S květnem jsme sice rozkvetli, ale také se rozlétli na všechny strany. Nikdo neměl čas. Na jógu, na narozeniny ani na třídní sraz. Je lepší být sama doma, na rybách anebo na druhé straně hor? Je to vlastně jedno. Stačí mít přítele na telefonu a počkat si na ta správná setkání a objetí. A nebo jen vyrazit ven a hlavně si nepřidělávat zbytečně práci.
Květnové svátky a týden na kousky
Květnové svátky přinesly den volna navíc, jenomže tentokrát ve středu. Rozsekaly týden na malé kousky, které nešly slepit. Čtvrtek po svátku byl tak divný den, že jsem měla celý den pocit, že je pondělí. Takže jsem svolávala lidi na úterní cvičení. Manžel perlil víc, protože jel vyměnit gumy. Naštěstí pak už přišel hnedka pátek. A do tohohle divného rozkouskovaného času padla Klářina náhradní narozeninová slezina.
Napodruhé to vyšlo a konečně jsme se sešly. No sešly, nevím jestli se to dá tak nazvat. Abych si mohla dát skleničku, jela jsem vlakem, takže jsem přišla 4 minuty po začátku. A ne, nebyly tam už zástupy. Klára tam seděla úplně sama. Je to dost nefér, když ani sluníčko jako ona, která má vždy pro každého milé slovo, otevřenou náruč, láhev vína a plný hrnec, pak sedí u svého narozeninového stolu úplně sama. Na náhradní termíny nemají lidé čas. Co s tím příště? Třeba zastavit proces stárnutí? Ale jak? Prý stačí zemřít.
Co na rybách?
Dítě má nové hobby. Teda hobby je to už starší, ale má povolenku, takže by teď jezdil pořád na ryby. Ještěže měli ředitelské volno a mohl si to opravdu užít a i tatínek trochu přírody a koukání do zeleně potřeboval. Já mám ohledně tohoto hobby jasno: nikdy. Tahat hromadu krámů, pak sedět na břehu, nic nedělat a nejsou tam ani žádné kopce. Odolávala jsem tři dny, jenže je pravda, že jsem se sama doma trochu nudila. Anna neměla čas vyrazit na kopec a celé dny uklízet také nehodlám. Když pak jeli odpoledne jen na čtyři hodiny za synovým kamarádem, říkala jsem si, že to dám. Vyzkoušeno a tohle fakt nedám. Tohle byla nekonečná nuda, kterou nezachránily ani brusle, knížka a telefon se sestrou. To bych byla radši doma s nekonečným seznam úkolů, co udělat, uklidit, ušít, připravit a uvařit.
Sestra nám tak trochu záviděla, že teď máme ryby k obědu zdarma. No zdarma bych to úplně nenazvala. Člověk jim nasype hromadu žrádla, a pak buď nic nechytí anebo radši žádnou rybu nechce. Nebo rozhodně nechce přijet v 9 večer domů a tu rybu zabít a vykuchat. A druhý den měnit plány, protože jako zrovna teď je tu čerstvá ryba, která se musí upéct. Když jsem se ptala kolegyně, která má manžela rybáře, jestli to ona vaří, tak se zděsila. Prý ryba není jídlo, ryba je kámoš. Nekdo by to měl vysvětlit tomu našemu malému dítěti, které bylo šťastné, že chytlo jedlou rybu.
Ale vlastně to nebyl vůbec špatný den. Kdy jindy se sejdeme celá rodina u něčeho, co ty děti baví? Na kopec je už nedostanu, do zábavního parku nedostanou oni mně. A vlastně se chvíli ani nemlátili a neškrtili. A ještě teď mají novou vtipnou nadávku. Když se pak večer aspoň poměřovali, kolik kdo měří a váží, starší se holedbal, že maximálně 40 kg, mladší ho uťal: “Jsi tlustý kapr.”
Vesmír by za nic nestál, kdyby nebyl domovem lidí, které milujete
Steven Hawking
Workshop a jóga
Přihlásit se na podnikatelský workshop Podnikni to, nedává smysl, když, jak trefně poznamenala Karolína, chci zůstat zaměstnancem. Ale tak aspoň v tom mám jasno. A kdo ví, co přinesou další splněná přání. Minimálně jsem si ujasnila, že podnikání má dávat smysl a peníze, a že se nemám bát. A taky se učím umět říct, co dělám. Ono totiž začít odpověď na otázku, jak jsem se dostala k józe, historií před 8 lety, to u 1.věty každý přestává poslouchat. Dostala jsem se k ní postupně a spíš nátlakem, když holky chtěly cvičit. Udělala jsem si kurz pro sebe a vlastně mne to bavilo cvičit s lidmi. No a co na tom, že ty co nejvíc chtěly chodit, nemají čas. Poznala jsem plno nových lidí a mám kolem sebe kruh báječných žen.
