V práci jsem ještě ani nevytvořila složky 2023 a už je zase konec měsíce. Co dřív? Dodělávat web, předělat prezentace nebo pronajímat kanceláře? A do toho plesy, jóga, plánování dovolené, holčičí solidarita, bacily a někdy bych taky měla vytáhnout lyže. A nebo je čas na zimní spánek?
Kancelář k pronájmu?
Řešit pronájem kanceláří to přesně chci, když tam vůbec nejsem. Když nevíme komu to hodit, tak tu máme přece Míšu. V prosinci chcípl pes a nikdo neměl zájem, zato v lednu se mohli o kanceláře poprat. Teď už rozměry i ceny sypu z rukávu. Jenže když jsem ráno procházela kanceláře před prohlídkou, místo nevrlého kolegy, který se odmítal vystěhovat, jsem tam našla štafle a barvu. Recepční chtějí mít tuhle starost taky z krku. Tak aspoň je vidět, že to tam pak bude hezký.
Pronájem bytu a tisíc možností
Co s bytem? Vypadalo to na příliš mnoho možností. Prodat nepřipadalo v úvahu, přeci jen nejsem teď tak úplně bezdomovec, tak tedy pronájem nebo krátkodobý pronájem? A co když mi ho opotřebují, a kdo bude ty krátkodobé pronájmy řešit? Příliš mnoho otázek. Když jsme byt v listopadu vyklízely a ujišťovaly se, že se tam ještě jednou sejdeme, vypadal únor někdy v nedohlednu. A najednou je tady a nikdo nemá čas úklid dokončit. Aspoň že to dilema, kde sehnat slušného nájemníka, se vyřešilo. Stačilo tam vzít Maky na kafe. Vůbec se stěhovat nechtěla. Pokud by se náhodou stěhovala, tak jedině do středních Čech. Večer psala, že to probere s přítelem, že by se přeci jen asi přestěhovala. Ještě později večer psala, že s ním sice ještě nemluvila, ale že se stěhuje, ale až na konci února. Tím je jeden problém vyřešen.
Ale stejně jsou tu další. Daň z nemovitosti, platby odpadů a jak je to s těmi TV poplatky? A ještě daň z příjmu. Když z toho, co po zaplacení všeho zbyde, dostanu sotva ⅓, to nebudu mít ani na dovolenou a ještě musím podávat daňové přiznání. No co, to už si můžu rovnou udělat i živnosťák, co kdybychom chtěly cvičit.
Plesová sezóna začíná
Zaslechla jsem paní na cvičení, jak si stěžovala, že na myslivecký ples nejdou sehnat lístky ani pro místní. My je řešit nemusíme, nám je skoro vnutili, aneb takhle na nás Ester s Matějem myslí. Jen je nesmíme zapomenout zaplatit. Hotovost nemáme, tak jsem vybrala. Manžel šel výjimečně jednou na pivo: “Lásko, nemáš peníze?” – “To víš, že mám, jsem na tebe myslela, když jsem vybírala,” ujišťuju ho. Uši má jak ostříž a slyšel i ten dodatek, že z jeho účtu.
Od té doby, co jsme chodili do tanečních pro dospělé, dávají plesy větší smysl, ale chtělo by to oprášit. A prý proč si neudělat taneční u nás? Adeptů máme plno, i když se brání. Klára si povzdychne, že ten její s ní radši na ples ani nejde, aby nemusel tancovat. Jako bychom je mučili či co. Přitom by si to měli užívat, kdy jindy má chlap hlavní slovo?
A protože víme, jak to s myslivci dopadá, chce to před plesem trénovat. Dvě piva s kamarádem a mám dost. To nebude ten správný trénink.
