Prosinec – blázinec. Opět je tu čas tmy a světýlek, vánočních večírků, předvánočního stresu a úklidu. To je ten pohádkový čas princezen, královen a krav. Někdo má třeba Vánoce rád a někdo sbírá ocenění, která neexistují. Utekli čert s andělem z mateřské školky? A čím překvapila Bratislava? Uchvátil nás třpyt vánoční Prahy a Olomouce, zavalila tíha předvánočních příprav a utěšil klid vánočních Jeseníků. Stihli jsme to všechno.
Tak zatímco příroda zpomaluj, zastavuje se a usíná, my se honíme jak blázni. Anebo nevím, kde se celý prosinec ztratil. Jednou dvakrát jsem zapálila svíčky, začla s vánočními přípravami a už byl nejkratší den v roce a mrk, je tu nový rok. A to jsme začali tak poklidně.
Jóga pro malé fotbalisty
Na fotbale se dětem letos moc hezky věnují. Kromě neustálého běhání po hřišti byli i v bazénu, na trampolínách, aby neměli jednostrannou zátěž a také se učili protahovat. Zváni byli i rodiče, protože by se měli protahovat doma a pravidelně, na tréninku není na všechno čas. Aspoň jsem si ujasnila protahování nohou, to se hodí vždycky. I když jóga pro malé fotbalisty byla tak trochu dvacetihlavé peklo. Nebo nevím kolik jich bylo, ale hodně. Snad si z toho něco odnesli, prý to ještě zopakujeme. Vlastně je super, že ty děti zkouší i jiné věci než pořád dokola fotbal. Protože už i mladší žáci mají zkrácené nohy a úrazy v dětském věku. Protáhnout potřebuje každý.
Po zkušenostech z minulých let, kdy jsem se snažila do jednoho týdne vměstnat běžky, sjezdovky i brusle a pak se těšila na konec sezóny si říkám, jestli se chci někde honit. A ještě tahat protestující děti na sjezdovku? Nechci. Vyhlašuju zimní spánek. No ale místo poklidného prosince nám škola vyhrožuje s bruslením a na fotbale budou chodit na běžky. A do toho prosincové akce.
Utekli čert s andělem z mateřské školky?
Vánoční dárky zaměstnancům u nás tradičně roznášejí čert s andělem. Bez Mikuláše, protože ten dal před lety výpoveď, a kdo by se otravoval s chlapem. Výjimečně dorazila i má kolegyně z kanceláře a nebála se dát najevo své rozhořčení: „Je to jak v mateřské školce.“ A že čert chodí i v důchoďáku nemám brát jako důkaz, že je to normální. No já nevím, lidi to mají rádi. A já taky. Kdy jindy si můžu píchnout do kolegů vidlemi a vyzvídat jestli zlobili. A ještě i do kolegovi návštěvy.
Kolegové dostali adventní salám a podtácky pod hrnek s milými vzkazy, které si navzájem psali. Prej co jsem to zase vymyslela za blbost. Ale když to teď viděli, někteří litovali, že přeci jen nenapsali. Bylo milé slyšet, jak se pak týmy v kancelářích objímaly a říkaly si, že se mají rádi.
Mikulášskou nadílku tedy dělají nejenom u nás, ve školce anebo v důchoďáku, ale i v našich dceřinkách. Jedna měla mikulášskou snídani a druhá akci pro děti. Doprčic, proč mi nikdy nepřijde dost to, co zrovna dělám, ale mám pocit, že bych měla udělat víc? Já se prostě dokážu naštvat i sama. A to nám Cedrik ty salámy pro zaměstnance skoro záviděl. U nich jim při Mikuláši pro děti totiž vyvstala otázka, co ti chudáci, co nemají děti.
