Najednou je všechno zelené a svěží. Dokonce i naše kytky v kanceláři. Tedy ty, které přežily lockdown. Kolegyni jsem tam nepotkala půl roku, kytky tedy důkladně zalévám, aby to tam beze mne vydržely. Když jsem pak kolegyni napsala, jestli žije a jestli u nás ještě dělá, hlásila, že jo, a že kytky důkladně zalévá. Ta dvojitá zálivka jim prospívá.
Mně zase prospívá čerstvý vzduch. Konečně se dá celé dny větrat. Kolegyně může být ráda, že v kanceláři nesedí se mnou. Počasí hlásí pro jistotu všechno. Přeháňky, slunce, polojasno, vítr. Ono něco z toho vyjde. Vlastně během dne úplně všechno. Takže si pesimista může stěžovat, že každý den prší. Mně zase každé ráno svítí sluníčko u pracovního stolu přímo do očí. Ale nedám tam závěs, nedám. To radši půjdu v 8 stupních psát na zahradu, tam je čerstvého vzduchu dost. A aspoň vím, že každý den svítí slunce.
Chcíplo ranní ptáče?
Rána jsou nejkrásnější částí dne. Děti spí, nic nechtějí. Venku rosa, čerstvý vzduch, slunce. Jen mně se nechce vstávat. Váhám jestli spát, vstát, cvičit nebo psát a to mne stojí tolik času, že když konečně vstanu, dvě kobry se zvednou z dětských postýlek a už zase jedou. Že bych si hodila kostkou? Co s rozhodovací paralýzou? Loni bylo to ptáče živější.
Manžel se po ránu překvapeně ptá: “Stalo se něco, co si nepamatuju?” Našel vedle své postele moje pyžamo. Né, to jen zůstalo pohozené na peřině a spadlo. Spěchala jsem totiž do práce. “Kde jsi?” ptá se kolegyne. “Na půl cesty mezi postelí a počítačem.” Aneb u lednice.
Hospoda na mýtince
Volá mi Maky, která má kavárnu: „Včera jsem si uvědomila, jak mi ty lidi lezou na nervy. U okénka pořád někdo stál a žvatlal. Chápu, lidi jsou nevypovídaný, ale kdo to má celý den poslouchat?“ Děláme si z ní srandu, že je jak z hospody na mýtince. Otevřela, ale teď tam chodí lidi. Smála se, ví to o sobě. Ale pochlubila se, že to nebylo úplně marné. Jeden chlap, co přišel, by prý stál za hřích. Přišel bez roušky, ale hlásil: jsem očkovaný, ona odpověděla: Dobrý, já jsem po. Pak oba vyprskli smíchy. Byly doby, kdy se lidé seznamovali jiným způsobem než hlášením svého zdravotního stavu.
Mrtvá obrazovka
Kamarádka Renata, s kterou cvičím jogu, mi děkovala, že jsem ji donutila koupit nový notebook. Ještěže se spoléhá sama na sebe. Já zadala požadavek na domácí i pracovní helpdesk už dávno. Ale s rychlostí, s jak to v práci funguje, se mi stihl mezitím rozbít i pracovní počítač, takže budu ráda, když mi ho jednou opraví. Ale tak doma třeba nebudu kovářova kobyla a dočkám se.
Když jsem se ráno v polomrtvé obrazovce snažila zkopírovat aspoň rozdělaný text a hodit ho online, abych se k němu dostala odjinud, nadávala jsem si všelijak. O záloze ani nemluvím.
Plavková sezóna
Jedno cvičení na hřišti a jsem celá natěšená, zase mne to baví i online. A nebo jsem spíš zděšená, protože plavková sezóna začíná. Stačilo vidět ten velký bazén a lanové centrum, co nás čeká v červnu na firemní akci. Já jsem se ještě neprobrala ze zimního spánku. Když vytáhnu své bílé nohy na bruslích, utěšuju se, že pojedu tak rychle, že to nikdo neuvidí. Jenže protivítr dělá z oválu nekonečný kopec.
