Známe se roky, ale nejsme přáteli na Facebooku. I takové lidi znám, trochu se ho to dotklo. Tak jsem se podívala, jaká je má digitální stopa a jestli ho můžu pustit do svého světa. I když bych řekla, že jsem nic nepsala, občas to bylo i vtipný. To byl člověk ještě mladý, celý život před sebou, tisíc plánů a doufání, že teď to přijde, že se něco stane. Když tak na to koukám…no shrneme si to na závěr.
Zima na horách
Rok 2009 byl ten, kdy napadl sníh už v říjnu. Bez lopaty a mačet (silnější jedinci bez motorové pily) jsme do auta nesedali. Ef to komentoval vtipně: “A vidle máte?” Ne, sračky nám tady ještě nepadaj. I se Subaru, které si se sněhem na silnici poradilo, jsem jednou zapadla. Když jsem volala kolegovi, ať mne přijede vytáhnout, že mu vezu z práce ženu, ťukal si na čelo. Justy mělo nízko spodek a zůstala jsem při odbočování viset na hromadě sněhu na kraji silnice. A tak mne musel fakt vytáhnout a ještě z kopce. Ale stejně jsem chtěla zimní období radši přeskočit. Připadala jsem si jako rampouch, zřejmě se zahřeju až na jaře. Sousedka zvala na ohýnek a nebo mne má zahřát mládí a láska? To hřeje pořád.
Práce snů
Netušila jsem, že flexibilní pracovní doba znamená dělat do-nevím-kdy. Minimálně na hotelu to tak je. A není náhodou neděle od slova nedělat? Ale občas se povedl i volný víkend. To pak bylo: Hurá pátek? To zas nebudu moct jít dva dny do práce. I když tam byla protivná kolegyně. Už ani nevím, koho jsem tím myslela. Doufám, že ne M, s kterou jsme teď nejlepší kámošky. Já jí totiž tenkrát podstrčila do kanceláře obřího pavouka. No běžel tam skoro dobrovolně. A pak jsem si užívala hysterické scény, protože pavouky nesnášela. A nebo jsem jí ujedla kus čokoládového dortu, který dostala od ctitele. Všimla si toho brzo, protože stejný nápad měla půlka personálu.
A jak vypadá prodloužený víkend na hotelu? Nejsem si jistá, jestli jsem v práci nebo na útěku, prodloužené víkendy bych zakázala. „To není prodloužený víkend,“ hlásila sestra, „to je svátek uprostřed týdne.“ To by ale měl někdo vysvětlit těm lidem, co si dovolenkujou na horách.
Práce roste, místo aby ubývala? To tak práce dělává, do dneška. Je možné rušit sám sebe v práci neprací? A proč si lidé podepisují své kancelářské potřeby? Aby jim je kolegové nekradli. Od té doby, co jsem neměla ani tužku, jich teď mám po kapsách osm.
Radost z práce
A pak takové ty radosti na horách. Hosté na hotelu pořád remcali, že je ošklivo. Ale jaká je definice krásného počasí? Slunce je leda u moře. Na horách je krásně, pokud nefouká, neprší a nemrzne najednou. To jsme pak byli radši, když můžeme být v práci, protože jsme v kanceláři neměli okno, vlastně ani místo a ani klimatizaci. V létě 38 pod střechou, a když jsem potřebovala projít kolem kolegyně, musela se zasunout. A stejně jsme tam dělali rádi.
A když jsem pak už na mateřské dělala na homeoffice, nazval mne nový kolega Járou Cimrmanem. Půl roku o mě slyšel, ale ještě mě nepotkal.
Jídlo
To je takové oblíbené a důležité téma, o kterém se dá mluvit pořád dokola. Třeba proto, že od té doby, co je hlad nejlepší kuchař, máme báječné obědy. A další přísloví: Tak dlouho se vytahuje boršč z lednice, až se ucho od hrnce utrhne. To bylo bezva ráno, obzvlášť pokud byla lednice ještě na koberci. Stěžovat si na nekvalitní hrnec? “Jen si stěžuj, máš na to právo,” popichovala sestra. No, však to jsem se naučila od ní.
Nejen v koroně byla lednice středobodem světa. I když v té naší se občas stalo, že tam bylo jen jídlo a žádný alkohol. Nesnáším, když po návratu z krámu hned píšu další seznam: sůl, pivo, víno… A že za to lednice nemůže? Kdo jiný, když si tam člověk schová lahev a ta zmizí, a dokonce i to nealko pivo.