Cena oslav a síla ano
Jsou to chudáci? Já myslím že se mají dost dobře. Tuhle jsem si taky připadala jako chudák, jako Carrie v Sexu ve městě, když pořád někomu kupuje dárky k narození dětí, na svatby, narozeniny a jí nikdy nikdo nic nedá. To když se teď vybíralo na x-tého kolegu k narození dítěte. Dokonce jsem to stihla v čase mezi příspěvkem a podpisem přáníčka zapomenout a tvrdila jsem, že jsem určitě nepřispěla. V tomto případě by mne to tedy velmi mrzelo. Ale naštěstí v tom měli pořádek.
To já v tom tedy pořádek nemám. Odpovědi z ankety zaměstnanců jsem poslala bez křestních jmen a někdo tam byl dvakrát. No copak mne napadlo, že někdo neví, že odpovídal, a jak se jmenuje? Dokonalá asistentka ze mne nebude. Ono vůbec žádná asistentka, když to nedává smysl. Aspoň že kolega byl vtipný, když chtěl přesunout z kolonky “spíše ANO” do “určitě ANO”, a nezapoměl zdůraznit, že tuto stranu nemá rád. Zato kolegyně jako detektiv zavětřila, že když jsem ze seznamu zmizela já, tak se něco děje. Tak hlavně že jsem ji přemlouvala, že určitě musí v létě do Mnichova jet taky. Tak někdy jindy, jestli se ještě uvidíme. Lidi se vždycky chytali na zítřek. Já to nechápal. Zítřek se totiž nechystal na ně. Zítřek ani netušil, že existujou. 2*
H. si udělal průzkum zaměstnanců a zjistil, že PROjektanti a PROgramátoři rovná se PROblém. Takhle přísně bych to neviděla, mám mezi nimi plno přátel a většinou mi přijdou zábavní a báječní. Ale po tolika letech v Praze mne změna práce a hlavně toho města děsí.
Nikdo nic nechce
Ale změnu jsem už potřebovala. Ubíjí mne, když nikdo nic nechce. Třeba svátku mužů v listopadu si ani nevšimli. Teď po Mikuláši se ozval kolega, že prý jsem jim zapoměla udělat oslavu ke dni mužů, a nebo jen nebyl v práci. Tak fajn, že aspoň někdo si všiml a ano, oslava byla jako společná snídaně. A pár mužů opět remcalo. Že na den žen jsme popíjely Prosecco samy a je jsme nepřizvaly a teď jim ujídáme. A přitom většina vůbec neměla tušení, že je den mužů a ostatním to bylo jedno. A že dostali dáreček i loni, to si už vůbec nepamatují (viz Listopadová bábovka).
I když tou vlastní iniciativou si většinou spíš tak nadělám do bot. Personální se mi směje, co si z toho vezmu za ponaučení? Že jsem na špatném hřišti.
Víkend doma a předvánoční šílenství
Vánoce jsou jako divadelní představení, které jede podle předem daného scénáře a přesného harmonogramu. Barbora, Mikuláš, adventní neděle, Štědrý den. Je to strukturovaný rituál, kterým ozvláštňuje každodennost. Každodennost, jež zároveň musí bez zádrhelů běžet na pozadí.
Martina Dvořáková – ferovadomacnost.cz
Nejsme pořád pryč. Jsme vlastně většinou doma, ale co by o tom člověk psal. Obzvlášť teď v prosinci, každý to zná: Úklid, cukroví, dárky a do toho každodenní život. Už mi z toho prosince hrabalo. I když knížka Cesta nebyla moc pozitivní, v něčem měla pravdu: Žádné seznamy, co je třeba udělat. Den šťastný sám o sobě. Právě tato hodina. Další už nebude. Další je právě teď. Vše vznešené a krásné, co si člověk bere k srdci, prochází z bolesti. Zrodilo se to ze žalu a popela. 2*
Vánoční přípravy vůbec nebyly podle plánu. Tak vlastně jaký mají ještě Vánoce smysl? Náboženský už dávno ne a přilepšit dnešní člověk nepotřebuje. Spíš naopak. Zastavení, ztlumení v tomhle času opravdu chybí. A vánoční dekorace? Nesnáším je. Vytvářejí ještě víc vizuálního chaosu než máme doma obvykle. Dárky jsou jen další hromada zbytečností a žereme celý rok.