Měsíc duševního zdraví se nám k tomu hodí
Květen je měsícem povědomí o duševním zdraví. Musí nám říct kalendář či sociální sítě, že pro sebe máme něco dělat, nebo zvedneme hlavu od stolu a podíváme se do zeleně? Příroda na nás křičí svou jarní barvou i záplavou květin už hezkou řádku dní. Kolikrát jsme si jí opravdu všimli? Honíme se za cíli, prioritami či úspěchem. Odškrtáváme kroky, těšíme se na odměnu. Žereme, a pak to kompenzujeme cvičením. Teda asi jenom já, prý to moc hrotím. Chlapi to mají jednoduché, ti prý zas tak často jíst nepotřebují. Takže to řeší všichni. Tomáš, když necvičí, tak nejí. Měsíčňan zakáže jíst těm, co nemají dost pohybu, a pak se jde radši převážit, jestli nepřibral 2 kila. To taky není normální.
Tak co s tím duševním zdravím? Můžeme říct v práci šéfovi, ať přijme víc lidí, abysme nebyli pod tlakem, a ať nám přidá, ať nás nestresují finance. Jenže to se šéfovi nebude líbit a poradí vám možná to stejné, co já: Zkuste jógu. A nebo cokoliv, co vám udělá radost. Já jsem vlastně hrozně líná sportovat, jen se jdu nadopovat endorfiny tam, kde mne to baví.
Tatobity
O druhém květnovém svátku nebyl fotbal, tak jsme vyrazili aspoň na výlet. Nikdo nikam nechtěl, takže vyhrály Tatobity, které nejsou daleko. Pravidelně tamtudy jezdíme, ale na zastavení nikdy není čas. Naučná stezka Malíře Dědiny a pěkná geologická expozice v lomu. Já ty kameny zas tak nemusim, ale když už jsme šli okolo, informační cedule mají udělané krásně. Půl dne s rodinou a půl dne měli kluci na své aktivity. Nic velkého se nestalo, ale i to málo stojí za to.
Chata chlapi s dětmi
A pak byl můj nejoblíbenější víkend v roce. To kluci odjíždí na chlapskou chatu a já vyrážím někam do světa (Itálie v Olomouc). Nebo aspoń někam z domu (Květnová toulavá, Cesta přes čtvero ročních období nebo Sesterský víkend). Tentokrát to ale na výlet nevypadalo. Dítě potkalo 5. nemoc, čekali jsme, co z toho bude, a mamka, která mi měla dělat společnost o víkendu, chtěla Jizerky. Může přijet kdykoliv, ale co, hlavně když někam vyrazíme. Dobrý čas totiž nemusí přijít nikdy. Jak bylo vidět na třídním srazu.
Třídní sraz
Není čas, ani na sraz po 25 letech. Sešlo se nás jenom 13, přitom minule byli skoro všichni. Prý máme vybírat vstupné dopředu, oni si to pak rozmyslí, jestli nedorazí. Já si taky nechávala tak trochu pootevřená zadní vrátka, přeci jen můj jediný volný víkend. Ale vlastně to vyšlo skvěle. Člověk se dozví věcí. Třeba, že kluci mají kapelu, ale nikde nehrajou. A kdybysme se ptali, co hrají, tak hrají rock, možná tak rok a půl.
Na druhé straně hor
Mamka si přála vidět druhou stranu Jizerek a vyšel nám z toho road trip i s kulturou. Hejnice a procházka do Lázní Libverda, Frýdlant s výhledy z věže radnice a Frýdlantské rozhledny a ještě Mozartův koncert na Lemberku. A k tomu tři setkání, všechno se děje po třech. V Hejnicích jsme potkaly trenéra dětí, ve Frýdlantu sestru mé dávné lásky a na koncertu na Lemberku hrál kamarádky kamarád. Svět je tak malý.
Přespávali jsme v penzionu pod Lemberkem, abychom si užili ráno prohlídku zámku Pak ještě skvělá zmrzlina v Rynolticích, sloní kameny a na závěr Kryštofovo údolí plné rozkvétajících rododendronů.
Na cestě, ale do práce
Ráno na cestě do práce, proč se mračit? K ranní rutině pak patří i ta polepená auta, která každé ráno potkávám. Dneska to byla jednička, to bude dobrý den. V Hitrádiu se po ránu pochválili, že se nediví, že je posloucháme. Je by prý ta hudba také probudila. Přesně tak, užívám si hodinu času jen pro sebe.
Tak hlavně v práci je sranda. To když jde kolegyně vyzvednout výkresy nějakého obchodního centra, jmenuje se Černý Most. Je vidět, že je z Brna. Jo a když se stavělo, tak to ještě chodila do školky. To my, za našich mladých let, jsme do čerstvě otevřeného jezdili z Liberce do kina a na výlet.
