Je krásný listo-pad, děti to nazvaly listovým tornádem. V rádiu hrají vánoční koledy a to jsem si myslela, že se tomu vyhneme, když jsou zavřené obchoďáky. Na otázku, co plánuju o dovolené, jsem dostala záchvat smíchu. Stereotyp uzavřeného světa moc možností nenabízí. I když náš život na vesnici se oproti normálnímu stavu zas tak moc nezměnil. Vrcholem „společenského“ života je jít jednou za čas do krámu nebo na poštu, vrcholem zábavy jsou podzimní procházky, i když deštivé počasí ven příliš neláká. Teď by to chtělo zachumlat se na gauči u televize. Jenže nemám ani jedno.
Listo pad 
Pošmourný podzim, tmavá voda, gaučíček volá
Deskové hry a Harpagon
Teď člověk ocení rodinu, že má s kým hrát deskové hry. Obzvlášť ty, co trvají 30 minut, takže je stihneme dohrát, i když děti řvou, že určitě prohrají. U Ticket to Ride mají dokonce ještě naději, že na závěr získají body navíc a mohly by vyhrát. Nově máme deskovou hru Fallout, který je i pro jednoho. Dítě si ho zamilovalo, ale stejně pořád hledá, kdo si to s ním zahraje. Zas několikahodinová hra, ale když mi říká, co mám dělat, není to tak složité, jak to z hromádek kartiček vypadalo.
Nenáviděné Monopoly, Jízdenky prosím aneb Ticket to Ride a Fallout s hromadami kartiček.
Ale nekonečně dlouhé a depresivní Monopoly nenávidím, zatímco děti je (stále) milují. Teď koukám, že jsem si na ně stěžovala už v květnu. A to jsem ještě netušila, jaký bude dítě Harpagon: „Peníze, mé penízky…“ Svoji kasičku si přepočítává každý týden. Pak chodí a prosí, ať mu dáme 2 nebo 5 korun, že pak bude mít rovných 3500,- nebo tak nějak. Řekla bych, že to zkouší na všechny, protože mu pořád přibývá. Týden před kapesným počítá, kolik bude mít, až ho dostane a za kolik dní. Chce si za ně koupit smartphone. Přitom tlačítkový telefon je tak skvělý. Vydrží nabitý týden, vydržel přejetí autem a ještě nám ho lidi vrátili, když ho ztratil.
Jak utužovat rodinné vztahy
Rodinné vztahy utužujeme i jinak. Děti mají společného nepřítele – mne. Vysvětluji jim (poněkolikáté, takže již názorně), že táta pracuje a potřebuje klid: „Jestli budete řvát, přijdu s vařečkou a vysvětlím vám to oběma.“
„To on, to on,“ křičí už předem.
„Já vím a nebudu to řešit. Je to vina obou, jeden provokuje, druhý mu nadává. Takže pokud někomu vadí bratr, přijde za mnou do kuchyně a může mi pomoct.“
„Tak to ne, to ne,“ vrtí hlavou a celé dopoledne o nich nevíme. Dokonce si můžu pustit hudbu, jakou chci, aniž by mi ji někdo přepnul.
A občas musí člověk přiznat nahlas svoji chybu. Večer u čištění zubů se s manželem dělíme o naše miniumyvadlo a já zjišťuju, že ten vysoký kohoutek není tak špatný, jak jsem si myslela. Manžel se usmívá. Říkám mu: „Myslíš na to samé, co já?“ Manžel vrtí hlavou: „Určitě ne.“ Tak říkám: „Ten nový kohoutek…“ začal se smát. Samozřejmě, že sám sebe v duchu chválil, jak ho dobře vybral.
Podzimní procházky
I když některé dny počasí ven moc neláká, vyrážíme každý den na procházku. Okolí je plné překvapení. Stačí zatočit s mapou a píchnout do ní prst. Nejbližší okolí máme prochozené z jara, tak bereme auto a jedeme. Neteř nalákám na kešky, naše děti jsou nadšené alespoň z toho, že nemusí chodit po okolních kopcích. To, že jdeme na mnohem větší kopce, už jim nedojde, hlavně že je to nové a jsou tam skály.