Aspoň že ty děti z toho mají ještě radost. Dárky si žily vlastním životem, ale kupodivu jsem udržela přehled, na nikoho nezapomněla ani neobjednala zbytečně mnoho. “Cukrovi nepeču” zase nevyšlo, i když jsem dělala jen to, co milujeme a pro zjednodušení jsem rozpůlila těsto, půlku na citronová kolečka a druhou půlku na kakaové s pařížskou šlehačkou. Ale když se nepovedlo těsto na vosí hnízda, vznikla hromada kuliček. Ale aspoň to byly dobrý kuličky.
Ocenění, která neexistují
I když jsem se tomu snažila vyhnout, bylo to stejně šílenství. A to na tom ještě nejsem tak jako lidi kolem mne. Ty asi soutěží o ocenění, která se nedávají.
- Nikdy neřeknou ne
- Neodpočívají
- Zůstávají co nejdéle v situaci, která je trápí
- Pracují během volného času
- Nikdy si neřeknou o pomoc
Já jsem si taky o pomoc neřekla. Protože tu ostatní bydlí taky, nemají mi pomáhat, je to i jejich prostředí. Takže jsme byli naštvaní všichni.
Život je jednoduchý. Ale není snadný. A pro každého z nás je snadné něco jiného 1*
Čas krav a královen
Ještě než se dostanu k princeznám, musím se pozastavit u královen. A krav. Rozdíl mezi krávou a královnou jsou tři písmena 1*
Sestra, když dělala doktorát, tak mi vysvětlovala, že už nechce být dojná. Ta kráva, co furt chodí do práce a čím je lepší, tím jí víc nakládají. Že chce být chovná. Myslím, že nakonec jí to úplně nevyšlo a stejně je pořád dojná. Na stejnou myšlenku dojných a chovných krav jsem narazila v knížce Ztracenné. Asi tak. Děláme si to my, často si toho nejvíc naložíme sami. A i když hledáme někoho, kdo nám s tím pomůže, je to velmi těžké. A do toho minulost, obavy, naši draci. Pamatuj si, že co si dáš do hlavy, tam už zůstane napořád, řekl. Měl by ses nad tím zamyslet. Něco zapomeneš, nebo ne? To ano. Zapomeneš, co si chceš pamatovat, a pamatuješ si co chceš zapomenout. 2*
Často je jednodušší žít s tím co máme. Uprostřed divočiny skýtá dračí jeskyně aspoň teplo a bezpečí 1*
Princezna ví, že čas princů vypršel, že teď už může do svého života přijmout jedině krále. Takového, který nebude s jejím drakem bojovat, ale přijme je oba
Táňa Brodská, Michelle Losekoot – Ztracenné
Čas vánočních večírků a Praha
Firemní vánoční večírek byl konečně ve Vinohradském pivovaru. Už několik let jsem se ho snažila rezervovat a vždycky bylo plno, takže jsem měla místo objednané 2 roky dopředu. Kolegyně, která chtěla přijít skoro v bačkorách, se mezitím stihla odstěhovat. Pubkvíz, dobré pivo i jídlo, všichni byli spokojení. Jen mně trochu štvalo, že řekli šéfové při proslovu, že končím, takže se na to každý ptal. Alfonse má stížnost pobavila: “Takže jsi ukradla vánoční večírek?” Takhle jsem nad tím nepřemýšlela, na mé rozlučce tedy byli všichni. Alfons ví, jak potěšit.
Ale ještě se neloučíme. Sice jsou Pepové potěšeni, že teď už mi nemusí podklady posílat, protože přestanu otravovat, ale on to po nich bude chtít někdo jiný. A s Brnem se loučíme: “Tak pa, v Bratislavě.” Večírky ještě nekončí.
