V roce, kdy není nic dovoleno, mi zbyla na Vánoce dovolená. Rovnou na 14 dní zimního spánku. Co taky dělat jiného, když brusle, sjezdovky a zatím i běžky stojí v koutě. Vánoční cesta přes cukroví, dárky, rodinu byla překvapivě šťastná a veselá.
Jen zarytý optimista si pořizuje na příští rok diář, takže jsem si pořídila pro jistotu dva. Mám velká očekávání. A taky hromadu cukroví. I když jsem říkala, že peču jen ty 4 druhy, které jíme. Tak ty ostatní nechce nikdo jíst ani před Vánoci. Taky to vypadá, jako by je vyráběli žáci 1. třídy, i když i oni by to možná měli hezčí. Já to jíst nemůžu, mně se to hned přilepí na břicho, a kdo by chtěl mít na břiše cukrové boule. Ještěže Klára je žravá a taky hubenější než před těhotenstvím. Jdu se k ní podívat na dvojčata a ta si dát může.
A ještě nesu krabici ke švagrové, ať se máme čím cpát, až se tam stavíme na Štědrý den na kafe. Dobře, že jsem vzala ty krabice dvě, před Vánoci fakt chutná líp, takže jedna zmizela.
Diskuze je vyloženě vánoční. Začíná to: „Já si dám pod stromeček hru na x-box.“
Aspoň víme, o čem mluvíme, protože při popisování pohádek mluví každý o něčem jiném. Obelix: „To je o té padající hvězdě…“
Asterix: „Stardust, to mám rád.“
Obelix: „No pak tam přišli medvědi…“
Asterix: „Jaký medvědi? To byli piráti…“
Obelix: „Ne, to byli medvědi a hledali jednoho…“
Tak s těmi hrami je to mnohem jednodušší.
„Jé, vy hrajete Cyberpunk.“
Já: „Jak to poznáš?“ Já to vím jen podle toho, že je to tam napsané.
„Myslíš největší hru letošního roku? Hru s největším hypem posledních let? Jo, informacím o tom se nedalo vyhnout. No, testovat bych to nechtěla,“ dodává tester her a libuje si, že si mezitím testováním stihla i chvíli zahrát.
A když pak od švagrové odcházíme a narazíme venku na sousedku, ta se diví, co my tam tak po tmě. Jo museli jsme si pokecat, vždyť se o Vánocích uvidíme ještě další dva dny.
Předvánoční úklid
Vánoční úklid shrnula Anna: „Nečekám hygienu, ale Ježíška. No tak dobře, přiznám se, že může přijít i ta hygiena.“ Z nedostatku jiných aktivit jsme rády za ten hadr. Ale tak radši jsem si uřízla kus prstu, než abych to s úklidem musela přehánět. První cenu za obvaz prstu nedostaneme, vypadá to jako bych měla pořezanou půlku ruky. Ale dobrý, je to palec, takže nemůžu hrát s dětmi Minecraft, balit řízky, mýt nádobí a podobné zábavné aktivity. Fakt mne to moc mrzí.
Pohádkový sníh
Když není venku sníh, je alespoň v pohádkách. Kdybychom měli televizi, nestrávili bychom půlhodiny dohadováním, na co se koukat. Děti řvou, že se na Anděl Páně dívat rozhodně nebudou. Nejsou tam zombíci. Nakonec se od obrazovky nemohli odlepit až na ty nenechavé ruce, které posouvaly děj nenápadně dopředu. Některé pohádkové postavy jsou jak z reality. Proč ale po pěkných šatech touží jen postavy, které skončí v pekle?
Rodinný oběd
Rodinný oběd přerušil pohádkové dopoledne. Už zase jdeme pozdě. Manžel se ještě pochválí, že se přece musel vyspinkat, sorry jako. A já furt po kom to dítě je. Chlapi se tak celkově dokážou líp pochválit než my. Obelix okrášlený vánočními tykadélky hlásí: „Já jsem krásný a chytrý motýl Emanuel.“ A to ještě nic nepil.
A pak měl někdo ten blbý nápad, jít si stoupnout na váhu. Po obědě. A pak křičí, že je rozbitá. Tak to ne, nedřu pro nic za nic, netajím se tím, že mně měří skvěle. Konečně si můžu dát i to cukroví.
A po obědě tradiční procházka, déšť nedéšt. Jen škoda, že dnes jsme nikoho nepotkali jako loni. Ven nevylezli ani pejskaři. Místo několikahodinové procházky jsme se sešli za chvíli promočení u švagrové u kamen. A zase kafe a cukroví. Jediného živáčka, kterého jsme potkali, bylo auto podivně zaparkované v lese. Co tam dělá?
Dárky
Chudák balí dárek na Štědrý den odpoledne v autě v lese. My psali Ježíškovi pro jistotu už v říjnu, takže pohoda, žádný stres. Je to pak teda dost překvapivé, co se za tu dobu vše stihlo nashromáždit. Až na to, že dítě začalo dva dny před Štědrým dnem básnit, jak mu Ježíšek přinese krásný zelený fotbalový míč. Cože??? To v dopise nebylo. Takže zase bulí, když se mu snažíme vysvětlit, že ho tam určitě nepsal, a že ho dostane k narozeninám, po Vánocích.
Švagrová se ujišťuje: „A nedáváme si dárky, že ne?“ „Jasně nedáváme.“ A už to balím. Ale to nejsou dárky, to jsou pracovní pomůcky.
U stromečku se ještě nezačaly rozbalovat dárky a malej zase bulí, že jich má míň.
Děti, protože už od malička opovrhují stejnými ponožkami, dostaly barevné, v páru každou jinou. Radost z měkouše jsem neočekávala, ale utěšovala jsem se, že je budou s radostí nosit. Ráno si je oblíká a slyším z pokojíčku: „No to né, ty ponožky jsou každá jiná, to já nesnáším.“ Vběhla jsem tam: „Cože, ty který jsi měl včera jednu modrou a druhou červeně proužkovanou?“ „Ale ty BYLY každá jiná,“ hlásil, „ty k sobě nepatřily.“ OK, tak já teda nevím.
Fotbalový míč Ježíšek naštěstí také stihl, takže se s ním mohl tulit v posteli celou noc. Jen se nepovedlo dát únikovku na 28. 12., když je vše zavřené, to jako mohl Ježíšek vědět, když je kouzelný. Chudák, se nezavděčí.
Cesta
Celé Vánoce jsou lenivé, ani ty procházky nás moc neberou. Chodit?
Oběd u babičky a před námi 60 km. Děti prskají, proč musí bydlet tak daleko. Já se raduju, hurá, konečně na cestě. Připadám si jako kloboučník, který po měsících vytáhl auto z garáže a vyrazil. Raduji se z možnosti překročit hranice okresu, ba dokonce kraje. Dnes je cesta cíl. Co takhle si na cestu pustit něco rychlého? Kdyby dělali DJ děti, po půlhodině mi třeští hlava z 10.opakování jejích oblíbené písničky. Jenže z rádia ječí „Vánoce, Vánoce“ kdejaká hvězdička. S tímhle mne vánoční nálada přešla. A k tomu v kraji vládne zelená.
Naše cesta však ještě nekončí. Tak šťastné a veselé: dny, týdny i měsíce.
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nepravidelný Emin deník na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.