Máme zelenou, hurá do Ostravy (20)

Před osmi lety jsem jako dárek k narozeninám dostala návštěvu Ostravy. Člověk to pořád slyší, jak je to industriální město a má předsudky. Byl to jen jeden den, vlastně taková blbost, ale překvapilo mne to tam svou rozlohou, zelení i zajímavými místy a chtěla jsem se vrátit. Ale na víkend se mi tam nikdy nechtělo, protože je to moc daleko, a když jsme byli v létě na cestách po Moravě, tak bylo zase moc vedro. Takže jakmile se Bobánek zmínil, že bychom mohli někdy přijet, balila jsem kufry. To mne asi postihlo zatmění mozku, protože víkend hlásili deštivý. Ti dva, Bobánek s Miou, se hledali, až se našli. Žádná jiná ho na strom nedostala a to si pamatuji, jaký byl nemotora, schovávali jsme se před ním na strom, protože tam nedokázal vylézt.

Autem to byla delší a o to horší cesta. Nedá se říct, že bychom se někde stavovali, abychom využili hlavní výhodu oproti vlaku. Cestou tam děti křičeli: „Jedem dáál, my chceme Bobo a pejska“ a cestou zpátky: „Jedeeem, my chceme tátu a Minecraft“

Dostali jsme pro sebe celou ložnici, aby měli s mimčem přistup do kuchyně. Já to říkám, že to bylo zatmění mozku, chtít dobrovolně sdílet byt s nemluvnětem? Skočili jsme pro něco k pití. Bobánek jako milující manžel říká: „Mia má ráda Cider. No radši, jí kup Birel, ať ji nebolí hlava.“ Takže jsme koupili Cider a děti chtěly pyžamovou párty. Stáli jsme s tím Ciderem v ložnici a Mia říká: „Mně je blbý vám lézt do postele.“ Já říkám: „A mně je blbý lézt vám do postele.“ Takže i když to zní divně, všichni jsme skončili v posteli.

Mraky zůstaly doma

Ráno nás vzbudilo krásné počasí, předpovídaný déšť se někde zapomněl. Ještěže jsme nejeli zas až tak na lehko a jedny kraťasy jsme s sebou měli. Kdo je neměl, trpěl. Moje šaty trpěly také. Člověk, když jede do města, tak neočekává, že ho budou vláčet štolami, kopřivami a bahnem, o sjíždění svahu po zadku ani nemluvím. Do té štoly se teda nechtělo nikomu, dokonce jsme se předháněli, kdo zůstane venku s kočárem. Děti to vyřešily za nás a neohroženě tam vlezly, takže jsme museli. To jsem zase trochu překonala sama sebe, ale mise splněna, našli jsme, co jsme hledali.

Landek a Ema

Park na Landeku byl skvělý, prohlédli jsme si důlní techniku, piknikovali v trávě a vyzkoušeli jsme účinnost hřebíčkového repelentu. Nejprve nám to nijak nepřišlo, ale když jsme ho při odpoledním odpočinku jen o kousek dál nepoužili, klíšťata zaútočila. Takže žádné otálení a jelo se na haldy, Emu jsme nemohli vynechat. Děti zklamalo, že neviděli, jak hoří, i když horké kameny na dotek tam byly. A taky uhlí, takže si děti zahrály na brenparťáky a sbíraly. To by je, až budeme doma, mohlo chvíli zabavit, vyzkoušet jestli hoří.

• 

• 

• 

• 

Vítkovice

V neděli zase slunce, takže jsem prohlásila, že šedá je dobrá a vylovila včerejší šaty. Jelo se do Dolních Vítkovic, které zatím nejsou obložené turisty. Takže jsme na prohlídku vysoké pece vytáhli i Bobánka, který tam za ty roky, co tu žije, ještě nebyl. Užívala jsem si výhledy z věže a pohled na industriální architekturu. Když mne upoutaly známé budovy, chlubím se: „Hele, tamhle na těch budovách dělala naše firma.“ Boba na to kouká a diví se: „Myslíš Fukušimu?“ No tak nic.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Tak jsem se chtěla aspoň doma pochlubit, jak se máme skvěle, na fotky mi přišla odpověď: „Ježiš, to je zdevastovaný.“ Jenže záleží na úhlu pohledu. Můžu být v nočníku, ale je jen na mne, jestli se podívám ven.

• 

• 

Zatímco na Vysočině měli přívalové deště, my jsme se spálili. Tak jsme se jeli osvěžit k přehradě, kde nás dohnal jediný mrak široko daleko. Ještě jsme se museli podívat na šikmý kostel u Karviné. Koukám na mapu a říkám Bobánkovi: „Hele, tady je důl Darkov, slibovals, že se k němu nepřiblížíme.“ Úplně jsem mu přetrhla poučnou řeč o místní kráse nebo spíš zkáze.

• 

• 

• 

• 

Odjezd byl rychlovka, kam se honit, když budeme hotový za patnáct minut. No dobře, tak za půl hodiny. Zapomněli jsme jen čtyři věci.  Naštěstí jsme naplánovali další výměnné pobyty a za měsíc se určitě zase uvidíme. Při odjezdu jsme zjistili, že na mne Mia nemá ani telefon, tak hlavně, že si poslední měsíc intenzivně píšeme přes messenger.

A co Ela?

Zatímco jsme byli pryč, Ela vyrazila na výlet s kamarádem. Nechtěla nic víc říct, ale tvářila se tajemně. Když jsem vyzvídala, kdo to je, tvrdila, že o nic nejde. Přiznala jen, že je trochu starší a má děti a prej, že on teď žádný vztah nehledá, že se chce soustředit na děti a golf. Dobrá balící technika. Na Elu to evidentně zabralo.

***

Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu, vycházejí každé úterý a pátek.

Další články – jak to začalo?

1. Ema a Ela

8. Pomoc, ufoni mi vyměnili děti

18. Tvůj zadek je lepší než můj

19. Permoník a život na zámku

Pokračování:

21. Mravenci jdou a princ na bílém koni možná neumí plavat

22. Cesta zrušena