Po večírku se mi kolega omlouvá, že to trochu přehnal. Opil se, nic si nepamatuje, jen nějaký záblesk. No jsem dospělá a hranice jsem mu ukázala. Já se nikdy za nic omlouvat nepotřebuju, na firemních večírcích mám autopilota. To jsou buď léta zkušeností nebo staroba.
V práci to druhý den bylo jako na hradě duchů. Nikde nikdo, i šéf to po obědě zabalil. Já si udělala svoje a mohla jsem vyrazit do Olomouce. Jako každý rok. Minulé akce: Co všechno může být zrušeno (70), Prosinec jako sezona tmy, světýlek a večírků (89) , Čas vánočních večírků (104)
Nic si nevyčítáme, nikam nespěcháme, prostě přijímáme fakt, že je čas právě na tohle. 1*
Čas vánočních večírků v Olomouci
A protože ostatní přijížděli až v sobotu, tak jsem měla čas si užít sestry. Prý kam chci na brunch: Telegraph, Sofie´s, Kafec, La fee, New Ona, Primavesi? Sakra, mluvíme stále o Olomouci? Ale snídaně byla báječná i krátká procházka po trzích. Akorát je tam každý rok to stejné, nevadí. Něco na mě lezlo, tak jsem byla ráda, že můžu ještě odpoledne chvíli zalézt do postele. Náš desetilůžák na hostelu zůstal opět poloprázdný. Část lidí nepřijela a já na ně nechtěla prskat.
Večer na trzích utekl jako voda. Konečně se mi podařilo se obléct tak, abych nemrzla. Trojkombinace termoprádlo, termolegíny a termosilonky byla dobrá volba, k tomu medovina, svařák, čaj s vodkou a koktejlbar. Tohle všechno dohromady už tak dobrá volba nebyla. Ale zábava to byla.
„Nekoukejte mi na prsa,“ vrčela slečna na kluky. A to je měla jen vytetovaný na ruce. Prý když je na dveřích napsáno pracovní sračka, tak první běží Žofie a za ní můj manžel. Půjdeme na večeři nebo jenom na něco malého? Vyřešila to otázka: „Jaký máš hlad? Jako Asterix nebo Obelix?“ Podivné budky jak z japonské seznamky, na ruské kolo už mne nikdo nedostane. A jaký má být správný chlap? Nemusi být starší, stačí když má najeto.
Co skrývá Bratislava?
Loni jsem viděla z Bratislavy jenom nádraží a noční Petržalku. Letos jsem si vzala dovolenou, že trochu prozkoumám město. Tomu napomohl šéf, který vyrážel už v 6 ráno a mně se nechtělo samotné vlakem. Bratislava mne velmi překvapila. Se svými 475 tisíci obyvateli je to vlastně jen malé provinční město. Ale s tím, co tam v posledních pár letech postavili, se může směle řadit k evropským metropolím. A ještě jsem měla průvodce, takže to byla bomba pecka. Výhled na downtown ze střechy OC Nivy, procházka k řece kolem nových výškových budov, svařák, mosty, procházka uličkami starého města, které bylo téměř prázdné, Bratislavský hrad a pod ním nová čtvrť Vydrica.
Rozprávkový večírek v Bratislavě
A aby těch večírků nebylo málo, poslední byl v Bratislavě a byl přímo pohádkový. Vítal nás pravý středověký rytíř. To je tak, když je slovenský kolega šermíř a polykač ohně. Program měli jako vždy bombastický. Z Brna dorazila Sněhurka se 7 trpaslíky i zlou královnou, mezi vysokými svícny se nesla černá labuť, princezny se zlatou hvězdou nebo babuška. Tančilo se, hodovalo, kachna s lokší byla skvělá. Šla jsem jednou za princeznu. Jak řekla Áďa, kdy jindy může žena našeho věku nosit korunku a hrát si na princeznu než na večírku.