U lednice se sešli tři: pesimista, optimista a realista. Pesimista říká: umřu hlady, tady nic není. Optimista říká: Bezva, nakoupit stačí příští týden. Realista říká: Víc toho nepotřebujeme, stejně pořád nejsme doma. Sousedka prý jestli nemluvím o její lednici. Tohle taky platí i dneska.
Ale žrout jsem byla vždycky. Panettone jsem málem snědla i s papírem. Pokud to není vidět, tak to prý nevadí. Jak vidět? Jako že bych měla papír mezi zubama?
Jsou černí slaní gumový medvídci láska nebo nenávist? Těžko rozeznat, možná je potřeba se projíst k lásce. U mě samozřejmě zvítězila žravost nad nenávistí.
A hlášky z Červeného trpaslíka výstižně popisovaly den: “Včera byl bezva den, spal jsem 5x, jedl jsem 6x.” To platí také pořád, i když s tím spánkem trochu zaostávám.
Má taška byla tak bezedná, že se do ní dokázalo vysypat celý kafe. Jo káva byla potřeba, jenže má kavárna otvírala až v 8. To už je 13 let, co chodím na kafe k tchánovi?
Cvičit mne nikdo nedonutí
Cvičit by mne v té době nikdo nedonutil, tak jsem aspoň vstávala ve ¾ na 5, abych stihla ranní plavání v Jablonci a v půl 8 byla v Jablonečku. Vybrat plavání, abych se dostala mezi jiný lidi, nebyl nejchytřejší nápad. Kdyby vedle mne plavala velryba, tak si toho nevšimnu. A pak to ranní plavání zrušili. A jezdit do Jilemnice, kterou jsem měla aspoň směrem do práce? To nikdy neklaplo. To je takové mé bílé místo na mapě, kam nikdy nedojedu.
Státnice
A protože je potřeba se pořád učit, aby člověk nezakrněl, dělala jsem v roce 2010 státnice. Diplomku jsem napsala, i když občas stávkoval notebook, tiskárna nebo internet. Aspoň že presovač fungoval. Téma Internetová marketingová strategie hotelu se mi hodilo do práce. I když nový šéf má vylepšení smetl ze stolu. A ještě prý, že papouškuju starého šéfa. Tak aspoň někdo tu práci četl.
A tehdy jsem začala i zakrňovat. Tak teď už se učit nemusím. Nebo musím, ono se pak hlavě vůbec nechce, vyzkoušela jsem si teď v zimě. A pokud si člověk nic nepamatuje, mohl by za to ten Němec, co pořád schovává ty věci. Ale to není můj kamarád. Ani David, který byl drzý, že prý stárnu.
Ranní ptáče
Ranní ptáče dál doskáče a zjistilo, že ve 4 hodiny je už světlo a sousedovic kočka řve víc než naše. Je tato hodina už ráno nebo ještě noc? Nic z toho mě neutěšuje. A o to víc mne překvapilo, když jsem jednou zaspala. Ale byla jsem sama v práci, takže si toho nikdo ani nevšiml. Ta 4. hodiny ranní mne pronásleduje pořád.
Vztahy a láska
Co je láska? ONA má ráda šunku a ON má rád salám. ONA kupuje salám a ON šunku. Tu šunku ON kupuje do dneška, jen ten salám už nikdo nejí. Vegetarián byl tenkrát zhnusen, že je to reklama na uzeniny. Prosím? To má být popis lásky.
S fyzikem byli ty konverzace vždycky takové barvité. Vytekl čaj z hrnku, protože vyvzlínal po šňůrce? “Lásko, to je fyzika.” Dítěti ukazoval vesmír na bramborové kaši. Dítěti byly asi tak dva roky a bylo mu to úplně fuk. Stejně tak nereagovalo na indikaci plynného a tekutého skupenství. A plno běžných činností prostě nešlo. Když se chtěl naučit hrát na kytaru, skončil u prvního akordu, protože potřeboval nejdřív zjistit, na jaké to je frekvenci. Problém bylo i změřit nohu při nákupu bot. “Jak si změřím nohu?” ptá se fyzik. Normální člověk vysvětluje: “Pravítkem, od palce k patě. Fyzik: “Ale ptám se JAK?” Normální člověk nechápe. Fyzik: “Jako vzdálenost mezi tečnou palce a paty?” – Cože?
A když jsem dostala pozvánku na sraz jejich třídy, ptám se: “To je pro mne?” Ne, jen nemá FB.
