Splnilo se mi dětské přání, že až vyrostu, nebudu muset vstávat v sedm do školy. Teď vstávám ve čtyři do práce, aneb jak jsme jeli na služebku do Plzně. Potřebuje člověk splněná přání a nebo je lepší jen ta fáze čekání?
Měla jsem radost. Splnilo se mi přání, aby mne někdo pozval na prohlídku dokončené budovy. Když jsem se hlasitě radovala, Jiří se ohradil, že mne přece loni vzal do Lanškrouna. Ale to se nepočítá, to jsem měla po cestě na dovolenou.
S Plzní do Plzně
“Odjezd v 7? To si děláte srandu?” ptala jsem se Melichara. Ohradil se, proč se ptám jeho, že on si to nevymyslel, to by taky musel vstávat ve 4. Tak kdo si to vymyslel, když další nerad vstává? A protože byl Melichar narozdíl ode mne v kanceláři, šel to domluvit. Vrátil se s tím, že teda odjezd v 6:50, jeho někam poslat.
Tak aspoň zařídil služební Oktávku. Sice nebylo jisté, že ji nastartujeme, protože s ní ještě letos nikdo nejel, ale poslal mi i fotku, protože jsem nemohla uvěřit, že nějakou máme. Tak samozřejmě, že vím jak vypadá Oktávka, bílé Volvo to není no, a teď už taky všichni víme, proč s ní nikdo nejezdí. Protože smrdí. Ale stejně jsme se v 7 ráno v dobré náladě sešli, abychom mohli vyrazit s plechovkou Plzně do Plzně. To člověk chce vstávat ve 4, aby si dal za Prahou snídani a v 9 tam byl.
Zrekonstruovaná budova bývalého pivovaru Světovar za to vstávání stála. Vnitřní prostory jsou sice kanceláře k pronájmu, ale kavárna a bistro jsou přístupné i veřejnosti. A s kluky sranda. Univerzální rada, když si nevíš rady, zeptej se Pepy. A on tam dá piloty.
Jak důležité je mluvit o svých přáních?
Někdo chce bydlet ve věži, ale nikomu to neřekne. Svého snu se třeba dočká, ale asi tak o 3 roky později. Já mluvím pořád. A před dvěma lety jsem zjistila, že nutně potřebuju větší auto, aby se v něm dalo spát. Jenže to jsem zrovna koupila Dacii. Sice nesplnila očekávání, že se s ní bude jezdit jen po vesnici a byla jsem v ní pořád, ale aspoň byla relativně nová.
Teď jsme se bavili u kafe, že bych se přeci jen po větším autě podívala. A v pondělí telefon, jestli pořád hledám to auto. No, ještě jsem nezačala. Tak jsme se na něj šli v úterý podívat, jen tak nezávazně, jiné auto teď hned nechceme. Ve středu jsem ho šla zkusit, přeci jen vypadá dobře. Dítě vrčelo, ať nad tím proboha nepřemýšlíme 20 let. Než se rozmyslíme, tak budeme starý a to auto taky. Tak jsem ho koupila a zamilovala se. Z cesty do práce mám teď takovou radost, že vypadám, že něco hulím.
Jen bych potřebovala naklonovat. Evidenčka, přepis auta, do toho vyklízíme byt, plánujeme MDŽ v sokolovně a dítěti narozeniny. Ještě jsem auto ani neměla přepsané a už se mne ptají, jestli mám prodanou Dacii. To abych se rozkrájela. A zrovna celý týden pršelo. Umýt a nafotit auto v dešti se ukázalo jako dobrý nápad, na fotkách se krásně lesklo a za pár dní bylo prodáno. Tak zase evidenčka, přepis, proč to pořád musím dělat já?
Aspoň že ten servis funguje. Stačilo zavolat, že potřebuju vyměnit olej. Sice to nejdřív vypadalo, že nemají čas, ale pak se najednou objevil automechanik přede dveřmi, že jede okolo, tak že to rovnou vezme a o vše se postaral.
Jóga a komfortní bubliny
Né, že by cvičení jógy bývalo mé přání, ale když už se naskytla příležitost, ukázalo se to jako super důvod vytáhnout holky z domu. Po Vánocích chce cvičit každý. A tak se střídáme s cyklisty v pondělí v sokolovně. Říct holkám, že kdo přijde včas, potká v šatně mladý kluky zabralo, ale prej by radši chodily s nimi na ten kruháč.
V práci se na jógu přihlásili další lidi, kteří pak zaspali. Prodám jim permanentky, a pak už budou muset přijít. Kolegyně si po józe stěžuje, co to na ně zkouším. Čekala pohodovou jógu a má dělat vránu? Tak samozřejmě, potřebuje si ji zkusit. Obtížná pozice ji nemá vyděsit, ale vytrhnout z komfortní zóny. Jak jinak by zjistila, co umí, když nic nezkusí?
