Listopad pokračoval, na zimní spánek nebyl čas. Po boji prince s popelnicí, vodní bitvě v Legolandu a prvních dvou komediích (Listopad I), divadlo pokračuje každý den. Není žádný večírek? Tak si nějaký uděláme.
Bude večírek v Praze?
Píšu Jance, že jsme se dlouho neviděly. Jasně, můžu přespat. Pár schůzek v Praze. Na koho hodit zajištění pronájmu kanceláří, když není asistentka? Tak třeba na marketing. Schůzky, cvičení, den letí a už jedu k Jance. Do toho smska. Slečna ze schůzky lehla s koronou. A tak místo party jedu domů. Homeoffice to jistí. Ze srandy se ptám manžela, jestli mám vůbec jezdit domů a nebo se odstěhovat do Desné. Dost dlouho zvažoval odpověď.
Dítě je zásadové. Když chci ochutnat jeho polívku, odtahuje se a vrčí: “Korona.” Ohradila jsem se, že on ale moji polívku jedl. “To byl tvůj talíř, tohle je MOJE,” brání se.
Tři sestry
Korona se neprokázala, takže můžu odjet na vikend se sestrami. Tři sestry? To už tu dlouho nebylo. Co si od nich něco pustit? Tak to prej ne. Když jsme se v září domlouvaly na nejbližší volný termín, měl to být jen generální úklid. Nakonec je z toho vyklízení pozůstalosti. I když žil skromně, těch pytlů věcí, které nikdo nechce, je až moc. Jak dlouho trvá sbalit něčí život? Vzpomínky plynou. Těch let, co se už jen potkáváme, známe se ještě? Jak moc jsme jiné, kdo je komu podobný, kam s tím. Procházka krajinou dětství a víkend je pryč.
Prodloužený víkend
Zatímco všichni někam vyrazili na prodloužený víkend, já jsem ráda, že jsme jednou doma. Třeba něco uděláme, nebo aspoň vyrazíme na kopec. Anebo budeme jen tak sedět doma. Zachránila to Anna a vytáhla mě do Kořenova. Autobusem na kopec a přes Souš do Desné. Vzduch byl mrazivý, promrzla jsem. Svařák na závěr to zachránil.
A jak tak není čas stavit se u švagrové na kafe ani vyrazit na kopec, vznikla nová tradice společných procházek do kravína pro mlíko. Cest tam vede spousta. Tak kudy? Úvozem, přes Luha či kolem mlýna? Janka, s kterou jsme tam měli jednou sraz, nás předběhla. Volala: “Nevím jestli jsem u správného kravína, sem nemůžete stihnout za ¾ hodiny dojít.” Ale to víš, že můžeme.
A jak si zkazit procházku? Třeba tím, že zapomenu vypnout koláč. Vzpomněla jsem si po dvou hodinách, to byl běh jak o život. No, kdyby život závisel na mém běhu, tak to mám krátký. Údolí zaplněné kouřem mi moc nepřidalo. Z té hrůzy, že můžeme vyhořet, mi bylo úplně špatně. Odnesl to jen spálený koláč a vykouřený byt, Remoska přežila.
Třídní schůzky
Třídní schůzky na gymplu, to je jako návrat v čase. Asi tak o 25 let. Nic se nezměnilo. I ta nástěnka ve výtvarce vypadá pořád stejně. Pár bývalých spolužáků, pár učitelů, známá z desenského kina. „My se známe?“ – „Jasně vydrž, jen musím prolistovat seznam v hlavě.“ A jak že to dítě prospívá? Vlastně nevím, asi dobrý. Známky jsou prý přeceňovaný.
Konečně jsme taky napsali dopis Ježíškovi. Ráno ho hledám. Nikde neležel, tak trochu jsem doufala, že ho odnesl tatínek. “Na okno,” hlásí dítě. Sakra, dopis tam stále leží. Jdu pro něj, nenápadně ho hodím na skříň a volám na dítě: “Není tu, asi už ho vzal.” Dítě s úšklebkem hlásí: “Já jsem tě viděl.” Ale je to roztomilé. I když nevěří, stejně chce tu iluzi pořád mít.
Další divadlo
Po dlouhé době je divadlo i u nás v sokolovně. Škola základ života, tak snad to bude komedie. Pro jistotu se scházíme na baru. Naty nemocná, my se asi nikdy nesejdeme, ještěže dorazila aspoň Klára. Láhev bublinek to jistí, je to fajn být mezi lidi. Maturita je prý pasování blbců přes hranici moudrosti. No nevím, někomu hra otevřela staré rány, někdo se nudil. “Jak se to Kláře líbilo?” zajímá se manžel. “Moc ji nebavila první půlka. Ale tak víš, po propuštění z plenkového vězení byla ráda za jakékoliv povyražení.” Kolik stihli panáků? Odpověď byla: “Nevím.” Tak to je víc než dost. Někdo by chtěl mít doma malou holčičku a Klára jich má dostatek.. Že by zase výměna manželek. Víš, že L. to bere, děti jdou s matkou.