Jeden den jsme vyrazili na Šulíkovu skálu nad Tanvaldem. Měla jsem pocit, že je někde daleko, ale z Hamrů to bylo kousek. Když jsme vyšplhali kopec pod skálu, klukům se už výš nechtělo, takže jsme nepokračovali po žluté na vyhlídku, ale rovnou od silnice jsme obcházeli skálu zezdola. Byla to delší a o to horší cesta.
Po žluté na Šulíkovu skálu 
Zpět z kopce je to lepší 
Podzimní les a barvy pošmourného dne
Kamenická stezka ze Semil
S Maky jsme se náááhodou potkaly u Semil, takže jsme zkusily Kamenickou stezku, kterou ještě neznala. Lákala jsem ji na hodně vyhlídek. Mohlo mne napadnout, jak to bude vypadat, když jsem viděla v mapě souřadnice, vyhlídky a v popisu cesty bylo: nebrat děti a mít pevnou obuv. Výhledy byly opravdu krásné. Dolů sráz, nahoru stráň, cestička tak akorát pro jednoho, napadané listí, vlhké kameny a kořeny… Děti i boty přežily, jen méně fyzicky zdatná Maky měla co dělat a na některé části lezla skoro po čtyřech, takže když jsme příště vyráželi k Suchým skalám, radši nemohla.
Jedna z vyhlídek na Kamenické stezce 
Výhled do údolí Jizery
Krkonoše s Annou
Když si ve svátek vzala babička děti, mohla jsem konečně vyrazit s Annou do Krkonoš. I když jen na pár hodin, takže Voseckou jsme zase nestihly. Už dlouho jsem měla naplánovaný Kamenický vodopád nad Harrachovem. Dopolední sluníčko nás vítalo, byl svátek, takže lidi courali, ale tenhle vodopád je přeci jenom méně známý než Mumlavský. Nahoře na kopci jsme ale byly samy. Výhledy přes vzrostlé stromy teda žádné, ale nám to nevadilo. Bylo osvobozující pokecat s někým dospělým a jít a jít, nezastavovat po každém kilometru na svačinky, pití a rýpání se klackem v bahně.
Po modré kolem Kamenice 
Už vím kam vyrazíme v létě 
Jeden z mála výhledů na Harrachov a Tanvaldský špičák v dáli
Dovolená a Suché skály
Na prázdniny dětí jsem si vzala dovolenu, že vyrazíme na celodenní výlety. Jenže počasí si usmyslelo, že ne. Ale když už jsem měla plán, musely jsme ven i v dešti. Dětem se obzvlášť líbil road trip, kdy jsme jeli autem do Kořenova, když to šlo, zastavili jsme, vyskočili z auta, někam doběhli, a pak zase pokračovali dál. Nejlepší byla samozřejmě velká louže u Kořenovského nádraží.
Příští cesta povede někam hodně daleko
Jediný den, kdy to bylo na celodenní výlet, byla sobota. Jenže nám přivezli dřevo, které jsme museli srovnat. Takže jsem vyhnala celou rodinu ven, nikdo se nesměl ani zastavit. Kluci nakládali a nosili, protože si mysleli, že čím dřív to budou mít, tím dřív budou moci hrát na tabletu. Smůla. Když jsem řekla, že budou podzimní procházky, tak prostě budou a před 3. hodinou jsme vyráželi do Koberov, kam jsem zapíchla prst v mapě tentokrát. Ani jsem si nemohla vybavit, jak to tam vypadá, jestli to tam znám, ale samozřejmě, že ano, protože tudy jezdíme. Cesta po modré po hřebínku směrem k Suchým skálám byla nenáročná a v celku bezpečná. Kluci se předháněli, kdo dřív plácne turistickou značku. Ale když jsme došli k Suchým skalám začalo se smrákat. Takže zpáteční cesta byl běh, naštěstí už pod kopcem a skálami.
Dalo by se říct že je podzim se svými dešti a šerem smutný, ale kdy jindy se může člověk zachumlat pod deku, vzít si knížku a nic nedělat. Nebo naopak vyrazit ven, ať se počasí tváří jak chce, protože listí nabízí tolik barev, až se dělají mžitky před očima.
***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nepravidelný Emin deník na Facebooku nebo Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
21. Mravenci jdou a princ na bílém koni možná neumí plavat