A pak takové ty vtipy na manželství po letech: Muž sedí doma na gauči, dívá se na televizi, když z kuchyně slyší hlas své manželky… „Co si dáš k večeři miláčku? Kuřátko, hovězí, nebo
jehěčí?“ Muž odpoví: „Děkuji, dám si kuřátko.“ – „Ty si naser, ty tam máš pomazánku! Já si povídám s kočkou.“ No někdo to měl i se psem.
A na co ty chlapy máme? Aby nás mohli nosit na rukou. I když prý je to proto, aby se měl člověk o koho starat a neměl čas se nudit. Kde bere člověk v mládí tyhle zkreslené představy ?
Na cestě
Nejlépe je na cestě, to se nezměnilo. Péct na sestřinu návštěvu koláč? Zbytečné. To si radši zabalím tašku, kdoví kam mě vytáhne. Třeba do Jinolic nebo na Moravu. A když jsem na návštěvě u ní, sestra mi hlásí: „Jdu si k vám do pokoje pro prádlo.“-„Ty máš u nás prádlo?“ divím se. „No, víš, on to je můj pokoj,“ vysvětluje ona.
A každoroční narozeninové zamyšlení, na který kopec vylezeme, bylo už v roce 2010: Loni Praděd, teď asi jen Bukovec.
Víkendový roadtrip do Šluknova se povedl. Ráno jsme ještě lyžovali a odpoledne grilovali. Mají tam takovou zimu pořád nebo vždycky dorazíme ve studeném měsíci?
Když už jsem jednou vyrazila do města, které znám jen o víkendu nebo o prázdninách, překvapilo mne, kolik je tam lidí. Zřejmě jsem mluvila o Tanvaldu, protože se sestra z města smála, jestli se vyhýbám těm vidlím.
Odpočinkový víkend na Kristýně moc odpočinkový nebyl, potřebovala bych po něm dovolenou. Ditu jsem rozlámala a ještě si spálila záda. A to jsme nic namáhavého nedělaly. Ale naučila mne vozit na cesty špunty do uší. Pokaždé jsme se trefily na Hrádek rock.
Jedeme pro kočár, takže 1 Prahy neznalý řidič + 1 poloslepý navigátor + žádná mapa Prahy = po 1,5 hodině cesty z Ruzyně na Ládví jsme se objevili zpět na letišti. To ještě nebyl Waze a přesto jsme to našli. A pak po letech to deja-vú, když jsme kousek od Ládví bydleli, jezdili tam do knihovny a teď tam jezdíme někdy z práce na oběd. Pokaždé si na tu nekonečnou cestu vzpomenu.
I mraky mají svou pozitivní stranu.
Auto
Stačí jedna ušla pneumatika a člověk se dozví věci: rezervu mám, je nafouknutá, ale není k mému autu. S dítětem jsem vyměnila Subaru Justy za Octávku. A cestou do práce jsem plakala: “Vraťte mi moje Subaru.” Ani nevím proč, Octávka sice občas nevyjela kopec k hotelu, ale zato měla bezedný kufr. Dokonce se do ní vešly 2 kočáry, 2 postýlky a věci pro batolata. A při stěhování se do ní vešly židle, které jsme zapomněli naložit do dodávky. Hrála jsem tetris v kufru auta, abychom se vešli. “Přestaň si hrát a běž dělat něco pořádného,” radil David.
A když pak zamrzla zevnitř i zvenku, jedny dveře nešly otevřít a další zavřít, museli jsme jí najít garáž. Je lepší mrznout nebo parkovat mezi odpadky? Ale pro Subaru jsem plakala. Sestra v tu dobu plakala, když jela poprvé Dacii. Jo, je to ta, co zrovna prodávám, 55 tisíc kilometrů za 13 let, jako nová, a to jsme s ní najeli nejvíc vlastně my.
Při parkování u práce jsem si říkala, že si musím dát pozor, aby mi v těch hromadách sněhu neuvízl nárazník. No a druhý den mi volali, jestli mi náhodou něco nechybí.
