Únor byl rychlejší než děcko po prvním kari. Každodenní úprk, stres a práce, na to nejsem zvyklá, asi už staroba. Šmouhu pracovních dnů nenarušil ani ples ledních medvědů, protože se nekonal. Ale rozhodně to byl plán B, kdyby na fotbalový ples nešel proud. Vítání suchého února se letos nezvrhlo, nebo si to nepamatuju. Místo prvního výletu do Krkonoš mne vcucla mimóza s Maky, kafe s Klárou přineslo svobodu, brunch, skialpy a kopec se postaraly o intenzivní zážitky. Do února se vešlo vše, jen to umění říct ne musím dopilovat.
Káva s chutí svobody
O víkendu jsem vyrazila do krámu pěšky, abych se trochu prošla. Na sporáku oběd, hned budu zpátky. Haha, jasně. Cestou jsem odpovídala Kláře na zprávy, což je u nás operace na několik dnů, protože stíháme reagovat přibližně tempem poštovního holuba s artrózou. Jenže Klára byla zrovna online. A než si člověk uvědomí, co se děje, sedí s kafem na benzínce a užívá si neplánovaný únik z rodinného cirkusu. Spontánní akce, chvilka samoty… svobodááá! No dobře, bylo to dvacet minut u automatu na kafe, ale i to se počítá.
Klára si povzdechla, že doma pořád jenom uklízí nebo vaří a stejně nesplňuje jako hospodyně normy. Aneb to je život s dětmi. Já jsem se zas radovala, že mám volný večer. Kolegyně se divila, že děti nejsou doma. No samozřejmě že jsou, ale to se nepočítá a je fajn být jednou večer brzo doma a nikam nemuset. První půlka února totiž prolítl jak šmouha.
Únorový úprk
Lednový článek byl prý depresivní loučením, tak teď únor prolétl jak šmouha. Možná už není co psát, všechno jsme si řekli. Možná mi došla slova. Už i kolegyně píše lepší inzeráty než já. Ale rozhodně mne těší, že jsem ji inspirovala.
Asi teď jen hlava není schopná nic jiného pobrat. Svým způsobem je to svoboda. Nezávidět ostatním, co všechno podnikají, nemuset přemýšlet, kam vyrazit a co podniknout, jestli půjdu na kafe nebo se projdu. Každý den má svůj pravidelný řád. Sednout do auta, jet do kanceláře a tam se to na mně valí, všechno je nové. Ale to smíření s uklidněním mi něco připomíná. Takhle nějak to na blogu začalo: Neplánovaná dovolená (2)
Nová práce, stará bába a malinovka
Když jsem se v minulé práci loučila s oblíbenou recepční, fňukala jsem, jak mi bude chybět. Prej si najdu jinou starou bábu. No, tak teď jsem stará bába já. Kolegyně Mia by mohla být moje dcera. V práci je nás kolem 20, ale stejně si je nemůžu zapamatovat. Všechny mladý holky mi přijdou stejný. Maky jenom kýve hlavou, prý to tak má taky. Vždyť to říkám, staroba. A ještě si teď naplno uvědomuju, že jsem fakt dělala v korporátu. Byla to sice nuda, ale plno věcí se dělalo “samo”. Tak teď si to musím všechno zařídit. A tak únor vypadá jako práce – stres – práce – ples – stres – práce.
Ale není to tak hrozné jak to zní. Po dvou týdnech každodenního dojíždění mám pořád v autě půlku nádrže. A konečně se můžu vyblbnout. Na lahev od malinovky, do které jsem přelila sirup z rozbitého tetrapaku, si můžu napsat co chci: “Chtěls malinovku? To jedině u dvanácti měsíčků, zimě vládne jablko.” Nikomu to nepřijde divný.
A to, že nepoznám kolegy podle auta, je občas taky dobře. Ranní konverzace:
“Je tu L?”
“Ještě jsem ji neviděla”
“Ale má tu auto.”
“Myslíš to nový, co ještě nemá espezetku?”
“Jo.”
Tiky
Abychom se nenudili, tak byl na začátku února ještě kurz. A taky se chystal ples, ladil program, připravovaly nápojáky a řešili sponzoři. Teda to naštěstí většinu vyřešily holky, já nestíhala těch 50 zpráv za den ani číst. Aspoň jsme se zase jednou sešli na hřišti, připravili tombolu a probrali feminismus. Chlapi samozřejmě mají svůj názor. A stejně se budou pořád otáčet za mladýma holkama, i když jim to chtějí ty zlý feministky zakázat. No a taky se otáčí za starýma a nebo za těma, co se jim nelíbí. No prostě mají takový otáčecí tik.
