Jak to říkala sestřenka? Teď je toho hodně, ale příští měsíc to bude lepší. Jen nevím, kdy ten příští měsíc nastane. Naplánovala jsem si zimní spánek, ale je to spíš lednový kolotoč. Začala plesová sezóna, k tomu fotbal, brusle, lyže, a pak že nic neděláme. Děti se dostaly do fáze „lepší šatit než živit.“ Z kuchyně se už asi nevyhrabu. Radši udělám další hrnec než by snědly i mámu s tátou. Sice na lyže nechtěly, ale nakonec oni tahají mne. Ještě kurz a měním práci. Bye bye město, uvidíme se ještě někdy? To ví snad jen ta chobotnice.
Myslivecký ples
Plesová sezóna zahájena jako vždy mysliveckým plesem. Je narváno a vešlo se nás 10 ke stolu pro 6. Protože jsme chtěli. Jedlo se na etapy, první druhej, první druhej. Na záchod nebo na bar jedině celá strana stolu, ať pořád nezvedáme toho prvního. Tak aspoň jsme se konečně taky seznámili s těmi, co se potkáváme. S někým jen na akcích, ale s jinými se uvidíme hned na příštích třídních schůzkách.
A že tu nemají párátka? Nevadí. Myslivci mu dali nůž a poleno, ať si ho vyřeže. Prej jestli chceme to párátko taky půjčit. Ani ne, ale trošku jsme ho záviděli, zvěřinový steak byl super. Žádné zvíře jsme letos nevyhráli. I když u stolu kolovaly kachny, které nikdo nechtěl. Já bych je brala, ale nevím kdo by to škubal a pekl.
Fotbal, brusle, běžky a celkově zimní sporty
Zimní sporty nesnáším, hromada vybavení, které se musí skladovat, a když chce člověk stihnout sjezdovky, běžky i brusle, tak se honí a honí a v březnu se těší až ten sníh sleze. Já jsem se letos honit nechtěla. Tak jsem tedy vyslechla děti, že budeme sedět doma a mít zimní spánek. Vydrželo nám to měsíc a už honíme zase všechno.
Malý fotbalista je vzteklý, že nemůže jen hrát fotbal, ale mají tréninky i na bruslích a na běžkách. Běžky mi naštěstí půjčí kamarádka. Nejlepší na půjčených lyžích je to, že je můžu vrátit a nemusím je skladovat. Ale když už se konečně nechal přesvědčit, že na brusle jednou vyrazí, tak pak zase nechtěl domů. Telefon zapoměl, s kamarádem nejel, řekl že jde na autobus, ale autobusem nepřijel, To se mi chce, hledat potmě ztracený dítě. Tak naštěstí domů trefil. Ale víme, jak lidi jezdí jako blázni, není to úplně nejlepší.
Já jsem brusle stihla sotva jednou. Jindy bylo kluziště moc zasněžené a neměla jsem čas vyhazovat, podruhé jsem zapoměla brusle. I když vím, že není dost zima a kluziště bude sotva čtrnáct dní, není to teď priorita, nevadí.
Bacily a božský víkend
Jak to dělali ve středověku, když neměli antibiotika? Umírali. To manžela moc nepotěšilo. Už zase něco chytil. Závidět mu, že se může válet prý nemám, není to nic extra. V posteli má za tuhle zimu už vyležený důlek. Tak jsem místo rozlučkové hospody s kolegy spěchala domů. Ale nebylo to zas tak špatné, začal totiž božský víkend. Sice mám zimní spánek, nic nedělám a nic neplánuju, ale stihla jsem všechno. Ples, lyže i inventuru.
Sportovní ples
Ples jsem si ohromně užila. Místo nemocného manžela mi společnost dělali švagrová se švagrem. Přišli jsme trochu později, a jak tam byl náš stůl opuštěný a prázdný, tak se ostatní stoly roztáhly, že už jsme si tam skoro sednout nemohli. Ale kdo by seděl. Kroužila jsem po sále a potkávala známé. Obzvášť ty, co měli místo u stolu. To je na té vesnici nejlepší. Venku se sice moc nepotkáváme, protože jsou všichni zalezlí na svých zahrádkách, ale na akcích člověk zná plno lidí. Prosecco teklo proudem, tančilo se, povídalo, a jak jsem byla pořád v pohybu, tak mi ani ráno nic nebylo. A ještě jsme nasbírali plno inspirace na náš ples. A taky se mi podařilo vyhrát ve florbalu večeři. A fotograf byl fakt dobrej, protože jsem se povedla, skoro jsem nebyla rozmazaná. Můžu se převléct za princeznu, ale mé druhé jméno je rychle a zběsile.
