S říjnem přišel podzimní vítr. A i když slunce se pořád ještě snažilo, z větru mne rozbolela hlava. A nebo možná z bacilů, z podzimní únavy, kdo ví z čeho. Nálada šedivá stejně jako to kouřové údolí, barvám podzimu to chvíli trvalo a v práci je to taky tak trochu na houpačce.
Humprecht, ořechy a Bělohrad
Z reklamy se dívá sci-fi rodina: Otec kulturista, matka peroxidová anorektička, děti 2x to samé v malém, rodiny z inkubátoru, vypěstěné z fyziologického roztoku na vatě, nesnesitelně šťastné kultivary z jakéhosi paralelního vesmíru. (Marek Šindelka 1* odkazy na knížky, z kterých jsou citáty, na závěr). Jenže my z reklamy nejsme. Děti se hádají a perou, nic nechtějí. Na špatnou náladu je nejlepší vyrazit na kopec. Kamarádka nabídla ořechy, ideální cíl pro nedělní výlet. Sbalila jsem děti a cestou jsme vylezli aspoň na Humprecht, když už jedeme tím směrem. Děti se mě snažily přivést k šílenství hádkami a rvačkami. Nejdřív nechtěli z auta, pak nechtěli zpátky do auta. Ořechy sbírat nebudou, protože nutně potřebují tašku kaštanů. A tak jsme celý den na cestě, pomuchlat pejsky, okouknout divočáka a aspoň na chvíli za babičkou. Mise po návštěvách a za lepší náladou splněna.
Jde utéct podzimní únavě?
Podzimní únava letos dorazila nějak brzy a nebo nevím, jak si vysvětlit, že pořád sedíme doma. A možná ani nesedíme, stačí vzít boty a jít běhat. Když pak mám jednu středu v diáři prázdnou a ani nejdu večer cvičit, připadám si, že jsem na něco zapomněla.
Pokud se chceš honit, přihlaš děti na hodně kroužků
A protože se honit nechceme, jsme rádi, že kroužků a fotbalu ubylo. Navíc si tam dítě dojede samo. Také skončilo mučení v podobě nekonečných víkendových fotbalových turnajů, kdy člověk nevěděl, jestli tam bude stát dvě hodiny nebo čtyři. Malej se konečně dočkal, že vyrostl natolik, aby ho vzali do výběrka. Jen škoda té komunikace, že se o trénincích a turnajích dozvídáme na poslední chvíli. Že jsou turnaje ve školní den jsou ve škola možná i rádi. Když ty dvě zlobidla zmizí, je teď totiž ve škole nezvyklý klid.
Má teď i čas chodit po kamarádech. Kamarád je rybář, tak má také nové hobby. Aspoň mu máme co dát k Vánocům, těch míčů a dresů už bylo dost.
Druhej sportovat nechce, ale musí, aby měl pohyb, vybral si parkur a airsoft. Na něco ten letní příměšťák s vyzkoušením 20 sportů byl. Taky má teď víc kamarádů, takže pořád někde courá. Přespí u kámošky nebo mu ujede poslední autobus, ale jinak jsou vlastně hodný a vzorný. Jak pořád není doma a ještě se mu nechtějí nosit učebnice, ani jsem nevěděla, že má němčinu. Sám se nepochlubí, a kdo by si všiml samých jedniček, když kontroluje spíš ty špatné známky? To se teď budeme muset taky naučit nějaký nový cizí jazyk, kterému nerozumí, abychom se mohli domlouvat na věcech, co děti nemají slyšet.
Žena u plotny
Nová kuchyň asi ukázala neochotu přijmout změny. Stejně jako u softwaru mi každá změna přijde spíš k horšímu. Zvykám si a nebude to tak špatné, když jsem si to po těch letech zkušeností naplánovala sama. A přišel úžas, že vývoj plechů na pečení se zastavil v minulém století. Rozmazlená nepřilnavostí teflonu v Remosce zjišťuju, že se to na plechu připéká. Ale s teflonem mě loni vyděsili, že je jedovatý. Teď babo raď.