Myslivecký ples
A je tu konečně ten očekávaný myslivecký ples. Počasí, že by psa nevyhnal. “Psa nech doma,” smál se Matěj. Sice tam na nás nemají Matěj s Ester vůbec čas, ale potkáme tam Adélu s Jendou a ještě další, co známe z minula. Nikdy jsme nic nevyhráli, ale tak ze srandy se ptám, když vyhrajeme nějaké mrtvé zvíře, kdo to uvaří? Ester s Matějem se nenechali dlouho přemlouvat, a že nás teda pozvou na večeři. Romantickou, ve čtyřech, bez dětí. A taky že jo, vyhráli jsme bažanty. Jen nevíme, kdy se nám bez těch dětí povede sejít.
A že byly jenom česnekový brambůrky? Nevadí, tak si je musíme dát všichni. Holky se u toho ksichtí, prý jako krysy (nebo potkani?) Tak příště se potkáme na plese sportovců. To bude velké.
Brunch a stresík
Od prosince připravovaný brunch s novináři byl vítaným zpestřením kancelářské nudy. Na tohle máme PR, já jen zpovzdálí sledovala a užila si slunce ve městě. A druhý den trochu stresíku s naštvaným pánem na telefonu. Seřval všechny, na koho sehnal číslo, vyhrožoval. Takže lekce z asertivity a 25 hovorů za 2 hodiny. A jak to dopadlo? Co mi může udělat? Vlastně nic. Problém vyřešen.
Jóga víkend, certifikát, a když úřednice nemá svůj den
Leden byl ve znamení intenzivního učení na zkoušku instruktora jogy. No dobře, nebudeme říkat intenzivní a možná bych to, že si to přečtu, neměla ani nazývat učení. Ale něco si zapamatovat jsem se snažila.
Spala jsem u sestřenky, abych ráno nemusela brzo vstávat. Prý se nemusím bát, že by mi kočky lezly do postele. Jenže kočkám to asi nikdo neřekl a zalehly mne obě. Zvát se k někomu, že nebudeme pít, je trochu divné, ale ona byla také ráda, protože měla za pár dní konkurz. Přihlásila se na něj jen tak ze srandy, že na to má. Proti bývalému manželovi. A jak to s konkurzem dopadlo? To nikdo neví, měli stejně bodů. Tak jejich dcera to vyhraje v každém případě.
A najednou byl poslední jóga víkend, dostali jsme poslední rady a strávili 2 dny se super lidmi. Škoda, že už to skončilo. Pak už jen zkoušky a každý za svým cílem. Někdo vyrazil se svým čerstvým certifikátem pro živnosťák. A tam mu ho neuznali, že na něm nemá napsáno slovo “rekvalifikace”. Ještěže máme tu skupinu, abychom se podpořili. Po úvodní panice zjišťujeme, že to tam samozřejmě je, to jen úřednice neměla svůj den.
Jóga s jednorožcem
Holky chtěly cvičit v práci, tak máme lekce tam. Pak se teda objevilo plno výmluv, jako že je to moc brzo, není to útulné, někdo zaspal a někdo chtěl jógu asi s jednorožcem. Tak jsem jim ho přinesla, plyšového. Chudák neteř, domů se jí nevrátil, protože teď na něm naši kluci spí. Ale fotit je nesmím, co kdyby to někdo viděl. Certifikát jsme oslavily s bublinkama. A ještě jednou večer u Dituš. Bylo jich tolik, že jsem si to další týden radši už nepamatovala.
Focení, a kdo je marný
Když jsem v práci potřebovala vyfotit ředitele na tiskovou zprávu, ideálně ihned, vzpoměla jsem si na spolužáka, co fotí. Vytrhl mi trn z paty a druhý den dorazil. Tak jsme se ještě domluvili na focení managementu na web. Lidi jsou ale marný. To jim řekneš: management bílou košili a vedoucí ateliéru tmavou a stejně se vždycky najde nějaký Pepa, co to poplete.