Kolega odchází do důchodu a musí obíhat celý barák, aby dostal podpisy, že všechno vrátil. Stavil se i u mně. Že bych byla tak důležitá? Ne jen to má ke mně nejblíž. Remcá, že už ve svém věku musí šetřit kroky.
Setkání a objetí
Kolegyně mne tuhle samou radostí objala. A pak konstatovala, že ten osobní kontakt prostě neumím. Ne, neumím. Když jsem chtěla ajťákovi pochválit, jak mi pomohl, aby to nebylo, že po něm pořád něco chci, tak mne nenapadlo nic lepšího, než small talk nad barvou trička a poplácat ho po rameni. Zděšeně se na mě podíval, co zase chci.
A ukázat na nejbližší kanceláře se slovy: “Skoč si za Michalem,” když ve dvou sedí rovnou čtyři, také nebyla nejlepší odpověď. O Martinech tady radši ani nemluvím.
A když jsme u těch setkání, co chodí po třech, tak jsem v jeden den potkala v Letňanech kluka od nás, bývalou kolegyni, na kterou jsem zrovna myslela a ještě večer přijel na inzerát známý, s kterým potřeboval manžel mluvit.
Tak hlavně, že jiné lidi člověk nepotká vůbec. Měsíčňan se nestavil už tak dlouho, že už ani nevíme, jak vypadá: “Pane, známe se vůbec?” Vypráví vtipnou historku, jak dělal doma inventuru skleniček, jedna chyběla a nikdo se nechtěl přiznat, že by ji rozbil. Po půlhodině v ní našel kytku. Kdo normální doma dělá inventuru skleniček? No rozhodně si na něj s kolegyni vzpomeneme vždycky, když se něco nepovede. Třeba když nadrobíme do auta, nebo omylem vysajeme lžičku. “Jak můžeš vysát lžičku?” ptá se on. Nevím, ale úplně normálně.
Přítel na telefonu
Kolega H. si na pár týdnů zmizel. Držel to teda v tajnosti. V pátek před odjezdem ještě rozdal úkoly a prý ať mu to do pondělí pošleme. Trochu nás vytočilo, když pak přišly 3 automatické odpovědi od všech příjemců, že mají dovolenou. Teda hlavně nemáme říkat, že je na dovolené. Asi neví, že je nám úplně fuk, co dělá. Má dovoleno nebýt v práci, tak je to dovolená.
Ale jak je na telefonu, tak občas i pracuje a nebo aspoň reaguje. A chtěl by drby. No to má smůlu, já v kanceláři nejsem a nikdo mi nic neřekne. A nebo to vědět nechci.
Překlepy
A když jsme u toho telefonu, tak si musíme dát pozor, aby někdo nepochopil zprávu špatně. Co si asi tak mám myslet, když dostanu zprávu: “Ahoj Jaško, teprve teď vstávám, ještě bych si dal.” Mně to přijde jako omylem odeslaná zpráva původně pro milenku po vášnivé noci. Tak prý ne. Nechce se mu vstávat, protože špatně spal. To ta zatracená autodoprava, teda autooprava a lidský mozek, co si z toho něco vyvodí.
Pivo na náplavce
Zůstala jsem sama doma, jak teď byli kluci pořád na rybách. Když pak odjeli na chatu, trochu mne děsilo, být doma zase sama. Potřebovala jsem lidi a měla jsem chuť na pivo. S Ester to neklaplo, vzpomněla jsem si pozdě. Navíc když jedu ráno 100 kilometrů do kanceláře, tak večer radši nepiju. Takže z toho vznikl neplánovaný večer na náplavce s Editou. Kdo jiný by si na mě udělal čas, když napíšu, že tam za 2 hodiny budu. A bylo to super. Vzala mě do fan zóny k O2 aréně. Na sport sice moc nejsem, ale tohle si můžu odškrtnout. A pak pivo na lodi na náplavce.
U toho jsem stihla s H po telefonu probrat nějaké pracovní věci. Přes den na to není čas. Když jsem se tu nekonečnou (i když potřebnou a pracovně “plodnou”) diskuzi snažila ukončit, nenechal se zmást a tipoval s kterou kočkou jsem na pivu. Trochu mě děsí, že to tipnul správně. Jsem tak průhledná a nebo nemám jiné kamarádky?
Čas letních večírků
Jarní probuzení trvalo trochu déle, ale když už přišel čas večírků, tak byly jeden za druhým. Jako třeba degustace vína. Wau, někdo mne pozval na dospělý večírek. No tušila jsem, že toho vína bude hodně, že bych to měla trochu krotit, ale když jsem měla s sebou bodyguarda, věděla jsem, že mne někdo domů “donese”. Tak chodit jsem samozřejmě mohla, dlouhá procházka mne osvěžila, a to že jsem ztratila botu, za to může ta bota, protože nedrží na noze. Už mám nové. Víno bylo výborné, tak mi překvapivě druhý den nic nebylo, i když pho-bo k obědu se fakt hodilo, a to nemám Asii ráda.
