Na horách je krásně. Sice tu nemůžeme běhat kolem katastru obce maraton, tak jako kolega v Praze, ale aspoň většinu dní svítí slunce. Zimní letargie skončila, tak ani nemusím na ráno nařizovat budíka. A omlouvám se těm chudákům, co jim píšu v půl 7 ráno, protože mám pocit, že už je dávno bílý den. To bude sranda, až jednou zaspíme.
Slunce svítí, stráně jsou holé a vykukují sněženky. Rychle jsem se aklimatizovala na jaro. Takže tento týden venku mrznu a je úplně jedno, jak teple se obleču. Ale aspoň můžu potvrdit, že jen promrznutím člověk neonemocní. Když ho nikdo nepoprská.
Jiskra na zahřátí
V krbových kamnech se topí, a protože mne ani grog a punč nezahřály, vrátila jsem se k nealko variantě. Horký pomerančový džus nebo kurkumové mléko není tak špatné. Musím říct, že bez alkoholu a cukru je ten svět smutnější. Tak jsem si našla aspoň závislost na cappuccinu, na které si našlehám mléko cedníkem v hrnci na plotně. Chlubím se kolegyni, jak jsem šikovná a ona se mi vysměje: „Ty nemáš kávovar? A víš, že na to prodávají takové metličky?“ Ok, tak teda nejsem šikovná. Kolegyně mne diplomaticky utěšuje: „To víš, že jsi šikovná.“ Úplně mne to neuklidnilo: „Ale za to si nic nekoupím, chtěla bych být tak šikovná, abych tím vydělala hodně peněz.“ Smějeme se, že to jsme dvě.
I když jsme Valentýna přešli slovy, že se přeci máme rádi pořád, musí občas žena chlapovi naznačit, že je třeba lásku udržovat. Tak jak mu to říct, aby to pochopil? Říkám mu: dvěmi polínky kamenný dům nevytopíš, to musíš udržovat jiskru. Manžel se otočil na kamna a říká: „Ale já přece přikládám pořád.“ Takže asi tak. Po přečtení Nočníku neohrožené ženy mohu říct, že na rozdíl od autorčiných vztahů to máme u nás dobré. Spoluhráč na druhé straně hřiště není mrtvý a je s ním legrace.
Anna si stěžuje, že nejbližší zeleň, kterou mají u domu, je hřbitov, ale že se tam aspoň dají procvičovat číslovky. Pak ještě písmena, kameny, kytky a keře. Takových tipů na domácí výuku. Ale jak se sejít? Tak vyrážíme na nákup. To abych si na to vzala půl dne dovolené. O důchodcích v Lidlu ani nemluvím, ale těch známých, co tam člověk potká.
Mimo okres
Jedu do práce. Manžel mne hodil do vedlejšího města, že odtamtud pojedu autem. Jenže jsme zjistili, že tam to auto nestojí. Zůstalo doma. Úplně to nechápu, ale pokračuje to na poradě. Divně na mně koukají a já zjistila, že nemám pod sakem halenku. Pak jsem se naštěstí probudila a byly 2 hodiny ráno. Když jsem konečně zase usnula, budík v 5 hodin hlásil, že se jede do práce. No hurá. Po nočním varování pro jistotu kontroluji: klíče, mobil, respirátor, povolení k opuštění okresu, doklady, zelená karta… a té skončila platnost a nikdo neví, kde je nová. Takže zase homeoffice.
V lese děsí divočák
Procházka s dětmi do vedlejší vesnice pro vajíčka vypadala jako bezva nápad. Na výlety bereme míč, takže děti ani moc neprotestují a cestou si kopou. Ještě se taky perou a válí v bahně. Ale to je jen takový detail, který hodně kilometrů a pračka spraví. Farma byla dál, než jsem si myslela, ale dobrý. Našli jsme, vyřídili jsme. Nenapadlo mne nic lepšího než to vzít lesem do další vesnice do pekařství. Cestička se ztratila v houštinách. Narazili jsme na obří past a cestičky divočáků. Možná toho obřího divočáka, kterého tu minule honili, ještě nechytili? Články s nadpisem: „Divočák útočí. Zkušené bachyně mohou mít selátka už v únoru“ mne nijak neuklidnily. Ale mé stádo dělalo tolik hluku, že všechna zvěř zalezla do vzdálených houštin a my jsme přes 10 potoků a jeden kopec došli k zavřenému pekařství.
Harpagon opět na scéně
Dítě se hlásí o kapesné: „Maminko my jsme nedostali už 3 x měsíční plat, to bude…“ A hned mi to spočítal. Uf, to se nemám. Starší hlásí: „Mně je to jedno, já to teď nepotřebuju.“ Malý Harpagon ale oponuje: „Mně to není jedno, já potřebuju penízky. Na počítač.“ Oslík se otřásl a my si užili půl hodiny ticha, než si přepočítali kasičky.
Děti se mají tak rády, že se nejenom perou, ale ještě si i sprostě nadávají. Zavedli jsme za sprosté slovo deset kliků. Ať jsou aspoň silný. Manžel se na ty kliky vykašlal, takže se mu to nasčítalo tak, že po odcvičení padl k zemi: „Konec. Už nemůžu.“ Malej ale křičí: „Ne, není konec, budeme ještě něco cvičit. Já chci být nejsilnější.“ A pak si šel ty svaly prohlížet před zrcadlo.
Starší by radši než cvičení hrál deskové hry. Sepsala jsem mu hry pro jednoho, když ho to tak baví, ale to není ono. Potřebuje lidi, aby mohl trochu podvádět.
A co ještě člověk může?
Pozorovat ptáky v budce. Rozhlédnout se po okolí, projít se po vesnici a objevit nového koníka nebo obří pastelky. Sledovat ubývající sníh v dáli na horách. A nebo si opéct na zahradě buřta. Možná i na balkoně, ale u toho nesmíte vykouřit souseda. I když singl holky asi můžou.
Pořád toho, co můžeme, zbývá dost. Jen nevím jestli toho bude dost na další 4 týdny lockdownu. Tak uvidíme. Pokračování 51. Tiché a klidné místo plné magorů.
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nepravidelný Emin deník na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
22. Cesta zrušena