Baba poradila, ať si ten plech pořádně vymažu a neremcám.
Na kopec s Annou
Od srpna jsme s Annou plánovaly, jak začneme chodit cvičit, ale krásné počasí lákalo ven. I když víc jsme o tom mluvily, než že bychom našly společný volný čas. “Máš čas?” – “Ne jsem zase v Ikei,” bylo jako výsměch. Když mělo dítě fotbalový zápas v Desné, měly jsme tak akorát čas vyběhnout na Příchovice a zpátky. Nakonec těch kopců nebylo zas tak málo. Příště jsme stihly Světlý vrch a nebo třeba Souš. Jen by to chtělo víc hospod. Obří cedule před vchodem do hotelu “restaurace otevřená”, a v hotelu jsou protivný, že mají přeci na dveřích (miniaturním žlutým textem) napsáno, že dnes je zavřeno.
Práce zabere třetinu času a přitom, co k ní říct?
V práci si to tak nějak plyne. Zatímco jeden se drží kliky, abych ho nekousla, nebo aby mohl utéct, další je teď paní Kolombová a nikdy v kanceláři není. A to jsem si myslela, že ještě do Vánoc zajdeme na oběd. Obědový kolega buď nedorazí, anebo je protivný. Kdežto s Alfonsem jsme spolu kdysi v koroně online pili, teď už se bavíme jen o čokoládě. Já chci taky Kofilový koutek. Chlubit se ajťákovi, že nejsem úplně marná a jako pokročilý uživatel jsem hledala řešení na Googlu, ho nijak neoslnilo. Prý pokročilý uživatel možná, ale on je IT manažer a vyřešeno měl za 5 minut.
Jaký je jazyk lásky?
Strašně potřebujeme příběhy, už bez nich nemůžeme žít. Jenže skutečnost žádné příběhy nemá. Jen nekonečný počet střepů, které se skládají do nových a nových obrazců v tom šíleném krasohledu našich krátkých životů. (Marek Šindelka 1*) A i když mám pocit, že neumím naslouchat, ty cizí střípky se u mně hromadí a mají mnoho společného. Muž a žena spolu neumí mluvit. Ani dnes ve 21.století, obklopeni technologií a radami psychologů, stále to někde vázne. Ženy si myslí, že když je má rád, musí vědět, co ona chce. A on čeká, že mu to řekne ona. A hodně mužů si myslí, že jakmile ji mají doma, tak se nemusí snažit. A nebo možná nechtějí.
A ty příběhy se kupí, stačí je napsat a ozve se kamarád, že je mu to povědomé, jestli jsem mluvila s jeho ženou. Kolikrát stačí tak málo, ženu obejmout a poslouchat, jenom tam s ní být. S ní, ne vedle ní. Dívat se na sebe nebo aspoň stejným směrem.
Anno, buďme opatrní, aby mezi námi nezačal vznikat nějaký příběh
Marek Šindelka – Mapa Anny
Pak se to ukáže, když máme v práci lístky do divadla. Někteří vezmou ženu, protože spolu do divadla chodí a jiní musí, protože ji celý rok nikam nevyvedli.
Někdy tomu nejde nechat volný průběh, lhostejnost se snadno může změnit do módu nenávisti. Člověk dělá 95% času to, co dělat musí, a co po něm chce okolí. Záleží pak, jak naloží s těmi zbývajícími 5%. Může to být hodně, když se to správně a intenzivně využije. Jednou to vyhraje rockový koncert a podruhé uklízení. “Tak dík, že vyhrálo uklízení,” poděkujeme svému línějšímu já až se nás někdo zeptá, čím jsme si dnes udělali radost.
Boj o první místo
Můžeme se stavět na hlavu, ale pro někoho nebudeme na 1., 2. ani 3. místě. Možná ani na 5. A je jedno, jestli jde jen o oběd v Indii nebo o vztah. Držme se těch, pro které jsme důležití.
