Kdo má narozeniny v zimě, chce je slavit venku v létě, já bych radši brala ty zimní, kdy je víc času. A nebo by vlastně vůbec být nemusely.
Když už jsem v práci nemohla narozeniny a věk tajit a tvářit se na třicet něco, poslala jsem pozvánku na malou oslavu: “ Odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat: „Na to nevypadáš. Pak mi musíš říct, jak to děláš.“ nebo: „Já Ti pořád tipuju 25, tak mě nelakuj.“ Smála jsem se: „T. říkala, že mám napsat víc let, abych dostala víc darů.“
Jenže když jsem si pak vzpomněla, jak tu nedávno slavil můj šéf 40 a to byl postarší taťka, padla na mne deprese, že už jsem v té kategorii taky. Ale prý si nemám dělat starosti, do postaršího taťky mám ještě daleko.
Kurýr s květinami dorazí i na konec světa
Manžel mne chtěl překvapit, jenže mi esemeskou přišlo oznámení z květinářství o oznámení, že mi přijde v pondělí oznámení. Tak tohle překvapení se úplně nepovedlo. Byl z toho tak rozhozený, že nakonec ještě vykecal, co to bude. Stejně pak ještě 2x volal kurýr, protože se mu v adrese napsané „hřbitov“ úplně nezdálo.
Říkám pak manželovi: „Ty jsi tak pozorný, 40 růží.“ Jenže on je vtipálek, tak na to: „Ty jsi tak stará, 40 růží.“ Ptám se: „Copak asi dostanu v 80?“ Vyprskli jsme smíchy, protože nás napadlo to samé: Věnec s nápisem vzpomínáme.
Jsi tu nějak často
Konečně jsem taky byla víc dní v kanceláři a dohonila resty, co se na homeoffice špatně dělá. Nejvíc mi doma chybí lidi. I když nejčastější konverzační otázka, když někoho potkám na chodbě, je: „Jsi tu nějak často.“ Ano, tohle je moje dovolená bez dětí, ale nějak rychle těch 14 dní uteklo. Pořád říkám, že mou hlavní náplní práce je honit lidi. A být v kanceláři viděna fungovalo. Když už mne jeden z postarších kolegů potkal po čtvrté, tak mi ty potřebné podklady opravdu poslal. Při pátém setkání málem dostal infarkt na schodech, protože se vyděsil, že po něm ještě něco chci.
Uniknout
Když mají všichni dovolenou a nemohli jsme na laser games, vyrazili jsme aspoň na únikovku. Už cesta tam byla jako hra, protože to někteří nemohli najít a na to, že jsme všichni vyráželi ze stejného místa, z práce, tak každý dorazil úplně nějak jinak. Podle recenzí to měla být jednodušší hra, ale měli jsme co dělat, klíč jsme našli 2 minuty před koncem.
Stavím se na skleničku a můžu u vás přespat?
Když už jsem byla víc dní v Praze, pozvala jsem se ke kamarádce, abychom se viděly. Vůbec nemá chatu kousek od nás… Bylo to opět náročné a to mne sestra varovala, že pořád dolévají skleničku, tak má člověk pocit, že nic nevypil.
Vlasy jsem si myla brzo ráno v práci. Fén nemám ráda, tak jsem chodila s vlasy v ručníku, aby proschly. Potkal mne kolega: „Jé tobě to sluší, připadám si jako doma.” a po chvíli: „no, i když ty jsi tak výstřední, že bych se nedivil, kdybys takhle chodila normálně.” To jsem mu poděkovala: „dík, teď nevím, jestli to mám brát jako lichotku nebo se nad sebou zamyslet.” Snažil se to vyžehlit: „Né, to ne, to myslím v dobrém, takhle by tu nikdo jiný nechodil.” Aha, takže se mám nad sebou zamyslet.
A co Ela?
Ela připravovala stánek na konferenci. Ladila vybavení, barvy. Tomáš měl pořád tendence jí do toho kecat, tak ho vyhnala, jestli nemá svoji důležitější práci, ať to nechá na ní. Stejně jí ještě poslal mail: „Ty trubky by měly být zelený.“ Tohle téma už probíraly několikrát, zelená k ostatnímu opravdu neladila.
Odepsala mu:„Sám jsi zelená trubka.“ Klára se ji snažila zarazit, jen ať mu nic nepíše, ať se neurazí.
Ela: „Ale neboj, má smysl pro humor.“ A poslala to. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat.
Tomáš psal: „Díky za lichotku, zelené trubky jsou nej.“
Ela poučovala Kláru: „To se ho nesmíš bát.“
Klára se skromně usmála: „No, když on je tak roztomilej. Já bych ho snad radši ani nechtěla, bych si vedle něj připadala ošklivá, a že mi ho nějaká sebere.“
Ela se chytala za hlavu: „Proboha, to je vidět, že ho neznáš, vždyť je marnej.“
K tomu se přidala i Lenka: „No ale musíš uznat, že v sobě něco má, když ho moc nerozebíráš a jen tak koukáš, jak se směje.“
Ela se zasnila: „Hmmmm. Jenže na to jsem ho už moc poznala a je vlastně nesnesitelnej. To Marek, jak jsme se potkali pod stanem…“
Holky ji ani nenechaly domluvit: „Ják Marek, říkalas, že nebyl nic moc, a že nemáš ani kontakt.“ Ela pokračovala: „No jak jsem ho sledovala na Instagramu, tak jsem mu pak zkusila napsat, jestli se někde nepotkáme a párkrát jsme se sešli. A čím víc ho poznávám, tím víc se mi líbí.“ Holky se smály: „žádné superlativy, žádné bláznivé zamilování, že bys konečně našla někoho normálního?“
***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu, vycházejí každé úterý a pátek.
Pokračování
35. U vody aneb Patrik a harém
Další články – jak to začalo?
Pokud nás ještě neznáte, seznamte se prosím: Ema a Ela
Přečtěte si, jak to začalo: 1. Ema a Ela