Děti odstartovaly plaveckou sezónu někdy v březnu. Natáhly plavky, plavecké brýle posadili na tlustou čepici a odešli k tetě. Že prý už ohřívá bazén. Jenže to teprve rozpouštěla ledy. Tak teď už je bazén vyčištěný, ale oni ho ani nepotřebují, jsou schopný se koupat všude. V přehradě na pískovišti, v nádrži na vodu i v řece.
Ledová jarní koupel 
Proč chodit po mostě, když se můžeme brodit
Lenoch
Dítě je tak líný, že radši přebrodilo řeku, než by to obcházelo po mostě. Babička z něj měla málem infarkt, když k ní dorazil kompletně promočený včetně batohu,, protože uklouzl a zahučel do vody. Aspoň, že je dost chytrej a nešel přes jez, kde je silný proud i v létě, ale vzal to níž pod jezem v místě s kameny. Tak teď doufám, že to kombinací lenosti a chytrosti někam dotáhne a vymyslí třeba teleport, vydělá hodně peněz, a hlavně si bude bydlet sám. Zase jsem si musela změnit heslo, když se mi ho snažil přečíst, a teď si ho už vůbec nepamatuju.
Únikovka
O víkendu jsme si konečně užili vánoční dárek. Když nebyl začátkem zimy sníh, dostaly děti únikovku. Jenže než jsme ji vybrali, tak všechno zavřeli. Teď si na ni naštěstí vzpomněli. Cestou celý natěšený vzpomínali na minulou, jak z ní měli traumatizující pocit, co když se nedostaneme ven. Tak teď jsou traumatizovaní ještě víc. Vyděsila je figurína, obří hmyz i odpočítávání na závěr. Ale už plánují další.
Rafty z Malé Skály do Dolánek
Každý rok si říkáme, že vezmeme děti na Jizeru na lodě. A žádný rok to nevyšlo, tak letos jsme vyrazili radši hned. Vody je dost a kluci chtěli zkusit raft. Překvapilo mne, jaká je to dřina. Zase ten protivítr. Jeli jsme z Malé Skály do Dolánek. Jez na Malé Skále byl trochu nepříjemný. Vody bylo tolik, že zahlédnout šlajsnu nám dalo zabrat, ale trefili jsme se. Pak už voda plynula, místy mělká, že jsme viděli kameny na dně. V létě si půjčíme radši kanoe. Cestou jsme potkali jen skupinku kánoí, jinak byla řeka zatím prázdná. Slunce chvílemi svítilo, ale na krátký rukávy to nebylo. Kde se schovávají květnová vedra?
Takhle nějak jsem si to představovala 
Rafty 
Malá Skála
Zelené údolí
Na zpáteční cestu jsme si půjčili koloběžky. Konečně vím, kudy vede cyklostezka. Z Dolánek po levém břehu, u Rakous po železničním mostu na pravý, do krásného zeleného údolí.
Celý výlet jsme stihli asi za 4 hodiny, ale určitě počítejte víc času, ať se nemusíte honit.
Zelené údolí 
Na koloběžkách zpět 
Most přes Jizeru a v dáli Panteon nad Malou skálou 
Jeden z mostů přes Jizeru 
Zelené údolí
Grilování
Už zase grilování? Sezona sice teprve začala, ale maso už nemůžu ani vidět. Alkohol taky ne. Pozvánka: „Jediný hřbitov, kde grilování přežiješ,“ přilákala abstinenty. Ten 20litrový tetrapak je nekonečný, dala bych si už něco jiného, klidně vodu. V Lidlu se dítě radovalo: „Jé, ráj sladkostí.“ já si všimla spíš ráje alkoholu, ale nic nekupuju. Ta lahev Prosecca se nepočítá, to jsou železné zásoby.
Obelix se lituje, jak si musí píchat injekce do břicha proti srážení krve, a že když se řízl a krev nešla zastavit. To mně taky ne. Nepotřebuju na to injekce, mám bršlici. Asi jsem to s ní trochu přehnala. Píchla jsem se do prstu a krev mi tekla půl dne. Dětem jsem vynadala, že zas všechno upatlali a ani za to nemohli. Tak hlavně, že v článku Zdraví z přírody píšu nepřehnat to.
Pokračování 57. Zas je tu léto – dětský den a rodinné setkání
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nepravidelný Emin deník na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
55. Cesta přes čtvero ročních období
30. Konečně dovolená