Lezecká stěna, romantický večer a večírek s přáteli
To, co si přejeme, musíme několikrát vyslovit nahlas nebo napsat a náš mozek se často sám pustí do práce, protože neustále usiluje o to, aby naše slova byla v souladu s našimi činy, tvrdí Christiane Stenger, mistryně v paměťovém sportu, řečnice a koučka. A nebo člověk dostane to co chce, až když už to nechce. Tak dlouho jsme si lezli na nervy až jsme začali lézt na stěnu. S trochou pomoci je to super. Strach se dá překonat a nebo taky ne, ale vždyť o nic nejde. Není to závod.
A tak nakonec máme romantiku na lezecké stěně. Zamilovala ses a s hrůzou pozorovala, co se za takových okolností děje s lidským tělem. Jako by člověku odebrali řidičský průkaz na vlastní organismus.(Marek Šindelka 1*) Večer na festivalu animovaného filmu byl super a co teprve na houbách s myslivci: „Ženský, na tý louce žádný houby nenajdete,“ volali z lesa. A nám je to jedno, hlavně že jsme byly spolu.
Pokud si mám vybrat, jestli jdu s farmářem na pivo a nebo si pustím film a dám bublinky, vybrala bych si bublinky. Ještěže vyhrálo pivo. Kde jinde se může člověk chechtat kamarádovi, který se stále cítí mladý a ta pozvánka na třídní sraz po 30 letech určitě není jeho. A my jsme taky pořád mladé a krásné, cítíme se na 20, tohle víno teď budeme pít pořád. Svůj vlastní život nesl na ramenou jako ohromnou, těžkou a komplikovaně sešroubovanou lešenářskou konstrukci. 1*
Rodinný den
Co je architektura? Prostor, ve kterém pak budou lidi trávit čas.1* Zatímco všichni využili hezkého počasí a vyrazili ven, my hledali kompromisy, jak ten den spolu přežít. Pro děti IQ Landie, kde jsme se museli rozdělit, protože velkej s malým prostě nepůjde, a pro nás knihovna. A když tam budou děti sedět dost dlouho, tak je čtení začne bavit. Malej aspoň prolistoval rybářské časopisy, zahráli jsme si deskovky a půjčili si nějaké na chvíli domů. A hromadu knížek.
Je libo Polsko nebo Norsko?
Jakmile byla na začátku října dodělaná kuchyň nastal čas zase někam vyrazit. A i když říjnový svátek je o víkendu a dítě by radši jelo na ryby, zapíchla jsem prst do mapy s nabídkou levného ubytování a rezervovala víkend v Polsku. V dostatečném předstihu, aby nemohl nikdo protestovat.
A pak přišlo Norsko. Roadtrip nebo pár dní na Lofotách? Znělo to příliš krásně. Dva dny plánování, hledání mezery mezi pracovními dny a víkendem, řešení letenek a itineráře. Jedu, tohle nevzdám.
Vzdala jsem to. Příliš mnoho komplikací zabilo radost. Možná je to zkušenost nebo lenost, ale čím víc komplikací tím víc je to celé na p..u. Polární záři si necháme na jindy, teď nás čekají Krkonoše.
A pak po slunečném říjnu přišel déšť. Lehce prší, takový lehký deštík, co po něm silnice jako zrcadlo otočí město vzhůru nohama.1* No a co, nejsme z cukru. Apartmán byl v městečku pod Sněžkou, program je jasný, jdeme nahoru. A kdyby pršelo a mrzlo, můžeme to otočit, zas tak daleko to není. “No to ne,” hlásí dítě, které nikdy nikam nechce a druhý se přidává: “já chci na Sněžku, já si to vyběhnu.” Je to zvláštní, děti něco chtějí, optimismus se mezi námi přelévá, je plno důvodů se smát. Šplháme z Karpacze nahoru. Neprší, nefouká ani nelije, takže je vlastně krásně. Večer zpříjemnily deskové hry.
