Nová sezona (64)

Závěr prázdnin byl rychlý a krátký. A také studený a deštivý. Že by už na horách začala topná sezona? Snad ještě ne. Chceme alespoň babí léto.

Prázdniny končí

Malé dítě odjelo na soustředění, zatímco se velké poflakovalo doma. Uklidit ho k babičce, chci říct dopřát jim kvalitní společný čas, nevyšlo, protože začala sezona fotbalových zápasů. Nakonec jsem ho vzala aspoň do kanceláře, kde nikdo nebyl a recepční se divila, co tam dělám. No, ještě tam pracuju.

A pak jsem s ním jela do Bělohradu, aby si tu babičku užil alespoň dva dny. A přiznám se, já si užívala mama hotel a taky to, že si mám s kým popovídat u kafe. Nikam nechodim, jsem asociální. Tak jsme s holkama zakončily aspoň týden v hospodě, kde skoro nikdo nebyl. Ani v druhé, ani v třetí. Takže nejsem jediná asociální, komu se nechce mezi lidi.

Poslední den prázdnin jsem vstala po půlhodině přemýšlení, jestli to má vůbec cenu vstávat. Chtěla jsem si udělat kopřivový čaj a vyšla jsem ven pro kopřivy. Nadechla vlahý vzduch a radovala se, jak je krásně. Drobný deštík mi vůbec nevadil. Pomyslela jsem si, že bych měla chodit ven častěji. A pak jsem to uviděla – ano měla bych chodit ven častěji. Na zahradě viselo už třetí den v dešti prádlo.

• 

• 

Slunce je zpět

Ale pak zase vysvitlo slunce a přišlo babí léto. Začala školní sezona. Děti chodí do školy, dny mají svůj rytmus a je proč vstávat. Ranní procházka nás nabije na nový den a s pravidelnou ranní kávou se vrátila i chuť něco dělat. Třeba došít sukni, kterou jsem začala před dvěma lety. Tak jsem se hecla, abych to stihla a mohla si ji vzít do práce, že jsem kvůli tomu přestala i pít. Po Aperolspritzu totiž ty neviditelné stehy nebyly vůbec neviditelné.

A počasí také láká vyrazit ven. Na brusle, na kopec s Annou, na další s Maky. A všude výhledy. Taky jsem se donutila chodit cvičit dvakrát týdně, abych vychodila tu starou permanentku. Cvičení venku je sice fajn, jenže v 6 hodin je to příliš brzo. A tak díky pár minutám zpoždění se holky na powerjoze domluvily, že se cvičí aerobik. Vědět to, dobrovolně bych tam nešla. Ale co, hlavně že mám pohyb.

• 

• 

• 

• 

Přípravy na svatbu

A protože jedeme v září na svatbu, tak už od července řešíme šaty. Já to mám snadné, stačí zalovit ve skříni. Desítka jich tam čeká na svou příležitost. Ale mamka neměla, takže nákupy, šití, přeposílání fotek. Nejlepší jsme však našly na dně její skříně. A ještě rvačka o boty: „Jé, ty mají tak akorát podpatek, proč je nenosíš?“ „Protože mne tlačí.“ „Tak to si je vezmu já.“ „Nevezmeš, protože bych žádné neměla.“

Pak přišly podrobné svatební instrukce: Podpatky nechte doma, jsou to Jeseníky, klidně přibalte zimní bundu, svatba bude venku za každého počasí. Jo, máme se na co těšit.

Fotbalová sezona

Děti už zase žijí fotbalem. Ještěže jich nemám víc, už takhle nestíhám: 2 děti, 3 zápasy za víkend? Koho že to vezu kam? Naštěstí si to hlídají sami. A mezi tréninky a zápasy je najdu zase na hřišti.

Na zápas v Rychnově se nás sešla dobrá parta, takže to bylo příjemné dopoledne. Tenhle ročník dětí se fakt povedl a jsou sehraní po soustředění, neporazitelný tým. Sešly se celé rodiny, protože maminky nevěděly, kde tam je hřiště. Na parkovišti si říkáme: „Je tady jsme už byly, to poznávám.“ My neznáme města, my je poznáme jen podle fotbalových hřišť. Někdo se tam pozastavoval nad tím, jak se naši kluci mají rádi, že se drží kolem ramen. Ale ne, to se jen nenápadně snažili uškrtit.