Také Anna si stěžuje, že ty děti ve škole jsou marný, a i když jim 3x řekne, že autobus odjíždí v 8:30, ještě se jí 10 dětí přijde zeptat, v kolik se odjíždí, odkud a kolik je vlastně hodin. Na té zkoušce jógy to bylo trochu podobné. Přestože jsme dostali instrukce dlouho předem, na zkoušce nám 3x řekli, co kam založit a dát, stejně se ještě našel někdo, kdo to nevěděl. Jsou lidi marný? Nebo si jen život příliš komplikujeme?
Jak se máš?
“Jak se máš,” ptá se Olivie. “Krásně,” ujistím ji. “Jsi zamilovaná?” diví se. “No jasně,” ujistila jsem ji. “Neříkej mi to,” prchala pryč. Nevím, co čekala za pikantnosti, vždyť můžu být zamilovaná pořád do toho stejného chlapa, ne?
I když třeba na obědy mám v práci obědového parťáka. Na toho můžu mluvit a on nemůže utéct. A pak si oddechne a jde si k sobě domů. Když dorazili na oběd i s kamarádem, ptají se jaký mám den. No přeci báječný. “A není to lepší, když jsme přišli?” vyzvídají. “Ne,” nepochopila jsem, co je správná odpověď. “No takhle teda ne, znovu,” snaží se ze mne dostat jinou odpověď. “Jaký máš den?” – “Báječný,” – “A není to teď lepší než ráno, když jsme přišli?” – “Jo, je to lepší,” odpovím poslušně. Tak prej jsem schizofrenik, když měním výpovědi. A já jim jen chtěla udělat radost. Proč vlastně holky chtějí pořád dělat někomu radost?
V obědových stereotypech chodíme pořád s těmi stejnými lidmi. A co když obědový parťák nedorazí? Můžu jít vlastně s kýmkoliv, stačí se zeptat. S někým děláme 7 let a vlastně jsme spolu skoro nemluvili. Jak jinak bych se dozvěděla, na čem lidé dělají? „Ty nebudeš sedět v kanceláři a truchlit?“ diví se ten obědový. No samozřejmě že ne.
Ze života teenagerů
Kluci jsou čuňátka a holky taky. Dítě si jde ráno mýt vlasy. Dost mne překvapil, protože to s tou hygienou nepřehání. Prý má lupy. Používá protilupový šampon a pozoruje po umytí zlepšení. A že si bude muset mít vlasy každý týden. Cože? Já snad ani nechci vědět, jak často si je myje. Jednou za měsíc? Ono se to pak míň mastí. Tak se teda i nageloval, ale když jsem ho chtěla samou radostí objemout, tak se mi vyhnul. Tak jak pak mám asi zjistit, v jakém stavu ho pouštím do světa?
Tělocvična
Adéla, s kterou jsem se bavila na plese, se mnou začla chodit cvičit. Dokonce tam chodí častěji než já. Tak to se mi ještě nestalo, většina nechodí nebo to vzdá.
Raduju se, že jsem zhubla 2 kila. “Jako přes noc?” ptá se personální. Ne, asi od Vánoc, nevím, prostě si připadám lehčí. Váha si stejně ukazuje, co chce. Asi jsem spokojená anebo došly sušenky.
Sněží
Jsem z toho nezimního počasí tak zmatená, že jsem tuhle koukala na ty papírové vločky, co mám na okně, proti zelené louce v pozadí a říkala jsem si, že jsem je zapomněla po Vánocích sundat. No a dnes koukám, že jsou vlastně v pořádku. Sněží.
Anna mne láká na procházku už v půl 8 ráno, ale prej mám přijet já, protože zase nevyjede. Já když jsem tuhle nemohla vyjet a jet do práce, tak jsem preventivně vynadala manželovi. Určitě za to může. Ale jinak jsme na sebe hodní. Já jsem spokojená a on taky, protože nemám přehnané nároky.