Inventura
Pomoc v místní samce s inventurou už je každoroční tradicí. Opět to vyšlo po plese, nevím jak se jim ten termín vždycky povede. Prý aby vyprodali po Vánocích co nejvíc. No já nevím, pořád jsou tam tisíce druhů a kusů zboží.
Já jsem dopředu hlásila, že rozhodně na 7 nepřijdu, teprv až se vyspinkám. Švagrová byla tvrďák a fakt vstala. Jedna z krámu radši na ples nešla, ta druhá tančila do rána a v 7 byla nastoupená s úsměvem. Nevím na čem jede, asi radost ze života. Pořád se smála, takže to postarší mládenec považoval za znamení, že jeho vtipy jsou vtipné. Jeho nekorektní humor na téma ženy nás ostatní úplně nepotěšil. Když už jsem na něj z druhé strany regálu houkla, že se ale nikdo nesměje, měl hned odpověď, že potrefená husa se ozve. Nojo.
Večerní lyžování
Ty děti jsou peklo. I když už jsou velký a samostatný, stejně pořád kolem nich člověk běhá. Teď třeba mají lyžák. A to jsem se tuhle zimu nechtěla rozčilovat s lyžemi, když stejně nikdy lyžovat nechtějí. Takže opět půjčujeme lyže na celou zimu a opět pozdě, tak není nic na výběr. Chodba je zaskládaná až ke stropu a to jsou kola zrovna pověšený na schodišti. A ještě ho mám ráno s těmi lyžemi vozit. Díky bohu za homeoffice. Ale od příštího měsíce tohle bude řešit tatínek. Funkce taxikáře už mám taky dost.
Dítě, které nikdy nic nechce, mě vytáhlo na lyže. Prý si to před tím lyžákem musí zkusit. Dokonce si všiml, že je to poprvé, co on někam tahá mne. Vůbec se mi nechtělo. Unavená po plese a inventuře, sníh mokrý. Ale vymysleli jsme to na večerní, tak to bylo fajn. Na vleku ještě prohlásil, že lyže jsou nejlepší sport, obzvlášť když má s kým jezdit. To už jsem z něj byla vážně v šoku, až jsem se zastavila a skřípl mne turniket. Ale super jsme si to sami spolu užili. A na lyžáku patřil k nejlepším, takže mu stouplo sebevědomí. Od té doby se doma nehádají a nepoměřují. Ani nemlátí. Občas se chodím do pokojíčka podívat, jestli jsou tam vážně oba.
Lepší šatit než živit
Tak už nám začalo období lepší šatit než živit. Dítě, které toho nikdy moc nesnědlo, jí najednou za tří. Pekáč kotlet na bramborách, který by normálně vystačil na oběd, večeři a ještě by mi zbylo do práce, na večeři už nebyl. Když už peču, tak jsem měla upečené brambory s brokolicí na druhý den, tak to sežrali rovnou taky. Zbyla nám porce na rozpůlení. Že sní celý pekáč lasagní k večeři, to mne vůbec nepřekvapuje. Na další den k večeři měly být plněné knedlíky se zelím, tak prej jako svačinka dobrý. Když jsem si povzdechla, že bych měla vařit do prádelního hrnce, tak se zaradovali, že sice neví, co to je, ale zní to veliký. Z kuchyně se už asi nevyhrabu. Radši udělám další hrnec než by snědli i mámu s tátou.
Nemáš čas? Dej si kurz
Když v loni v létě Ester s Matějem vymysleli, že si udělají kapitánský kurz a manžel se chtěl přidat, přišlo mi to jako dobrý nápad. S různě starými dětmi, jejich desítkou koníčků a zvířat se totiž moc nesejdeme. Ester se radovala, že bude mít další certifikát. Protože přece, když nemáš čas, tak si vymyslíš další hobby a další certifikát. A tak se to teď nikomu nehodilo, ale posouvat moc není kam. A tak se po večerech učíme. Ale musím je pochválit, poprvé přišli jen o 20 minut později a podruhé jen asi o 5.
Bye bye město
Poslední návštěvy Prahy. Ještě jsem stihla nakoupit a dodělat nábytek v chodbě, dokud mám Ikeu po cestě. Nápadů by bylo plno, jenže ten náš atypický (čti: debilní) prostor moc možností nenabízí. Takže to stálo kotel a je to skoro stejný. No dobře, vypadá to mnohem líp a místo malé krabice od bot mám na všechny své čepice a šály dva šuplíky. Wau. Taky se přestaly válet čepice po schodech, protože i děti mají vlastní šuplíky.