Jizerská padesátka
Chtěly jsme se s Annou projít v neděli na Souš, jenže je taky staroba a hnula si se zádama. Ale já potřebovala na vzduch a na kopec. Staré ranní rituály s procházkou do krámu a kávou jsou pryč a teď pořád jen sedím v autě nebo v kanceláři. Snad se to brzy usadí. Zrovna se běžela Jizerská padesátka, takže cíl byl jasný. Stačilo dojít kousek od Souše a po letech v Jizerkách jsem měla své poprvé. Atmosféra u trati výborná, skupinka lidí povzbuzovala a kupodivu jsem v tom jednolitém davu zahlédla i kamaráda. Ale asi potřebuju brejle.
Vítání suchého února
Aby toho v únoru nebylo málo, tak na půlku bylo naplánované vítání suchého února. Tradiční večírek současných i minulých statiků i těch, kteří jsou tak dobří, že by klidně mohli statiky být. A ještě pár nás lidí okolo, kdo sice statici nejsme, ale máme je rádi.
“Vy spolu sedíte v kanceláři a ještě pak spolu chodíte na kafe?” divil se někdo Michalům.
“U nás se v kanceláři nehovoří, tam se maká.”
Bavíme se s Baltazarem u piva a hrozně se smějeme. “Ty tvoje vrásky jsou bezva,” pochválil mi. To chce každá holka slyšet. Ale aspoň že je z mého hlasu slyšet, že jsem z práce nadšená.
Holky mezitím řeší velikost penisu, jestli to není podle hloubky hlasu, délky předloktí a nebo podle nohou. Prý začly už odpoledne v kanceláři. Michal už to pak nemohl poslouchat, a tak si vzal slovo. On totiž, jako bývalý fotbalista, narozdíl od nás viděl stovky a prý není nepředvídatelnější věc než velikost. Téma uzavřeno.
Brzo jsem to zabalila a zamířila na hotel. Aspoň jsem si vyzkoušela, jestli se můžu do Prahy vracet. Autobusem hnedka po práci, akce, přespat a ráno zase zpátky. To by šlo.
Ples ledních medvědů
A nastal den D, aneb den před plesem, kdy se dělala příprava a výzdoba. A on nešel proud. Když ho po celodenním čekání nezapli ani v 8 hodin večer, vymýšlely jsme náhradní scénáře. Takových blbostí mne napadá, hned z toho byl plán B a ples ledních medvědů. V kozačkách, rukavicích a kabátech, vlastně proč ne. A ty soutěže:
- Kdo obleče nejvíc vrstev oblečení za 5 minut, týmová hra pro celé stoly.
- Pití horkého grogu na čas, aniž by se opařil a potom skákat přes sál po jedné noze
- Hod rukavicí na dálku
- Zpěv písní s ledovou tématikou
- A když máme toho Valentýna, tak ještě Polární tanec. Páry se k sobě musí co nejvíc tulit, aby se zahřály.
Na zahřátí máme ještě štafetový běh, kde si předávají svíčku a třeba beer run. Vrcholem večera bude ČEZácke Dej Ber. Ceny z tomboly si budou losovat podle toho, co na ně padne za pozici. Manažeři ČEZu dostanou ty nejhodnotnější dary, zaměstnanci ČEZu ty menší a na zákaznika nic nezbyde. To jen tak na okraj, trochu nás ten výpadek naštval.
“Holky, vy jste fakt blbý,” byla jediná zpětná vazba na naše skvělé nápady. Já nevím, tady se člověk nezavděčí.
Fotbalový ples
Tohle byl dobrej den. Příprava na ples se díky skvělému týmu povedla a večer bylo všechno připravené. Přivítání s bublinkami lidi potěšilo, dress code dodrželi téměř všichni. Zkusila jsem si moderování výsledků kvízu a až se jednou naučím mluvit pomaleji, tak to třeba půjde. Kapela super, tombola bombastická, fotobudka se taky povedla. Na ples přišly samé pozitivní ohlasy. Někteří byli tak unešení, že chtějí být pozvaní i příště. Prý přijdou klidně pracovat. A zadarmo. Tradice fotbalového plesu nastartována úspěšně.
Sportovní ples
Čtvrtý letošní ples byl tak trochu zklamáním. Téma motýlků, ať už v dekoraci nebo na pánech bylo sice vtipné, ale naše příprava, když jsme se rozhodli jít 2 hodiny před plesem, bídná. Co však bylo velkým zkamáním, že jsme na sportovním plese v Tanvaldě skoro nikoho nepotkali. Večer s Klárou byl fajn, ale něco tomu chybělo. A nebo jsem už možná moc unavená a chtělo by to změnu. Takže plesovou sezónu uzavírám.