Na Ziburu s Patrikem bez Patrika
Když jsem četla od Zibury Prázdniny po Česku, nadchlo mne to. Vždyť naše loňská cesta Kam mne nohy ponesou byla podobná. A tak když se Majda zmínila, že jdou na přednášku, hned jsem se domluvila s Patrikem, že jdeme taky. Ale úplně jsem nevěřila, že tam vážně dorazíme. Už jednou to nevyšlo, protože po měsíci těšení se mi vlastně nechtělo. Tak jsem na to koukla jen tak zběžně. Patrik se připravil aspoň tak, že si naplánoval práci v Liberci, aby to neměl daleko, a že se ještě domluvíme. Takže ve čtvrtek jsem zjistila, že nemám s kým jet, když je Patrik celý den v Liberci. No a ještě to bylo v Jablonci. Naštěstí mě nabrala Majda. Patrik samozřejmě nedorazil. Mám z toho teď výčitky svědomí, že jsem mu to blbě řekla. I když asi nemusím. O tom, jak Patrik nedorazil, bych mohla vyprávět (Kam mne nohy ponesou II).
Majda už lístky měla,a mně se nechtělo sedět samotné. A jaké jsem měla štěstí? Našlo se jedno volné zapomenuté místo přesně vedle ní. No a mimochodem tu knížku nikdo z nás nečetl celou. Ale užili jsme si to. “Kup něco pití, mně je to jedno co,” posílá Majdu její manžel. Ta se vítězoslavně vrací. “Magnesia?” diví se on, “myslel jsem, že budeš nápaditější.”
Inspirovaná cestami to zkouším na manžela, který nerad cestuje: “Miláčku, pojedeme někam?” Standardní odpověď: “Ses zbláznila?” Ale mě neodradí: “Koupíme si motorku nebo obytné auto a někam pojedeme,” začínám těmi šílenějšími možnostmi. Však on časem povolí. “Co takhle si koupit kokain, to bude taky jízda,” odbyl mne. To je drahoušek, copak to jde o něm nepsat, i když vím, že to nemá rád? “Napsala jsem o tobě odstavec,” hlásím mu raději. “Jenom jeden?” diví se, “čekal jsem, že to bude aspoň kniha.”
Praha, práce a Prosecco
V práci mne čeká pěkná řádka rumů a Prosecca. Místo dobré párty je to ale k vzteku. Jenom dárky pro klienty. Kolegové měli dopředu sepsat seznam, kolik toho potřebují. Moc toho nenapsali, a pak pořád jen chodí a natahují ruku: “Máš ještě?” Jen Jarda dostane medaili, ten svůj seznam poslal hned v říjnu.
Honza jen čeká, že mu to někdo přinese. No to se načeká. Sice jsem se na něj v říjnu občas šla podívat přes dveře, jestli vůbec žije, ale jinak na něj nemám náladu. Texty nedodal, čas nemá, tak co s ním.
Hodinky mi hlásí, že se mi povedla frekvence spalování tuků. Tak to nevím, jak se to v práci mohlo stát. Že bych tak zuřivě běhala po chodbách nebo bušila do klávesnice? Jo, vlastně jsem vyrazila po práci cvičit. Nečekala jsem, že se u té jógy tak nadřu. Tak ještěže bylo za odměnu pivo se statiky. Večer je tak krátký a musím dorazit rozumně k Jance, u které spím, abychom se aspoň viděly. Je to náročné, vidím to na dvě lahve. Taky že jo. Než si všechno řekneme, jsou 2 hodiny ráno.
Každý den kousek radosti
Abychom se s manželem mezi jeho služebními cestami viděli, zvu ho na kávu: “Krásné ráno. Vaše ranní káva je připravená na adrese ***. K vyzvednutí použijte kód: k1s5.” Prý co to je? To je romantika tohleto.
Přeju kamarádce k narozeninám. Možná je jí 40, kdo si to má pamatovat, když se to každý rok mění. Pro jistotu přeju k 25. Měla radost, tak máme 25 napořád. A ještě přání k svátku jejímu bráchovi. Jak dlouho jsme se neviděli? Prý je pořád stejný šílenec. To mne přivedlo k myšlence, že mne vlastně nejvíc baví šílenci. Alfons to komentoval, že ho potěšilo, když zjistil, že jsem stejně praštěná jako on. No to teda pardon, tohle mě urazilo. Nevidí nikdo, že jsem dáma?
Sama doma
Kdy se potkáme doma? Pořád to nevychází, spíš se tam střídáme. Manžel má 2 večírky v zahraničí, tak jsem s dětmi sama doma. No, mohla jsem jet taky, ale joga víkend má přednost. A co s dětmi.
