Mňausakr rezavým kocour em (40)

Kocour poprvé

Když jsme se minulý týden sešly u Karolíny, radovala jsem se, že nemůže nedorazit. Začínáme v 6, abychom se do 8 stihly opít, a aby těhotná Klára byla v 10 v posteli. Karolínu skoro nevidíme, řeší dítě a Patrika, který si pro něj přijel. Takže byl hvězdou akce kocour, kterého možná unesli ufoni. Ačkoliv nikdo z nás se na akci nepodílel, stejně se řeší hledání, obviňování, co kdo mohl nebo nemohl udělat lépe, kdo za co může, co se mělo dělat dřív. A taky když se našel, tak vlastně co s ním. Prý je to rezavé monstrum, které útočí na ženy, děti a zvířata.

Člověk si jde s holkama na koktejl a místo povídání o nás, případně o práci nebo o chlapech se bavíme o kocourovi, koronaviru a lidech, které neznám, a kteří mne vlastně nezajímají. To je jak třídní sraz. Ale tam ty lidi člověk vlastně zná, i když to do druhého dne zapomene.

Jakmile jsme s Karolínou osaměly a chtěly vše probrat, vynořil se z dětského pokoje Patrik. Ne, prostě žádné pikantní drby nebudou. Nakonec to byl dlouhý a příjemný večer, přeci jen jsme se dlouho neviděli a máme si co říct.

Kopec proti smutku

Počasí bylo plačtivě podzimní, nechtělo se mi vůbec nic. K tomu místní smutná událost. I když se mne úplně netýká, stejně je smutné sledovat, jak může člověk „jednoduše“ vyřešit své problémy tím, že zatíží jiné. Ještěže máme Tomáše, který se musel pochlubit, jak měl skvělé sportovní soustředění. Tak tohle teda ne. Závist mne vyhnala ven, musela jsem tu letargii vyběhat, takže jsem vyrazila na Malý Špičák, kde vyrostla nová rozhledna.

Je opravdu nutné na každý kopec nacpat rozhlednu, aby tam courali turisti? Přitom tohle místo nenabízí ani nijak úchvatné výhledy, narozdíl od velkého bráchy Tanvaldského Špičáku.

• 

• 

• 

• 

A protože kopec nebyl dost vysoký, vyšplhala jsem i na větší Tanvaldský Špičák. A i když jsem nebyla až u rozhledny, stálo to za to. Rychlá chůze do kopce vyplavila endorfiny, večerní slunce vybarvilo nebe. Svět je zase v pořádku.

• 

• 

• 

A protože se mnou Lucy nemohla, vyrazila jsem tam s ní ještě jednou druhý den, pro změnu z druhé strany kopce, po sjezdovce. Cesta to byla delší a o to horší, ale hlavně zajímavější. Milovnice zvířat se tak dlouho tulila se štěnětem, až ji málem radostí sežral. Prokousnutá bunda jí to bude ještě dlouho připomínat.

• 

• 

• 

Číst, číst, číst

Děti zůstaly doma, školní aplikace přetížená. V úkolech z češtiny „číst, číst, číst“ mne bude strašit i ze spaní. Knihovnice je šílená, i když jsem chtěla knížky jen vrátit, zase mi vnutila celou tašku. To jsem zvědavá, kdy to budu číst. I když teď je to jediná povolená kultura. Někteří vládní představitelé také hodně čtou, jenže z toaletního papíru, jinak by nemohli říkat taková h…a.

Děti při domácím vyučování vstávají v 6, aby mohli v půl 7 sedět nad úkoly. Jsou divný a hodně toho pak stihnou. Až moc. Po ranní rvačce nejlepší kámoši hrají Monopoly, možná bude 4 hodiny klid. „To ani omylem,“ volají, když to šeptám manželovi. Pak se zase z dětského pokoje ozývají rány kladivem: „Let´s do it,“ volají rozjařeně. Nevím, jestli chci vědět, co se tam děje.

Ale aspoň jsme teď v tak intenzivním kontaktu se školou, že jsem si po dvou měsících zapamatovala, které dítě má kterou učitelku. S jmény dětí se to ale zhoršuje. „Píďo,“ volám. „Zase si to pleteš,“ odpovídá mi dítě. Ale nejsem jediná. Skorošvagr se ptá, kdo dělal dort, odpovídáme, že Píďa. Tak se obrátí na nejbližší dítě a potřese mu rukou: „Píďo, skvělý dort, jsi dobrej.“ Dítě odpoví: „Já vím, jsem dobrej, ale nejsem Píďa.“

Narozeniny Nely nebo Mňausakr rezavým kocourem?

Ztracená kočka byla nalezená a umístěná dočasně u Nely. Dočasně napořád. Na Neliny narozeniny jsme měly jít na večeři, ale zavřené hospody nám oslavu překazily. „Tak každý něco přineste a sejdeme se v pár lidech u nás,“ vyřešila to. Už dlouho jsme se tam nesešly. „To jako vážně? Vždyť kocour vraždí návštěvy a cílí na ženy a děti,“ smála se Lucy.  „Nojo, to mne nenapadlo,“ přidala se Klára. „Jasný, chce naše žrádlo jen pro sebe, je to biologická zbraň,“ doplnila Lucy. „A tak nás pod záminkou oslavy přiměla navařit plné talíře, a pak nás naservíruje krvelačné kočce,“ doplnila Klára. „Jo tak proto mu pomáhá,“ došlo Lucy, Klára pokračovala: „Všechno to má promyšlené.“ „No jen abychom se smály ještě v pátek,“ uzavřela to Anna. 

Ale smáli jsme se, dlouho a hodně, a užil si to i kocour.

• 

• 

***

Nechcete přijít o nové články? Sledujte nepravidelný Emin deník na Facebooku nebo Instagramu. Další část: 41. Listové tornádo a podzimní procházky

Předchozí články z Emina deníku

39. Brambory a podzimní střípky

27. Nejde nebo nechceš

23. Narozeninová

8. Pomoc ufoni mi vyměnili děti

Přečtěte si, jak to začalo:1. Ema a Ela