Občas je potřeba opustit své bubliny, něco v tomhle smyslu řekl měsíčňan. Žije na druhé straně měsíce, normálně se nepotkáme, nerozumíme mu a nechápeme ho, pokud se držíme jen té své bubliny. A jak jinak zjistíme, co je na druhé straně, než když se tam podíváme?
Jarní prázdniny a hory
Jednou máme jarní prázdniny v únoru a z lyží nic nebylo. Pršelo a bylo teplo. Z bazénu taky nic, protože nebylo kde zaparkovat a byl narvaný. Manžel měl dovolenou, aby si odpočal a vyspal se. Já šla radši do práce, protože na to jejich válení doma nemůžu koukat. Ale byli spokojení, že je nikde nehoním.
A když se konečně vyrazilo na lyže, strávila jsem půl dne dovolené prodejem a přepisem auta. Ale tak aspoň něco je dotažené do konce. Ještěže jsme měli domluvené lyže v práci. Ptám se kolegyně, jestli pojede s námi. “Ne, to mám před dovolenou,” odbyla nás. Ujistili jsme ji, že až v březnu. “No to ne, to mám po dovolené,” měla jasno. Nakonec se stejně nejelo nikam, protože jsme měli schůzky. Prý se něco domluví operativně. Ha-ha-ha. I když se na začátku března ochladilo a sněžilo, stejně už to pořádná zima není.
Přání k čtyřnarozeninám
Přišly únorové čtyřnarozeniny a mne tím končí suchý únor, který mám pro jistotu od ledna, abych ho stihla. Ale na to víno nemám chuť, ani na šampaňské. Coco Chanel by plakala. Podle ní se hodí šampaňské jen na dvě příležitosti. Když jsme zamilované, a pak když nejsme.
Jeden oslavenec opět nedorazil, ale i tak slušná účast. Jedeme mým novým autem, které manžel nechtěl ani zkusit, protože to je moje auto. Teď mi ho nechce půjčit. Sestra shrnula, jak vypadá naše každé rodinné setkání. Oni přijedou včas, nají se. My to máme blíž, tak přijedeme pozdě a najíme se. Pak si dáme kafe a dort. Děti chtějí mobil, takže prudí. Jdeme ven, děti prudí, že nechtějí a chtějí spát. Po procházce prudí, že chtějí domů. Teď do toho byl biatlon. Nezbývá než si přát, že to bude někdy lepší. Tak zase příští rok.
Rodinný víkend
Říct si v listopadu, že se ještě jednou sejdeme a nedat tomu přesný termín, dopadlo přesně tak, jak mohlo. Nesešli jsme se. A hlavně vyklízený byt vypadal skoro hotový, tak že bych to udělala sama? Po týdnu řešení a lítání, aby byl vozejk, barva, válečky, ochrana výtahu, a kam ty věci uložit, se naštěstí sešli nečekaní pomocníci. Sestra přivezla manžela a přijela se podívat i mamka. Já jen rozdala úkoly a v klidu myla okna. Déšť a led nás zavřeli uvnitř. To je tak, když město neuklízí chodníky, a pak tam má kluziště. Sestra se radovala, jak byt prokoukl, prý by tam chtěla bydlet. Vážně? Ne. Potřebuje do města. Já taky.
A může být ještě něco horšího než vyklízet byt? Stěhovat se. Maky si vyžrala všechno, co se dalo. Hustě sněžilo, odjelo špatně zabržděné auto, klaustrofobik uvízl ve výtahu, ten výtah přestal jezdit zrovna ve chvíli, kdy stěhovali nábytek, a pak ještě dostali pokutu. Já teda taky, tak skvěle mi to auto jede. A tak když už nejdeme na lyže, vylezly jsme zase na kopec.
Kdo si přeje vyrazit za kulturou?
Když už jsme teď byli pořád v Desné, tak jsme si tam užily i divadlo. “Bude to hodinová nádhera,” hlásila pořadatelka na úvod. “A kdy bude přestávka?” ptá se nepozorný divák. “Za hodinu.”
Ozvala se Klára, ať se stavím. Jenže jsem v práci, a další dny zase nemá čas ona. Zase se nesejdeme? Proto vyrážím dřív z práce, potřebuju její energii a motivaci, je super mít parťáka. A hlavně si na nás vzpomněla, když jí zbyly lístky na další ples. Mně se chtělo, manželovi méně. Ale tanec je super párová aktivita, a taky ověří, jak moc jsme kompatibilní. Škoda, že to chlapi úplně nedoceňují.
Jsou děti splněným přáním?
Další divadelní hra “Jen pro tvé dobro” o vztazích dvou bratrů či syna s matkou, byla dost reálná. Všichni se tam našli. “Jseš malej,” vykřikuje starší na mladšího. V divadle jsme se nasmáli. Doma je to k smíchu méně: “Dýchám tvůj vzduch,” provokují se děti. A já se vztekám se, že mi to dítě nereaguje na zprávy, mohl by je aspoň olajkovat. Čte je nebo mne ignoruje úplně? Moje mamka mne uklidnila, že jí to děláme taky.