Čas princezen
Joachima ty princezny zaujaly. A když jsem pořád dokola mlela o vosích hnízdech, která se ne a ne povést, přejmenoval mne na vosí královnu. Tak samozřejmě: hezká, milá, hodná, ochotná, samostatná, tolerantní, to chce každý.
Tak to prý zase ne, protože jsem moc drzá. Vtip, že “chlap je jako sníh. Nikdy nevíš, kdy přijde, kolik ho bude a jak dlouho vydrží,” mu vtipný nepřišel. Chlapi mají prostě jiný styl humoru. Takže z vosí královny jsem hned byla zmije jedovatá a čarodějnice proklatá. To mě pobavilo taky. Asi mám personální nouzi na vtipné lidi.
Předvánoční neděle
Tím, že jsme se chystali na Vánoce pryč, mohly bychom přijít i o to nejlepší. Na Štědrý den se obvykle sejdeme u manželových rodičů na oběd a potom procházkou s rodinnou švagrové dojdeme k nim na kafe a cukroví. Abychom letos o tuhle tradici nepřišli, potkali jsme se už v neděli. Vlastně proč ne. Nezáleží, co je za den, hlavně když se potkáme. A i ten tradiční deštík byl. A první dárečky. Jedno dítě si přálo beranici, druhé kuchařku. Jo, jsou trochu divný. Já dostala dárkový poukaz na moji kosmetiku a na masáž, kam se několik měsíců chystám objednat. Tak už mám termín. Dítě vaří a nejradši by ještě v den odjezdu peklo cookies. Druhý se zahalil do beranice a jinak s námi nemluví. Malej dostal ještě od kamarádů míček na ruku. Tak teď pořád nekope, ale zase pro změnu pořád hází.
A pak už jsme se jen sbalili a v pondělí mohli vyrazit na hory. Ségry nás pozvaly do Jeseníků. Máme přes rok těch rodinných srazů málo, tak se s jednou částí rodiny potkáme tam. A protože si dítě přálo k Vánocům počítač, byl to ideální způsob, jak ho chvíli vytáhnout z domu, než k němu zasedne a zvedne se až bude šedivý.
Rodinné Vánoce v Jeseníkách
V Jeseníkách nás překvapil sníh, tak aspoń že byly Vánoce na sněhu. A na Moravu se už staví dálnice. Jako vážně se staví nebo aspoň hrabe i kolem Litomyšli a Vysokého Mýta, takže se třeba za 2 roky dočkáme toho, že nepojedeme v koloně. Ale také jak teď už dálnice objíždí Hradec, tak jsme přišli po cestě o rychlou zastávku na jídlo. Na svačinu nikdo nemyslel, takže jsme přijeli úplně vyhladovělí. Dýňová polévka zněla jako dobrá volba, se sestrou jsme se o přípravu podělili a byla nejúžasnější. Cedrik se teda divil, že nějaké ženě nevadí se dělit o kuchyň. Ale tohle je chalupová kuchyně. S otevřenými policemi nabízí přehled a zve každého, ať se přidá. Se sestrama jsme se u tohohle tématu teda shodly, že nám rozhodně nikdo ani ve vlastní kuchyni nevadí. Naopak vlastní iniciativu a aktivitu vítáme. A chlap je v kuchyni sexy. Obzvlášť když si po sobě i umí uklidit.
Co neustojíš, uležíš. Na ležící totiž nikdo neutočí 1* Myšleno je to sice asi jinak, ale vlastně proč nestrávit volno válením? Na vánočním programu bylo nicnedělání.
Nic si nevyčítáme, nikam nespěcháme, prostě přijímáme fakt, že je teď čas právě na tohle.1*
Na to je chalupa jako dělaná: Gauč, knížka, deka a teplý nápoj. To mi doma chybí. Na kamnech pořád stál hrnec s polívkou, čajem a svařákem. Hráli jsme společenské hry, u kterých se děti nehádaly, nevztekaly ani neházely figurkami. A skoro jsem to vyhrála. “Cože? Skoro vyhrála? To je ale odporné slovní spojení,” brblal Joachim, protože on chce vždycky vyhrát. Ale mně je to jedno, prostě klidný a pohodový rodinný čas.