S rozlučkovým emailem jsem se vyřádila, konečně se nemusím ohlížet na city druhých. Manžel jen koulel očima, kolegyně radši nic neříkala. Pokud tě zajímá, rozklikni zde.
Poslední news z nekorektního a chaotického oddělení marketingu. Po krásných více než devíti letech nadešel čas zvednout kotvy. Dojíždění do Prahy už bylo neúnosné a potřebuji být v pohybu, v kanceláři mezi lidmi. Kývla jsem na nabídku jabloneckého Sundisku a budu dělat projektového manažera. Takže pokračuji v podobném duchu, jen u toho nebude marketing. Ten po mně přebírá Š a příprava firemních akcí se vrací zpět na sekretariát.
Za těch 9 let tady se toho hodně změnilo. Helika v roce 2015 fúzovala na Obermeyer Helika, práce kolem přelogování a změny bylo dost. Pak se k tomu přidaly firemní akce a další desítky neviditelných maličkostí. Vystřídala jsem 5 šéfů (určitě jejich krátká trvanlivost není mnou), vaše projekty se posouvaly a rostly. Bylo zábavné jezdit po Praze a poznávat budovy, na kterých děláte. Společně nám odrostly děti, od školkových rýmiček se posunuli do fáze samostatných jednotek. Naopak viděla jsem mnoho z vás přejít do fáze rodičů. Už ze mne začíná mluvit staroba (anebo životní zkušenost).
Ale hlavně – vy jste byli důvodem, proč jsem se každé ráno těšila do kanceláře. Abych to neprodlužovala. Když budete mít cestu na sever do Jizerek nebo do Jablonce, tak se ozvěte, na hřbitově jsou pro vás dveře vždy otevřené (haha, kdo neví, tak bydlím na hřbitově, protože po 4 stěhováních za 5 let se už nikam stěhovat nehodlám). Telefonní číslo mi zůstává, případně můžeme být ve spojení na FB a Linkedin. Zítra se ještě uvidíme v kanceláři.
Mějte se krásně
Míša
Kreativní rozlítaná chobotnice
alias ředitelka vlastního mikrovesmíru
Prý tak trochu nekrolog. Cedrik připoměl své starší kolegy, kteří stále vytahují nějaké historky ze záhrobí, aneb příběhy jejich mládí. Ono je to zajímavé, ale ne když potřebuje člověk něco dělat. Práci jsem předávala kolegyni, která do předposledního týdne nevěděla, jestli to přijme. A pak odjela na dovolenou. Ale rozhodně bych si z ní měla vzít příklad. Při předávání jsem si uvědomila, kolik práce jsem na sebe nechala navalit a přitom jsem mohla říct ne. Jenže člověk se chce zavděčit a myslí si, že ho ocení. Jenže neocení. Druhá kolegyně taky trochu vypěnila, ať už jí žádnou další práci neposílám, že to nechce vědět. A s kým si teď budu psát? Napsat prý můžu, taky se jí bude stýskat. S klukama proběhl poslední turnaj ve fotbálku a bye bye.
Poslední den v práci? Chobotnice na scéně
Poslední den v práci byl masakr. Myslela jsem si, jak předám věci, rozloučím se po kancelářích, udělám rozlučku a bye bye město. Jenže v kanceláři se objevila z dovolené kolegyně, které předávám a měla tisíc otázek. Pak ještě schůzka se šéfama, kam bude směřovat marketing v následujícím půlroce. To byla trochu ztráta času, protože mně už je to jedno a stejně tam nic jiného, než co jsem měla v plánu, nevymysleli. Trochu závist, že tuhle podporu vedení jsem taky potřebovala, ale bylo fajn vidět ještě všechny pohromadě. A taky jsem si uvědomila, jak jsem na sebe byla zbytečně tvrdá a pořád jsem měla pocit, že dělám málo.
Dvě rozlučky se mi sloučili do jedné, jen asi 30 lidí, s kterými jsem nejvíc spolupracovala a oblíbený tým. Ani jsme se nemohli do jídelny vejít a bohužel jsem na každého měla jen pár minut. Objevili se skoro všichni. Šéf, co nemá nikdy čas, kolegyně na dlouhodobé nemocenské i ta, co měla zkrácený úvazek a chodí jen první půlku týdne. Loučení to bylo smutné, po 9 letech. Kufr auta jsem měla nacpaný, a to už jsem několik tašek bot a oblečení odvezla. Jak jsem to měla daleko, v kanceláři jsem skoro bydlela. A k tomu pár kytek, čokolád a jedna chobotnice od kluků. To mám za to, že jsem se tak sama nazvala. Tak teď mám plno chapadel, abych všechny naposled objala a konec jedné éry.