Jak si (ne)zjednodušit život
Člověk má auto aby byl rychlejší, telefon, aby byl v dosahu, internet, aby mu nic neuteklo, pračku, rychlovarnou konvici, sporák, aby měl míň práce a přitom má mnohem míň času. Verča to shrnula krásně, že to je právě to. Kdyby nebylo auto, ušetříme 2 hodiny denně, které projezdíme po nákupech, bez telefonu ušetříme hodinu a půl, protože bychom neviseli s kámoškou na telefonu, bez pračky bychom tolik neprali a ušetřili půl hodiny, bez konvice pár minut, možná bychom pili jenom vodu z kohoutku. Bez sporáku 3,5 h, protože bychom tolik nevařili a bez žehličky nestály půl hodiny u prkna. Takže její rada? Zbav se přežitků moderní doby a máš 9 hodin k dobru. Kdyby to ale bylo takhle jednoduché.
Sousedi
Sousedi byli fajn, občas jsme i grilovali. Super byli sousedské čtvrtky, protože o víkendu nemá nikdo čas. Jen ten pátek v práci byl dlouhý. I když měli jsme i sousedku, co nevycházela, protože moc schodů. Občas opustila svůj byt i jindy, než poslední čtvrtek v měsíci. Přemíra čerstvého vzduchu by ji mohla zabít. To se pak zatmělo na chodbě, když vylezla. V zimě možná neprojde ani dveřmi. Pozvat sousedy na horký čaj byl sice dobrý skutek, ale proč mám pak hromadu špinavých skleniček od vína? A co je to za stolování, servírovat čaj do skleniček od vína? To do města ještě nedorazilo.
Zato sousedi z vedlejšího domu byli asi permoníci, protože když neštípali dřevo a nesekali trávu, tak aspoň opravovali střechu.
Kočka
Když člověk ještě neměl děti, tak měl aspoň tu kočku, aby se nenudil. A taky koberec, aby ho musel drbat, když tam kocour něco vyplivne. Na hlavě jsem měla po ránu vrabčí hnízdo a na rohožce obřího hraboše polního. Kocour byl lovec. Sousedka našla myš v botníku, nám přinesl živou myš do bytu i mrtvého ptáka na rohožku. Pod auto jsem se radši nedívala. Prý tím vyjadřuje úctu. No taky jsem ho s láskou nakrmila, pomazlila a nechala žít. To je jednoduché, má stejné nároky jako chlap.
Kocour byl naštěstí disciplinovaný, nebo možná blbý a nelezl v kuchyni na linku. Zapomenuté tlačenky se ani nedotkl. Ale sežral celý steak a schoval pytlík, takže jsem si připadala jako blázen, že jsem vyndala jen jeden. Igelit se pak našel pod stolem.
Myš ani steak není nic proti tomu, když kdysi kocour přinesl domů cvrčka. Živého. Ten se bleskurychle schoval do dřevěné podlahy a tam si cvrkal. Žil nekonečně dlouho. Kocour byl jak na dálkové ovládání. Stačilo zacvakat konzervou a přiběhl se nažrat. A někdy taky jako bumerang. Třikrát jsem ho v noci vynesla z domu ven a stejně nakonec spal v posteli. A když moje klávesnice přišla díky vysavači o 2 tlačítka, založila spolu s kocourem hnutí: Smrt vysavačům. To mám pořádný vysavač, nebo nepořádnou klávesnici.
Dítě
A pak přišlo dítě. A s ním zjištění, jak jsou ty pohádky brutální. Vraždí se tam vlci i ježibaby. Ona ta ježibaba z perníkové chaloupky je strašně nepochopená. Postaví si dům svých snů a pak přijdou haranti a sežerou jí ho. A vůbec, pohádky předvádějí špatné ekonomické návyky viz článek na Lidovkách.
Někoho nazvalo dítě, že je jako Popelka. A co bude Popelka dělat? Bude rodině prát, vařit a uklízet. Pořád. Prý to chce změnit školku nebo přístup. David chtěl sypat na zem hrách a čočku a pak zavolat holubům. Potrefená Holubová se samozřejmě ozvala. Skutečnost je nějak obrácená, nemá být princ na bílém koni za odměnu? Místo toho přijel nejdřív a teď už jen to uklízení. Někdo je aspoň Popelka, jinou matku nazvalo dítě rovnou služkou. Kam na tyhle hlášky asi chodí? Monika motivuje k úklidu přes jídlo. Ale až ten Otesánek sní mámu s tátou, to už bude jiná pohádka.
Když si tatínek stěžuje, že je unavený, že celý den těžce pracoval, dítě se diví: “A to jsi nedělal nic jiného?” Jeho logika je neotřesitelná. Vysvětluji: “Tohle je zeměkoule.” “Z tebe koule?” diví se a pak hlásí tatínkovi: “Tati, viděl jsem zmámykouli.” Možná z něj bude inženýr.