I se sestrama to bylo fajn. Jsem ze stejneho těsta, ale jiny vyrobek 1*
Štědrý den
Dítě se radovalo, že to jsou to nejlepší Vánoce. To když se potkala půlka vesnice a šlo se společně na kopec. Tam jsme vytáhli cukroví, svařák, bombardino, slivovici, každý, co měl zrovna po ruce. Pokochali jsme se výhledem, pronesli pár slov, a pak už se každý rozešel domů za stědrodenními povinnostmi.
Sestře se chtělo na procházku, tak my šly ještě k vodopádům. A já se pak ještě odpoledne vydala do zbývajících dvou světových stran, abych to měla komplet. Děti chtěly jít za mnou, ale protože znaly jen Křížový vrch, hledaly mne tam. Naštěstí jsme se našli. Kde jinde je taky hledat. Možná ještě u koziček. Ale na ty si tentokrát ani nevzpoměly.
Chalupová kuchyně si žila vlastním životem. Všichni jsme dospělí, jídelníček byl naplánovaný, jídlo nakoupené a každý udělal to, co mu šlo nebo ho bavilo. Když jsme přišly z procházky, rybí polévka byla na stole. Odpoledne byla siesta a čtenářský koutek, s přípravou večeře zase každý pomohl, jak uznal za vhodné. Na mně zbylo smažení kapra. Já bych kapra nezvolila, ale když už ho náš malý rybář v létě ulovil a známý nám ho schovali v rybníčku, tak proč ne. Sice jsem k tomu smažení dostala nějaké nevyžádané rady jako jestli to obracím, jestli je to dost propečené a nepřipaluje se mi to, ale vyměnit se se mnou dotyčný vůbec nechtěl.
Dárečky byly fajn. Naše velké dary sice zůstaly doma, ale i tak mělo dítě radost z povlečení se svým oblíbeným hrdinou a ze zbraně na airsoft, kterou tety vůbec neocenily a nechtěly si s ním zastřílet.
Volných dnů bylo tolik, že jsme stihly koupání v termálech a saunu a další výlet na Kamennou horu. Kochání to nebylo, výlet to byl totiž sněhově intenzivní, jak jsme se pořád koukali pod nohy. Třetinu cesty jsme se brodily sněhem, třetinu balancovaly ve vyjeté koleji a třetinu se klouzaly po namrzlé silnici. Takže ten oběd jsme si zasloužily.
Rodinné setkání
Ještěže jsme se chystali domů o den dřív. I přes velké nákupy se nám podařilo vyjíst skoro všechny zásoby. Po několika nocích na hotelech už jsem měla dost vajíček a párků, užívali jsme si pro změnu třeba pomazánky i dýňovou polévku. Ale prázdná lednice na chalupě? To se nestává. Vlastně se to o Vánocích nikdy nestává nikde. Jenže jsme nechodili po návštěvách, ale všichni dorazili k nám na chalupu. Teta, strejda, bratrácni a kluci měli radost, že přijeli další děti. To jsme se zase nasmáli. A že z někoho už začíná být dědek?
„Stojí za tebou.“
„Ale on už neslyší.“
Vánoční volno
A po návratu z hor nám ještě pořád zbývalo 6 dní volna. Na to, že mne vánoční volno vždycky děsilo tím, že je všude zavřeno, hnusně, zima a nedá se nic dělat, to letos vypadalo dobře. Plán byl válet se, číst si a psát. Jenže to nevyšlo hned od prvního dne. Lednice prázdná, tak nakoupit, uvařit, upéct, vyprat, procházka na kopec. Celý den bylo co dělat.
“Hlavně nekupuj vánočku,” řešíme v pekařství, “už to nechce nikdo jíst. Upeču makovou buchtu.” V máku je hodně vápníku, obhajuju se.