Uvidíme se ještě někdy?
Kdo ví, ale stát se to může. S Maky jsme se taky nikdy nerozloučily. Zrovna řeší, že je 2 dny doma sama, a že jí je najednou smutno. Škoda, že ten lidský kontaktn nejde napytlíkovat. Stačilo by vytáhnout pytlík: “Sere mne,” a hned by to prý bylo lepší. Vybírá si šaty na svatbu a zlobí se, že s nimi, velkými holkami, nikdo nepočítá. To ani s námi hubenými. Kdo vymýšlí šaty bez ramínek nebo se špagetovými? Určitě někdo, kdo nežije v naší studené zeměpisné šířce a nemá prsa. S těmi je vždycky problém. Buď jsou moc malá nebo velká, pak už jsou moc dolů a nebo vrásčitá. Nikdy akorát.
Vlastně ani s Alfonsem jsme se nikdy nerozloučili. Ten se teď poměřuje velikostí auta a zatím vyhrává. Ještě si dělá srandu, že si těmi velkými auty kluci něco kompenzují, ale to myslím platí jenom pro osobáky. Nebo nevím, nedokážu posoudit.
Pololetní prázdniny
Měly to být prázdniny v Římě, ale nashromáždilo se toho moc a zůstáváme doma. Mám vlastně ten zimní spánek, takže celý den dělám dětem taxika, babysittera, nákupčího a pak ještě kuchařku. Vlastně mne to teď i baví.
Fotbalový ples se nám blíží
Vlastně by se měl jmenovat sportovní nebo volejbalový, protože ho dělají volejbalisti. Ale tak nějak se všichni motají kolem hřiště a výtěžek chceme na fotbalové děti. Na volejbal se totiž nikomu nechce. Na sportovním plese dělali nábor, ale úspěch to nemělo. Já bych se možná ukecat nechala, ale už jsem si pravidelné tréninky zkusila a nemusím mít všechno.
Na okolních plesech sbíráme inspiraci. Jak to udělat co nejefektivněji? Je tolik možností. A musí vše klapnout. V minulých letech se moc nepovedl, lidé tam přestali chodit. Tak my jim ukážeme, jak se to dělá. A nebo ne? Vlastně se nemáme čeho bát. Když to nevyjde, tak už ho nemusíme příští rok dělat. To taky nezní špatně. Ale zatím vše klape, lístky se vyprodaly hned, jak se pověsily plakáty. Fotbalisti byli překvapení, když si po 3 měsících, co jsme jim to nabízeli, vzpoměli, že chtějí další místa. To mají smůlu a to máme prodaných o pár míst víc, než byl původní plán. Ale to se vejde. Viděli jsme na lednových plesech, jak se to dělá. Tak držte palce.
A ještě na závěr výsledky pozorování fungování vztahů
Bavíme se s Alfonsem a se singl holkama. V našem věku už je většina chlapů zabraná. A tyhle holky si nechtějí něco začínat se zadaným, takže těch nezadaných už jim moc nezbylo. A chlap, jak už je ženatý, tak se dobrovolně rozvádět nebude. Protože je to pohodlné, i když manželka prská, brblá, často ani když nemá ten domácí servis. Ani když má milenku. Protože je líný, nenáročný a vlastně mu to vyhovuje, že nemusí nic řešit. Nebo pokud má děti, tak kvůli nim. Toť mé pozorování.
Rozvádí se teprve, když ho má ta žena dost a chce to ona. Pak z toho vznikají ty statistiky, že většina manželství končí na popud ženy. No tak jasně, když už má toho pohodlného přívěsku plné zuby. Chlap do toho sekne maximálně, když ho začne tlačit milenka. Ať už je těhotná nebo ho prostě chce. A proto mají hodný holky smůlu, musí brát co zbylo.
Dituš poslala vtipné video s inspirací na dárky pro muže, co zlobí. Mně sice nikdo nezlobí a dárky já nerada, ale ten náhrdelník za velký průšvih, bych si říct dala. A za 5 karátů bych se taky nezlobila.
Pokračování na konci února.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Předchozí články z deníku
Devítkový rok a novoroční předsevzetí (116)
Listové tornádo a podzimní procházky (41)
Kde že je to volno? (31)