivé činnosti, s kterými nechci zabít moc času. Takhle po kouskách je cíl hned blíž. Manžel to přebral taky a hlásí večer dětem: „Já vám tady dám budíka a až zazvoní, tak půjdete spát.“ Jo, to dává smysl. Když se mi nechce večer koukat na film, protože bych u něj určitě usnula, uklidňuje mě: „Já tě vzbudím, až bude čas jít spát.“ To tak.
Je nutné slyšet všechno?
Potkali jsme se s kamarády, to pak člověk probere kdeco. „My si to vynahradili potom,“ rozebíráme. Dítě do toho drze vstoupilo: „Hmm, v postýlce.“
„Bacha, co říkáš, jsou tu děti,“ syčím. Kamarád se toho chytil: „Když už o tom takhle mluvíme, já hrozně rád interaguju.“ Koukám na něj: „Asi nemyslíš povídát si, to bys řekl rovnou, že?“
„Jo, řekněme: povídám si,“ kýve hlavou, „já si tak rád povídám. Povídal bych si často. Povídal bych si ráno i večer. Já někdy manželku úplně upovídám, a když si pak ještě chci povídat, tak i trpím samomluvou. Já jsem takový povídací predátor,“ zakončil svůj dlouhý monolog. Jeho žena se jen smála. Co jí taky zbývalo, když už to teď stejně všichni slyšeli. No alespoň v něčem se muži a ženy přiblížili. Všichni si rádi povídají.
Kde se vzal Thor?
U piva si kamarádka povzdechla nad svou fotkou: „Já vypadám. Proč na všech fotkách vypadám tak blbě. Viděli jste ty fotky z firemní akce? Holky tam vypadají jako skřeti. Vyfocené v divných polohách, křivé, hrbaté s roztlemenou pusu. A pak tam je Karel. Vystupuje z vody, slunce ho ozařuje, vlasy mu vlají kolem hlavy, mmm, vypadá tam jako Thor. Připadám si vedle něj méněcenná,“ zasnila se. Kluci se zasmáli: „Jo, vedle toho si připadáme méněcenný taky.“ Mmm, myslím, že jsme se zasnily všechny.
Lyže a oslíci
Dítě by pořád koukalo do obrazovky. Naštěstí jezdí vlek, tak vyrážíme na svah. Zatímco děti z města by lyžovaly pořád, naše to vůbec nebaví. Prudil si sjede povinných 5 jízd, a pak už se tam jen tak válí. Hlásí, že na lyžák se školou určitě nepůjde, že tam nikdo z jeho třídy nejde. Píšu mamince jeho nejlepší kamarádky, jestli jde. Jo, má to stejný. Nechce, ale musí.
Zato nadšené dítě by s kamarádem jezdilo od rána do večera, skáčou na skokánkách a jsou samostatný. Ten si tu celozimní permanentku fakt užije. Nakonec to nebylo špatné ani v nedělním mrholení. Po něm přišlo slunce a duha. A i když z lyží nejsem nadšená, beru to tak, že mám pohyb. I to může být cíl.
Slunce láká na kopec 
A po mrholení přišlo slunce… …a duha 
Venčení oslíků
Fronta na banány
Děti mi ze školy vrátily ráno pozitivní a doporučili, kam na testy bez objednání. To zas byl nápad, asi jediné místo v okresu, takže fronta jak na banány. I když v té člověk aspoň věděl, proč tam stojí. Tady jen aby si pořídil půl roku částečné svobody. Podcenila jsem oblečení, takže po těch 2,5 hodinách stání venku jsem už určitě něco chytla taky. To je radost žít na venkově. Že je nakonec malý prudil negativní jsme tak nějak všichni věděli, on je negativní pořád. Ono se mu taky hned udělalo dobře, jak ho poslali ze školy domů.
Nakonec je pozitivní jen ten jeden, který z nás vypadal nejdravější, tak nevím, jak jsme si to vylosovali. Na výsledku je ale vtipná poznámka: „Negativní výsledek neznamená, že člověk nemůže vylučovat vir, takže může být falešně negativní.“ Aha, ok, takže to, že je test pozitivní neznamená, že je člověk nemocný a to, že je negativní neznamená že je skutečně negativní. Takže nevíme zase nic. Ok, budeme hibernovat.
Pokračování Únor (75).
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.
Předchozí články z Emina deníku
Kde se tu vzala ta ponorka? (13)