“Jo super,” raduje se manžel, “mák uklidňuje.”
“Tak to zrovna nepotřebujete.”
“Já jsem myslel na tebe.”
No prostě ty chlapské vtipy nejsou vtipný.
A tak jdeme do kina, s Maky na kafe a ke Kláře, sešly se tam holky. Každý den aspoň na procházku, jednou na jógu. Jen ty lyže nevyšly. Ale stačilo si vyběhnout na Špičák, parkoviště pod sjezdovkou bylo plné prý už v 9 hodin.
Silvestr s Ester a Matějem opět nezklamal. Na noční procházce se ztratil městský pes. Ještěže jsme neztratili žádné z 10 dětí. I když náš puberťák se nudil a šel radši domů. Ale on trefil. Před dětmi jsme se radši zavřeli do sklípku, ale dopadlo to dobře. Na novororční výšlap jsme vyrazili.
To těžké už bylo 1* Takže je tu Nový rok a v něm se opět potkáme. Pokračování příště.
Níže odkazy na knížky, z kterých jsou citáty.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Knihy
Stihla jsem toho přečíst dost. I když některé knížky se zdály nekonečné, některé nestojí ani za zmínku. Tyhle dvě mne oslovily nejvíc:
1* Táňa Brodská, Michelle Losekoot – Ztracenné
Být svá je drahé
Důvody, proč by mělo někoho zajímat, proč máme kolik máme (kilo, peněz, dětí, majetku, peněz)…0
Většina mužů se nebojí žen, které jsou silné. Mnoho z nich jen nechce být vedle žen, které je zastiňují. Někteří muži to slyší a pohnou se. Jiní si ve stínu rozloží deku a při podřimování se vztekají, že nejsou na výsluní.
Čím více naše životy řídí kairos, tím snáze nám věci jdou
Sou-cit znamená spolucítit, co prožívá ten druhý
Po-moc může být jen touha po moci
Přestala jsem tě hledat, protože už mě nebaví být pořád jen na pikole. Aby hra na schovávanou měla smysl, musíme se v ní střídat. Když se občas ztratím já, potřebuji, abys hledal i ty mě
Můj svět se klidně může zdát druhým nelogický. Nejsem rovnice abych byla logická
Moje kočka mě naučila být autentická a přirozená. A že lásku si není potřeba zasloužit
Co dělat tváří v tvář smutku? To nejtěžší: NIC.
2* Cormac McCarthy – Cesta
Přes Ameriku, po silnicích, putuje nezapomenutelná dvojice otec a syn směrem k moři, aniž existuje důvod k nějaké budoucnosti. Aniž existuje jakýkoliv důvod k jejich cestě. Nemají vlastně pořádně kam dojít. Román není doslova o ničem jiném než o holé naději zůstat naživu do příštího dne – nepromoknout, nezmrznout, sehnat jídlo, vyhnout se vrahům, přespat v bezpečném úkrytu, pokračovat v životě, který by nikdo v dnešní době životem ani nenazval, jít dál.
Zdědili planetu, která se bez ustání otáčí kolem své osy. Nesmiřitelná temnota. Slepí psi slunce na zběsilém útěku. Drtivá nicota černého vesmíru.
Vyletující jiskry vyhasínaly v bezhvězdné temnotě. Ne všechny umírající slova jsou pravdivá a toto požehnání není o nic méně skutečné, když je odstřižené od reality.
Na téhle silnici nejsou Bohem oslovení lidé. Ti jsou pryč a já tu zůstal a oni si s sebou odnesli svět. Otázka: jak se liší, co nikdy nebude, od toho, co nikdy nebylo?
Až budeme konečně všichni v tahu, pak tu zůstane jedině smrt, a i ta už to bude mít spočítaný. Bude se tu trmácet a nebude mít nic na práci a nikoho, komu by to mohla udělat.
Předchozí články z deníku
Listopadový chumel a čísla (114)
Už zase Vánoce (72)