Jen to levné ubytování mne mohlo varovat. Už jsem rozmazlená a pár dní mimo realitu chci být hýčkaná. Někdo má možná měkké matrace rád, nás postel jako bažina nepotěšila. Bylo to jako blob. Člověk si do toho lehne, ono ho to objeme a do rána ho nikdo nenajde.
Plány
Občas mívám už v září naplánované vánoční dárky. Letos nic. Plány se ztratily, je tu jen každý jednotlivý den, den za dnem. Každý je fajn, ale kam to směřuje? Naše fyziologie nepočítá s variantou blahobytu, mozek se strašlivě nudí: když nemá totalitu, vytvoří si vlastní.1* Budoucnost je černočerná chodba, která má na konci jen pevně uzavřené dveře. (Gustav Flaubert 3*) Občas ty dny mohou vypadat i takhle.
Sestra mne láká na hezké společné Vánoce slibem, že když se povede topení na chatě, můžeme být všichni tam. To je přece cíl a změna. Jenže podzimní deprese vrčí, že jestli někam pojedu na Vánoce, tak jedině za sluncem k moři. Prý se ve svých snech nemusím omezovat na čtyři židle a okna. Ale co když víc nechci?
Na řadu přichází psychohygiena v podobě psaní deníku. Má to smysl? A kam psát? Cenzura číhá na každém kroku, tady jí je veřejnost příspěvku, ale dokáže se člověk skutečně odhalit do prázdného sešitu? V Anglii po nás kamarád chtěl, kdyby se mu něco stalo, abychom jeho deníky spálili. Takže ani papír nepřináší soukromí. Všechno se může zdát marný. Prý si pořád stěžuju, jenže do kolika slov jde vepsat štěstí?
Knihy
1* Marek Šindelka – Mapa Anny
10 většinou vzájemně provázaných povídek o partnerských vztazích
Tréma je hrůza z příběhu vlastního života. Tréma je bojový syndrom. Syndrom smrti.
Anno, bacha! Kolem je svět! Hlídej ho chvíli za mě.
Kráva se změnila ve stroj na mléko, ale vůbec o tom neví – neví, že kojí půl planety lidoopů, kteří u internetu sní své uvědomělé biosny a pozorují každý tu svou krávu webkamerou na nějaké pastvině a hlídají, jestli žije správně, podle manuálu
Rozhodl se umlčet tě k smrti. Mlčel směrem k tvému tělu.
Žil v neustálých návalech inspirace a tvůrčích sil, které nedokázal zužitovat a které se v něm kupily a hnily.
Byl nenapravitelný snílek, pozitivní člověk schopný enormního nadšení naprosto pro cokoliv. Ze začátku to bylo osvěžující, brzy se ale ukázalo, že nic z toho nemá hlubší základ, veškerou energii vždy spálil na samotné nadšení a jeho zájem velmi rychle uvadal.
2* Ondřej Neff – Měsíc mého života
A mnoho – snad většina – těchto cizích sluncí je obklopena kroužícími planetami. Takže je téměř jisté, že obloha skýtá dostatek parcel, aby tam mohl mít i nejposlednější příslušník lidského plemene, až po prvního opočlověka, svá vlastní soukromá nebesa – anebo peklo.
3* Gustave Flaubert – Paní Bovaryová
Nevim, co mě to popadlo se vrátit k doporučené literatuře ze školy. Asi jsem si myslela, že se poučím. No to jsem se teda poučila. Paní Bovaryová je pěkná blbka, panička, co nemá co na práci a vzdychá nad romantickými zidealizovanými představami o mužích. Takže jsem se vlastně poučila. Třeba o tom, že ne každou knížku musím dočíst.
Přesto plameny dohořívaly, buď že se zásoba vyčerpala, anebo že je přílišné nakupení udusilo.
Pokračování Listopadová bábovka (103).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články z deníku
Září a babí léto (101)