Bilance léta a příšera
Bazén postavit – bazén čistit – bazén uklidit. Koupání: 0x. Je možné zapomenout PIN, který používám snad sto let? Je. Člověk zapomene na všechno, možná i jít spát. A má cenu vstávat? V 5 ráno kafe a v 8 jsem stejně mrtvá. To nebyl ten správny efekt.
Výprava do ještě vzdálenější minulosti bylo promazání telefonního seznamu. Kdo proboha byli Sicil, Bonana a Mako? I když dnes se taky divím, co mám v seznamu za jména, a to jsou i s příjmením.
Příšeře, která na mne bafla po ránu ze zrcadla radím přestat se hrbit a začít se usmívat. To si beru příklad z kamarádky. I když prý se ráno příšera staví zase. Asi by to chtělo vyměnit zrcadlo.
Sestra a jiný level
Protože jsme si se sestrou stále psaly, přišel mi na FB její vzkaz: “Četlas SMS?” vyhrabala jsem telefon a tam zpráva: “Psala jsem ti na ICQ.” ještě zapnout Skype a máme elektronickou stopovanou. Kdo to má všechno stíhat? Prokrascinace na youtube je určitě něco jiného než na Facebooku, za ty roky bychom se s tím už ale mohli naučit pracovat.
Mám i malou sestru. Ona je teda větší než já. A stárne. Já ne, já už jsem na jiném levelu. Nebo jsem stará, když mě na ulici cizí děti zdraví: “Dobrý den”? Ne, stará budu, až mne budou pouštět v autobuse sednout. To by ten autobus nesměl mít zpoždění hned z první vesnice. Ale mám být ráda, že nám jezdí autobusy. Taky bych mohla vzít kolo a jet si půjčit auto. Přesně proto jsem si totiž dělala řidičák na motorku, abych pak jezdila na kole nebo busem, protože se bojím. Aspoň že obleču kalhoty, které jsem si koupila před 10 lety. Že by povolily švy?
Technika i hieroglyfy
Vykřiknout na FB v roce 2012 “negativní” přineslo dotazy na HIV a těhotenství. A přitom to byl jen pohled. To chce prý nadhled. Jinak byl FB tak drzý, že věděl o mých nových fotkách a chtěl je zveřejnit. Poznámkový blok věděl, co mám v kalendáři, aspoň že do talíře mi nikdo nekoukal, protože na focení jídla nejsem. Někomu nabízel přípravky na hubnutí a proti celulitidě, zřejmě se algoritmus domákl, že chodí cvičit. Mně zase pořád oblečení. Aspoň že ne roztomilá miminka.
Průzkum ohledně používání QR kódů přinesl myšlenku, že by se měly používat víc na vizitkách. To bylo před 11 lety. Nedá se říct, že bychom se v tomto ohledu příliš posunuli.
Proč musí mít každá elektronická blbost budíka? V noci jsem pátrala, co to zvoní, a on to teploměr. Když jsem omylem klikla prstem do sešitu, když jsem chtěla něco vepsat do textu, zkusila jsem se chvíli oprostit od elektroniky a napsat dopis ručně. Bývalá spolubydlící si rejpla, že to nikdo nepřečte, pokud neumí luštit hieroglyfy.
Přes plot skočit
Když někdo ze sousedů aktivně zamknul branku za barákem, od které nemám klíče, nezbývalo než přelézt plot. V tomto věku a v tuto noční hodinu? Dobrá hospodyňka totiž přes plot skočí. Pro co? V tuto hodinu to nebude peříčko. Zůstala jsem na něm viset, přestože u toho nebyl Tomáš, s ním jsem zůstala viset zřejmě na stromě. Taková slušná holka a v jeho společnosti se měním ve zvířátko, které je v metru sraženo a polito colou. Za to já přece nemůžu. Ale kde jsem se vzala v metru, když jsme dělali na horách, to už si nepamatuju. Příště mám vzít manžela s sebou, ať se taky pobaví. Na můj účet.
Vlastně nic nového. Stále ranní ptáče, co se budí ve 4, cvičím, žeru, jsem na cestě a potkávají se u nás optimista s pesimistou. No a co, proč se honit. Pokud úspěch znamená bezúsilné naplňování osobních přání (Deepak Chopra), pak jsem přesně tam, kde mám být. A jak příhodně zní táborová píseň z Funfarionu: Tiky taky taky tik, máme jen přítomný okamžik.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.