Černá Studnice

Babí léto v plné síle. Jak ráda bych vyrazila na celodenní výlet. Jenže dopoledne mají děti zápas. Aspoň že vesnický fotbal je tento týden jinde, tak můžeme vyrazit na výlet odpoledne a nebudeme zase na hřišti. Ale kam? Konečně to vyhrála nedaleká Černá Studnice, na kterou letos koukáme ze všech stran. Už od loňska jsem se tam chystala jet autobusem a projít se pěšky domů. V zimě jsme to nezvládli celé, protože mi tam zamrzlo dítě, tedy jeho rukavice. Rozhodně vzpomínek z toho měli kluci dost: Tady jsme šli. Tady jsme se prali. Tady jsem tě strčil. Tady jsme čurali. U té lavičky jsem tě shodil ze stráně, že ses nemohl zvednout…  

Nahoru jsme dorazili za chvíli, já si užila výhledy, kluci dětské hřiště. Jenže najednou byly 3 hodiny a v Zásadě hrálo fotbal naše béčko. Takže konec výletu, jdeme na fotbal. Nezdá se to, ale 5,5 kilometru, i když z kopce, trvá vážně hodinu i rychlou chůzí. Kluci poslední kilák běželi, aby o nic nepřišli. Tak jsme tam pozdravili nového známého z dovolené, fakt za nás ten fotbal hraje.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Přání k narozeninám

Syn si k narozeninám vybíral dárky průběžně, takže stačilo projít seznam, který mi naposílal. Na prvním místě byly gemy do počítačové hry. To je sci-fi. Já mám platit za to, aby virtuální postava měla ve virtuálním světě nové virtuální hadry? Zatímco dítě se hrbí a kazí si oči? To nedává smysl.

A bílou mikinu. Jako bílou? Pro naše dítě, kterému je jedno, že má okousané triko naruby upatlané kdoví od čeho? OK, je to jeho přání. Čím dřív ji zničí, tím míň se budu muset koukat na toho super youtubera. Tak teď už jen naplánovat nějakou party.

Na čem jedeš?

Prý by se lidi neměli ptát, jak se máš, ale na čem jedeš. Já jedu na lidech. V práci se mi povedlo ulovit nejvíc sexy chlapa aspoň po telefonu, aby mi několik minut vysvětloval, proč nemá deset minut na to, mi poslat texty, které chci. Tak zase nic. 

Na kafe přijel bývalý kolega. Pěkně se uvedl: “Já jsem se kvůli vám včera dokonce vykoupal, ráno oholil a dokonce jsem si umyl svoje velký, dlouhý, široký, radost a řev způsobující nádobíčko – mojí velkou chloubu – laděnej výfuk.“ A pak si kluci poměřovali motorky. Někteří si poměřují i auta. Já se se svým krčím skromně v rohu, trochu se stydím, přitom jede jako raketa – při 140 na dálnici se to klepe jako bych už opouštěla atmosféru.

Semily

Město je nemilý, zní mi pořád hlavou. Ani další reakce okolí nebyly o moc lepší: „Ty jedeš do Semil? Podívat se, kde skončíš?“ Vůbec mne to tam neláká. Je v tom městě ještě něco jiného než krematorium? Projíždějící pohřební služba moc optimismu nepřidala. Ale dám mu šanci. Maky mne nalákala na výstavu malíře Vladimíra Veselého, který ji učil kdysi ve výtvarce. Odpověď na otázku z motivačního diáře: Na co jsi kupovala naposledy lístky? – do Iqlandie a Mirákula – mi nepřipadala dost dospělá.  Tak jdeme hned. Žádné „potom“ a „někdy“ v kalendáři není. A když už jsme tam byly, prošly jsme celé muzeum. Nad obrazem jednoho z pojizerských malířů s názvem rozklad se Maky pozastavila: „Tak tohle bych si domu určitě nedala.“ „Proč?“ divím se, „já v tom vidím čokoládu a bonbóny.“ „No vidíš,“ odpověděla Maky, „já jsem depresivní, já v tom vidím ten rozklad.“

Co víc k Semilům? Že záleží na úhlu pohledu. Pár pěkných opravených historických domů, zeleň kolem Jizery, ale také nuda nuda šeď. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Dáme scrabble?

Dalších čtrnáct dní je za námi. Svět si jede podle svého a nikoho nezajímáme, i když si můžeme myslet opak. Odkládáme a čekáme, že až jednou.

“Dáme scrabble?” na tuhle zprávu už nikdo neodpoví. Už mne nikdo nebude honit na jogu. Pořád bylo dost času. Zůstala jen otázka: Kdy naposledy jsme se s viděly?

A co vy? Také si myslíte, že máte pořád dost času?

Pokračování za čtrnáct dní.

*****

Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.

Předchozí články z Emina deníku

63. Kam mne nohy ponesou II: Berounka

42. Svět je kino zdarma

22. Cesta zrušena