Léto je v plném proudu a děti přijely z tábora. Zatímco se každý na FB chlubí, co mu roste na zahradě, mně narostla hromada špinavého prádla. Radost, že jsou doma, nevydržela dlouho. Už zase kňourají „nechci“a to si měli vymyslet sami, co budeme ve volném týdnu dělat. A ještě ke všemu je to nechci nakažlivé.
Když jsme byli děti, naše léto začínalo na severní Moravě třešněmi a vůní sušené lípy a končilo na jihu po žních. Běhali jsme u babičky po městě nebo po vesnici, užili jsme si s bratránky. Teď je léto dva týdny dovolené a strkat děti po příměstských táborech, kam nechtějí. Jenže oni vlastně ani nechtějí být doma, protože se tam nudí, ale jakmile máme někam vyrazit, třeba i na koupaliště, mají najednou plno práce se čtením nebo válením se v posteli a nechtějí ani tam. Co s nimi budu dělat dalších 10 let, než odejdou na vysokou?
Nechci
A ještě ke všemu je to nakažlivé. Taky nechci uklízet, protože se ten nepořádek zase objeví. Nechci tahat plevel ze záhonu, protože tam stejně zase vyroste. Nechci nikoho zvát na grilování, protože s tím bude práce. A psát vlastně také nechci. Jenže co budeme dělat? Zatnu zuby a něco vymyslím.
Anebo radši uteču do kanceláře. V jedové chýši, bufetu, kde jsem se cestou stavila pro svačinu, mi pán řekl slečno. Tetelím se blahem. Vyprávěla jsem to potěšeně o 10 let mladší Lence. Ušklíbla se: „No to mi řekl ráno taky. Docela mne to urazilo. Jak může vědět, že nejsem paní?“ To je ta rozdílná perspektiva.
Kytkám v naší kanceláři se přes léto vyloženě daří. Je vidět, když tam moc nejsme, že je o to důkladněji zaleje každý, kdo jde okolo. Tak nějak mám i pocit, že s kolegy se víc bavíme, když se skoro nevidíme, než když jsme se potkávali každý den. Je vidět, že si člověk neváží toho, co má pořád na očích.
A co Ela?
Ela se rozhlédla po poloprázdné kanceláři. Potřebovala lidi, ale ten den to na žádnou zábavu nevypadalo. Napsala aspoň Tomášovi: „Kdybych věděla, že nejsi, tak snad ani nejdu do práce.“ Tomáš odpověděl: „No vidíš, konečně si rozumíme.“ Chvíli nad tím přemýšlela, jak si to má vyložit, ale naštěstí ji z té zbytečné činnosti vyrušila zpráva. Od Martina. Chtěl poradit ohledně webu.
Odpověděla mu, že není žádný expert a poslala mu odkaz s návodem. Odepsal: „Já nechci žádný web, já chci tebe.“ Ela se zarazila, ale než si stihla něco myslet, přišla druhá zpráva: „Pozvat na oběd… jsem to omylem poslal dřív, než jsem to dopsal.” Stejně neměla s kým jít, tak souhlasila. Překvapilo ji, jak příjemný čas s ním nakonec strávila. Mezi lidmi se choval Martin jako šílenec, ale když byli sami, dalo se s ním docela i mluvit.
Cestou z oběda míjeli květinářství. Z Martina byl zase ten samý blázen a zatáhl ji dovnitř: „Pojď, koupím ti kytku.“ „Nee, nechci,“ bránila se Ela při pomyšlení, jak budou holky zvědavé. Květinářka se smála, že tohle se jí ještě nestalo, aby se žena bránila květině. Když se Ela s Martinem rozloučila, musela nad ním ještě chvíli přemýšlet. Dřív si nevšimla, jak dokáže být pozorný. Po romantických představách o princi zavrtěla hlavou. Takhle by to stejně nepokračovalo. A šla radši něco dělat.
***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu, vycházejí každé úterý a pátek.
Další články – jak to začalo?
Pokud nás ještě neznáte, seznamte se prosím: Ema a Ela
Pokračování: 35. U vody aneb Patrik a harém
36. Dovolená končí
Přečtěte si, jak to začalo: 1. Ema a Ela
9. Na zahradě by mohl běhat jednorožec
22. Cesta zrušena
33. Už zase narozeniny, zastavte čas