Večírek s bývalými kolegy se také rozjel výborně. Sešel se prakticky celý tým, dokonce i ta, co nikdy nikam nechodí. Původně jsme na ni neměli číslo, to je tak, když se někdo spoléhá na kontakty v telefonu, a pak odpojí pracovní email a o všechny přijde. Příjemně nás překvapila, když jsme jenom třikrát zavolali, že už sedíme na Národní, že fakt přišla. Jejich obor je tak malý, že někteří spolu dělají i dnes.
Já si dala s kolegyni napůl jídlo, dezert, nakonec i kafe a pivo. Když odcházela, tak prý ať to zaplatím, že mi to dá. Kluci se smáli, že to je běžná holčičí hláška z rande, to oni prý znají, a jestli chci mít takovou nejku. No jasně, jediná je normální. Otázku, jestli bude pusa na rozloučenou, utnula rázně. Ona se nelíbá. Škoda, mohli jsme to vyfotit, a pak je s tím vydírat.
Rande s Klárou
Domlouváme se s Klárou, že se sejdeme. Myslela na mě i o dovolené a přivezla mi láhev bublinek z vinařství Válka. Fakt úplně náhodou, neovlivnil ji podcast Chumelenice. Musíme ji vypít. Jenomže čas večer není, s květnem se vyrojily večírky. Ale můžeme vzít přeci děti odpoledne ven, a když pojedeme autobusem, můžeme si dát i pivo. Jenže vlastně ani odpoledne není čas, potkáme se tedy dopoledne. A tak je ze skleničky bublinek dopoledne na dětském hřišti. Ale co, nepotřebujeme alkohol k tomu, abychom se bavily. A hlavně umíme efektivně plánovat svůj čas a už dávno víme, že když je příležitost se sejít, musíme po ní skočit. Dobrý čas nepřijde nikdy. I když plno času bychom si mohly ušetřit, kdybychom neprobíraly kamarádky a chlapy. Jedna měla rande. On je prej tak hezkej, ale je úplně marnej. Další má novou známost, ale ptá se, jestli mají chlapi nějakou akademii na balící konverzace. Jejich zprávy se sobě nějak moc podobají.
Pivo s Ester
Když už jsme se doma v květnu víc míjeli než byli spolu, odjel ještě manžel na konferenci. Tak samozřejmě, že to pak je nejvíc akcí. V divadle jsem tedy nebyla, aby nebyly děti samy doma. Takže jsem se s nimi pohádala a vzteky šla sama spát. Aspoň že vyšel sraz s Ester, s ní se to vždycky dobře rozjede. Ať už jsou to Velikonoce, nebo Vánoce, je potřeba si dát bacha na myslivce a nezapomenout se na cvičení. Ale teď prý radši nepijeme. Na pivo jsme vyrazily pěšky do vedlejší vesnice. Vždyť není potřeba sedět, můžeme si to říct na cestě.
Jak si přidělat práci
Vymyslet komplikovaný program na firemní akci, to by mi šlo. Tak hlavně, že každý rok nechám svému budoucímu já poznámku, ať se na to vykašlu. Už zase dopředu nespím, budím se ve 4, abych nad tím mohla hnedka takhle po ránu sedět. Ještěže mi Anna připomněla, jak je to báječné na bruslích, takže v 7 vyrazím pročistit hlavu. S ní se už asi nikdy nesejdu. Když zrovna není na dovolené, chytí nějakou nemoc, nebo je aspoň v karanténě.
Okolí se mě snaží utěšit, že to bude dobrý. Dostat však zprávu: “Určitě to nějak vymyslíš, zlato,” mne tak maximálně vytočí. Nikdo mi nebude říkat “Zlato”, tohle používám já. Když od někoho něco chci.
Ale otestovala jsem aktivity na dětech, to dopadne dobře, tohle umím. Samochvála prý smrdí, ale musím to udělat jako v tom vtipu. Hraje fotbálek oddělení marketingu s oddělením IT. Zvítězí oddělení IT. Druhý den vydá marketingové oddělení následující zprávu: “Ve sportovním klání jsme díky dobrému výkonu uspěli a dosáhli na pěkné druhé místo. Naproti tomu, kolegové z oddělení IT skončili až předposlední.”
Květen se přehoupl do června a teď nás teprve čekají akce. Pokračování Červen a fotbal kam se podíváš (108).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Předchozí články z deníku
Z(a)traceným dubnem jedině na koštěti (106)
Jen nic neočekávat (46)
Útok šneků (10)