Dítě si přálo k narozeninám chytré hodinky, tak si teď všechno měří, protože je chlap a potřebuje soutěžit. Nejenom v počtu kroků, v běhu, ale teď i ve spánku. Posílá mne brzo spát, stejně i u spánku zase vyhraje. A já spím tak blbě, že se budím ve 4, nebo někdy taky ve 2.
Když jsem našla večer nepřijatý hovor od maminky synova kamaráda, dost mě to vyděsilo. Kluk u nás měl spát, ale nebyl tam. Panika, že jsme ho někde ztratili. Pak jsem zjistila, že není pátek, ale středa a maminka se jen uklikla. A vlastně vůbec neví, že se kluci na něčem domluvili. Nakonec bylo dítě nemocné, takže nikdo nebyl nikde.
Ale jen se oklepal, už zase vymýšlel jak nebýt doma. Ale ať si nemyslí, že někde bude courat, dokud o víkendu neuklidí. Když ho kamarád s tatínkem chtěli vyzvednout hned po obědě, šokoval nás. Hlásil že všechno uklizeno včetně koupelny, jen neuměl zvednout mřížku, tak jen vytahal vlasy. To mu kamarád poděkuje, teď to na něj budou doma určitě zkoušet taky.
Čí přání byl bowling?
Dítě chtělo slavit narozeniny na bowlingu. No možná nechtělo, jenže kdo by chtěl mít doma 8 kluků? Tak si u nás dali dort, pomuchlali potkany a jelo se. Hlavně, že na tenhle víkend nevyšla žádná sněhová kalamita. I když spolehnout se na navigaci a jet přes hory nebyl dobrý nápad. Auto je přeci jen velké a těžké a na sněhu si nejsem vůbec jistá. Dvě hodiny jim stačily tak akorát na dvě hry, ani se nestihli mlátit. A večer psala jen jedna maminka, že děkuje za ty potkany, že teď to chtějí taky.
Tak může být ráda, že nemáme třeba psa. I když malej by ho chtěl, pořád. Vzít ho do kina na Bella a Sebastian, otevřelo zase tuhle otázku. Všechna zvířata jsou staršího, chce aspoň králíčka. Brr, králící mě děsí. Sedí na místě, žerou a dělaj bobky. Tak jsem mu ho půjčila od kamarádky. Ať si to zkusí, já se o to starat nebudu. Teď doufám, že s námi nezůstane, to už bysme potřebovali na všechnu tu havěť několikapatrovou klec.
Může být zničená košile splněným přáním?
Když se v práci lidi fotili, dress code byla tmavá košile. Neodvážila jsem se vysloveně napsat, že si nejmenovaný kolega nemá brát tu zelenou. Holky se s tím tak nepáraly, a když v ní dorazil na večírek, tak mu ji rovnou roztrhaly. Problém vyřešen. Navždy.
Vyhlásit v práci pátrání po ztraceném památečním hrnku fotkou na nástěnce bylo marný. Nejenom, že fotka byla jen ilustrační, ale viník ani nečte nástěnky. Nepomohlo ani slíbit pusu na čelíčko. O pusu by sice zájem byl, ale hrnek nikde. Ještě, že honím ty lidi a chodím po kancelářích, hrnek nalezen a vyfocen, než ho zas někde zapomenu.
Kolegové jsou vlastně fajn, když se na ně člověk nepodívá zblízka. Tamten moc mluví, další je příliš velký puntičkář, jinej má sešmajdané bačkory a další nepochopil, jak funguje internet. „Jak to mám starému pánovi vysvětlit?“ byla doma jen řečnická otázka. Dítě odpovídá: „Řekni mu to, co nám: Neremcejte,….dědečku hříbečku.“ Zahlédnu kolegyni sedět u kolegy, a on pak chce přinést kapesníky. Cože? Prý si tam jen zkoušela boty. A toho, co většinou neodpovídá, nám asi vyměnili. Na seznam, co potřebuju, nejenomže odpověděl, ale dokonce si tu práci už i rozdělili, a kolik jim na to dám času.
Jak je to vlastně s těmi přáními?
A když už mám vyřešený byt, oslavu i auta, budu mít v březnu plno volného času. Ha-ha-ha. Co se takhle pustit do nové kuchyně, že by byla splněná další přání? Možná je ani splnit nechci, když to pořád odkládám. Aspoň jsem cestou z práce mrkla na ty kuchyně a pro svíčky, co kupuju mamce půl roku. A domů jsem dovezla židle. Jenom 2 roky o tom mluvím, že potřebuju jiné, co se hodí barevně a nebudou mi kousat vlasy. Jedno dítě je složí a druhé remcá, že si na ně nikdy nesedne, protože nesnáší změny.
Někdy je lepší začít něco dělat a nečekat na lepší nápad, protože ten se bude stejně pořád měnit. A k splnění přání je potřeba udělat aspoň krok. A vůbec, život není problém k vyřešení.
Pokračování Spontánní březen (94).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články
Před 13 lety (92)
Jde dohromady plesová sezóna a zimní spánek? (91)
Úhel pohledu (67)