Umění říct ne a fotbalové soustředění
Něco jsem zařídila pro fotbalisty a prý jsem moc hodná. No to určitě. Hodná rovná se blbá, to známe. Tak že mi to vynahradí. Jen to ne, od fotbalistů je to jen samá práce: Ovoce pro děti po zápase, vybírat peníze, další peníze, vybrat soupravy a dresy, ples, pomoct na turnaji, fandit, dělat dětem taxikáře, jóga. Čekám, co ještě přijde a jsem připravená říct ne.
“Přijedeš v sobotu na jógu?” dělal si před týdnem srandu šéftrenér. “NE!” měla jsem jasno. Pořád jen něco chtějí. Jak jim člověk podá prst, ukousnou mu ruku.
Ale když pak přišel ze soustředění večerní report s fotkami, nabídla jsem se sama, že jim tu jógu přijedu odcvičit, ať se protáhnou, když se tam sešli všichni. Teď se musím sama sobě smát. Slyšet trenéra říkat: „Kluci, poslouchejte teď trenérku,“ bylo trochu divný, ale jako fakt jsem to já. Mám to na certifikátu.
Ale radost jsem z toho dne měla, konečně výlet. Už mi ty cesty autem chyběly. Pokecala jsem po dlouhé době s Karolínou a objela nákupy s mamkou. Podvečerní procházka na kopec. A i když jsem západ slunce netihla, je to zase jeden den, který nezmizí jako šmouha.
Maky s mimózou
Nedělní ráno a co s volným dnem? Manžel odjel na lyže, já potřebovala na kopec. Tak jsem si sbalila batoh a vyrazila do Rokytnice, i když se mi nechtělo jít samotné, ani nikoho schánět. Jenže doma jsem seděla celý měsíc. Počasí nevypadalo na fotky, kterými bych se mohla chlubit, ale říkala jsem si, že mi to udělá dobře. Dobře mi to tedy rozhodně udělalo, i když to nebyl kopec. V pravý čas mne zachránila zpráva od Maky: “Mám volno!” A tak stačilo vystoupit z busu a nedělní ráno skončilo v Desné s mimózou. Bez spěchání, sledování mobilu nebo času.
Za 18 let jsme si spolu prošly dlouhou cestu. Od rivality a nenávisti kolegyň, přes tým, který musí udržet hotel v chodu. A dneska víme, že se na sebe můžeme spolehnout.
A svých 15 kilometrů jsem nakonec taky ušla, i když to nebylo po vyhlídkách a kouzelných místech. Ale půl cesty na bus, nebo se projít do kravína pro mlíko, je taky dobrý.
Pondělní jóga
Pondělní jóga si pořád plyne. Akorát je to rozdíl, jestli jsem na ni (mezi lidi) vyrazila z homeoffice anebo teď přiletím z práce a běžím. To si tu chuť musím trochu hledat, ale proti stresu funguje dokonale.
“Kdo tam byl?” vyptává se manžel.
“Martina, Martina…. Martina,” lovím v paměti.
“Ty nevíš jak se jmenujou?” dobíral si mne a myslel si něco o starobě. Ale to ne, dnes se zrovna takhle sešly.
HRrr na ně
Tak jsem se konečně dostala k HR akci – tentokrát z druhé strany, protože ji naše firma organizovala. Ale bylo tam skvělé jídlo a známé tváře, takže dobrý. Trend firemních akcí? Být lokální. Jasně, všichni už všechno viděli, tak proč se honit za exotikou a přesouvat se do dáli, to je mi blízké. A zvládání stresu s Mirkem Nečasem? Užitečné. Možná bychom si i v práci mohli občas dát pauzu, nadechnout, vydechnout… což jsem si hned odpoledne otestovala v praxi.
Skialpy
První skialpy. Boty těžký, svaly bolí, dech nestíhá. Co to ten Mirek říkal: „Jak se cítí tvé tělo?“ No, momentálně blbě. Ale nadechnout, vydechnout, protáhnout… a jde se dál.
Ale není to sport pro mne, chůze mne baví mnohem víc. Prý až vylezeme nahoru, tak si odpočineme, že bude sjezd. Výhledy žádný, bylo pod mrakem a na ten sjezd už vlastně skoro tma, takže s čelovkou sjezd do tmy po úzké cestě, to nás spíš začly bolet zbývající svaly z toho brždění. Rozhodně jsme si neodpočinuli a docela rádi jsme šli zase do kopce. Poslední úsek sinice na Voseckou už byla pauza každých 150 m. To už se nikdo nesmál. Ale dorazili jsme a co nejlíp ohřeje? Přece kořalka, to je jako když naliješ krtka do odpadu. Zážitek určitě intenzivní, všichni jsme se sešli nahoře a večer s kytarou byl fajn.
A tím únor končí, pokračování v březnu.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Předchozí články z deníku
Plesová sezóna a lednový kolotoč (117)
Červen I aneb pizza party a Itálie v Olomouci (80)
Únor (75)
Rozvíjej se poupátko (49)