Týden je sněhová kalamita. Sněží a sněží a přitom je teplo, takže to zase odtaje. A mně je to úplně fuk. Je únor a lyže jsme ještě nevytáhli a to mají děti příští týden závody na běžkách. Asi zimní spánek.
No dobře, závody se blíží, venku slunce, vyrazili jsme aspoň na běžky. U Zásady mají skvělé kolečko, dítě mělo kámoše, tak ani moc neprotestovalo, když nepočítám to, že se s druhým aspoň pokopali a pomlátili hůlkami.
Tamara a holčičí solidarita aneb chlapi jsou prý jednoduchý
Přiběhla Tamara, že mi musí něco říct. Tak ten, s kterým se vídá, a o kterém si myslela, že jako by něco mohlo být, před ní teď chválí zadek jiné kolegyně, že je vidět, že cvičí. Tak s ním skončila. Neměla by vlastně být naštvaná na ni? Takže jsme vymyslely tisíc možností, co tím chtěl říct, a že to tak určitě nemyslel. Přeci s ní chodí, protože ji má rád, ne?
Radši se ptáme chlapa, jak oni to vlastně mají. “Holky, nehledejte v tom nic složitého,” hlásí Alfons, “chlapi jsou strašně jednoduchý a řekl tím přesně to, co řekl: Tamara je jeho kámoška, s kterou se cítí bezpečně, tak jí to může říct. Ale rozhodně z toho nic nebude.” OK, tak to bylo drsné a tvrdé. Takhle bych jí to já určitě neřekla. No než jsme stihly něco říct, Alfons běžel honit kolegyni s kabrioletem, třeba si dnes rozepne o knoflíček víc. Ten to má taky jednoduchý.
Ještě měl takový nápad, zda by pro Tamaru nebylo lepší, aby se na chlapy vykašlala. To tedy ne, tak stará není, aby rezignovala. Navíc dostala radu od starších kamarádek, že chlapi jsou to jediné, na co vzpomínají. To zase zaujalo Alfonse: „Jak staré kamarádky? 50+? Hm nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, já koukám na 30, ale zkusím se nad tím zamyslet.“ Jsou tyhle ženy pro muže neviditelné? Možná se jich bojí. A nebo už nechtějí být ve 40 za zajíčky.
Inventura
Jako každý rok byla na konci ledna v krámě inventuru, jasně že mu ráda pomůžu. Prohrabávat se zbožím v regálech a zjišťovat, co se u nás dá všechno koupit, o čem jsem ani nevěděla, je docela zábava. 70 druhů piva, 50 druhů soli? Se zbláznil ne? A těch sušenek, tyhle chci, tyhle taky, v hlavě jede, co si všechno v pondělí přijdu koupit. To tedy ne, přesunula jsem se radši k drogerii. U desáté značky šamponu, kdy od každého jsou 3 druhy ve 3 vůních, je to už trochu na hlavu.
Den utekl mezi pytlíky a krabicemi. A ještě jsem si prohlédla Forda, kterého bych chtěla. Má tak obří kufr, že se do něj pohodlně natáhnu, hned jsem to i zkusila. Tak třeba aspoň vyrazíme společně na lyže.
Jarní prázdniny na horách?
Jarní prázdniny jsem na horách neplánovala, když tam bydlíme. Jenže sněhu moc není. A taky víme, jak je to s těmi našimi prudili. Koupím drahou permanentku a jednoho z nich to přestane bavit. Kamarád jede s klukem do Alp, děti by měly kámoše a my taky, a tak plánujeme. Jen ten termín není moc na výběr, protože má kluka na přesně určený víkend. Kolik že stojí ubytování? Manžel málem omdlel, když jsem mu řekla cenu. Trefili jsme se zrovna do rakouských prázdnin. Ono je to plánování takový dobrovolné, bezvýsledné a těžko identifikovatelné plýtvání časem, který stejně nikam nevede.
Po třech dnech hledání a telefonátů to vzdávám, tohle není nikdy jednoduché. “Od toho jsem manažer, abych to zvládl, ne?” ohradil se. No on možná, ale my si dovolenou s ním schováme na léto. Pod sluncem a v teple jsou ty jeho katastrofy přeci jen přijatelnější.
Cože, letní dovolená?
Ještě nemáme naplánované jarní prázdniny a už je skoro pozdě řešit letní dovolenou a tábory. Ten, co chtějí děti je už skoro obsazený. Malej by sám nejel, tak pojede s kamarádem. Kamarád si naštěstí moc nevymýšlí a chce na stejný, jeho maminka hlásí: “Mně je to v podstatě jedno, kam pojedou. Hlavně že vypadnou, dají jim tam najíst, budou spát v suchu a mlátit by je taky nemuseli.” Taky matka roku.
Fotbal a zamrzlý dítě
Jeden zápas za měsíc v zimě úplně stačí. Sice se mi na hřišti mrznout nechtělo, ale přeci jen v té zimě raději dohlédnu, aby měli teplý čaj a bundu. No stejně mi tam zamrzli, protože jsem to nevydržela a zmizela se ohřát do města na kafe. Naštěstí jsou otužilí a nikdo neonemocněl. To jen manžel zase chytl bacila a taky mne poprskal. Já už nechci.
Odkládací koutek chlapů
Mamka se připomíná, jestli jsem jí koupila tu svíčku, co chtěla v prosinci. No jasně, že ne. V Praze jsem sice každý týden, ale do Ikea jsem se nedostala a to se chystám okukovat kuchyně. Jenže ty dny jsou nějaké kratší. Vždyť dřív jsem stihla po práci nákupy a ještě jsem byla brzo doma.
Ikea má prý odkládací koutek mužů, Alfons ho viděl i vyzkoušel. To já si tam teda dám radši dortík. Alfons si nedá nic, protože v tom koutku nic nedávají ani zadarmo, ani za peníze. Z toho nějak stereotypně odvozuji, že chlapi jsou marný. Oni budou radši sedět v koutku, kde nic nedávají, než by láskyplně nakupovali se svou ženou?
Suchý únor
Játra prý chtějí odpočinout. A tak jsem si suchý únor naplánovala na tři týdny mezi plesem a čtyřnarozeninama. Stejně nebudou žádné akce. Když nepočítám Vítání suchého února se statiky, rozlučku jako Brno, když se loučila Deny, a hospodu s Natálií. A příští týden divadlo. Ale já to dám, i když o čaji to není taková zábava.
Afrodita a zimní spánek
Probírat s holkama pořád dokola chlapy patří už tak nějak ke koloritu. Co s nimi? Ve čtyřiceti se sice trochu oklepali od dětí a někteří rozkvetli a vypadají k světu, ale vlastně mají v práci stres a nic s nimi není. Když už několikátá kamarádka remcá, že jako zase večer nic, zeptáme se na názor chlapa. Prej proč jsme nechtěly sex, když byli mladí a chtěli? Protože jsem ztratily svou Afroditu. Zahrabané mezi plínkami, kašičkami a žvatláním, chyběla nám dospělá konverzace a prostor pro sebe. A taky obejmout. Předsudky a domněnky, že krátká sukně se nehodí, rtěnka se nenosí, a kde bys chtěla courat, když máš dítě. Seď doma, vař a hlavně na mne nemluv. To už je naštěstí pryč, teď už zase kveteme. Ale možná je to jen jako ta kytka, co teď ještě vykvete a pak chcípne. Když jsem zjistila, že kolega, který se ohradil proti pojmenování “mladý muž”, je jen o 4 roky starší, padá na mne spíš deprese.
A do toho sněží a sněží, a já mám zimní spánek. Pokračování příště, dobrou noc.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články
Rok se s rokem sešel a zase je leden (90)
Rozvíjej se poupátko (49)