Když napadl sníh, šly děti ještě po večeři stavět ven sněhuláka. Za chvíli přiběhli, zabouchli za sebou dveře a zamkli: “Jsou tam dva týpci v černých bundách,” hlásí zděšené. V tom zvonek. Otevřít či neotevřít? Vyhrála zvědavost. Osobně přinesená pozvánka na ples sportovců? Tak to je milé.
Děti se mi nastěhovaly do ložnice. To byla bitva, kdo bude první v posteli a na koho zbyde matrace na zemi. Vyhrál ten starší, ten se aspon neroztahuje, ale zase mluví ze spaní. Další den se snaží ve spánku odejít z domu. A pak mi malej bere peřinu. A když dostane svoji, tak stejně zalehne celou postel. Prý jsem měla přijít dřív. To jsou nervy s nimi.
Joga víkend a narozeniny
A přišel čas na další joga víkend, tak rychle to letí. Tentokrát jsem nemusela žádné přespávání domlouvat. Zůstávám jen jeden den, abychom se doma s manželem vůbec za těch 14 dní potkali. “To bude divoké,” rejpnul si Jiří. A já myslela, že je gentleman. Oni všichni chlapi jsou tak trochu prasátečka.
Tak Matěj určitě. Slavil zrovna narozeniny, tam jsem nemohla chybět. Manžel s dětmi tam byli už od odpoledne. Tak nejdřív odvézt děti domů, spousta malých holčiček byla i na našeho Casanovu moc. Připravené to měli moc pěkně. Spousta známých, venkovní posezení u ohně. “Tobě se podařilo s Matějem mluvit?” diví se manžel. No, nenazvala bych to mluvit. Když jsem přišla, tak souvisle už nemluvil skoro nikdo.
Před oponou za oponou
A aby těch divadel v listopadu nebylo málo, dostali jsme v práci lístky na Zamilovaného Shakespeara. Bývají tahle představení v Kalichu, ten nesnáším. Ještěže mi volali, kdy můžu přivézt rollup, letos to bylo v pěkném Divadle pod Palmovkou. Představení se někomu líbilo a někomu ne. Jenže nebyla to jen vysoká očekávání? I když to byl tak trochu chaos, co na tom? Je to jen svět fantazie, v konkurenci mobilu a televize. Jednoduché a přitom variabilní kulisy mne dostaly. Sedíme před oponou a nebo za oponou? Celé jsem to zalila bublinkama, takže já jsem si to užila. Když jsem si pak hledala, co je to vlastně za příběh, zjistila jsem, že k tomu existuje i film. Výběr herců se divadlu vážně povedl, vypadali velmi podobně.
Po divadle s kolegy večer u Janky
Trochu jsem si myslela, že přespím u kolegyně. Nehodilo se jí to. Pak se přiznala, že ji děsí to, že bych ji ráno honila jít brzo do práce. No tak pardón. Abych nemusela spát v kanceláři, zavolala jsem Jance. Ta nikdy nezklame. Když mi v půl 11 v noci psala, že už mi rozestýlá, trochu mne dostala. Dnes nepijem? Ještě jsem jí doporučila, ať mi nenalejvá, i kdybych chtěla. Neposlechla. Pořád si máme co říct.
Píšu sestře, že jsem byla u Janky. Ona mi píše o své Jance. No samozřejmě, že já jsem také psala o té její, o kom jiném bych psala? O mé? Aha, tak tu jsem tak dlouho neviděla, že jsem na ni úplně zapomněla.
Duchové, video a hodina společného času
Hrůzou se budím už v půl 4 ráno. Nemám dodělanou práci a čeká mne natočit video ke zkoušce z jógy. Copak já umím vést lekci?
V domě je zima. To se mi chce v půl 4 ráno vynášet na hřbitově popel. Obzvlášť když v noci zvonili duchové. Už kvůli tomu ani nevstávám, poznám, kdy na zvonek zvoní člověk. Duchy stačí poslat pryč. Normálka, že jo. Ale když to někde vyprávím, tak pak nikdo nechce přijet na víkend.
Ranní ptáče stihne opravdu hodně práce. Takže než ostatní přijdou do práce, mám půlku hotovou. A i odpoledne všechno klaplo. Holky dorazily na natáčení s nadšením, Ester jen s půlhodinovým zpožděním. Tak hlavně, když nanečisto se video vždy natočilo celé, naostro si telefon klidně usnul. A tak opakujeme. Stačí spojit a mám splněno.
Skleničku si večer zasloužím. Jak jsem s dětmi sama doma, tak s nimi večer aspoň hoďku něco hraju. Je to jednodušší než na ně pořád jen řvát, ať odloží ten mobil. Deskové hry ještě jdou. I když hra Výbušná koťátka, u které se 2 hráči ze 3 těší, že brzo umřou, aby už to skončilo, není úplně nejzábavnější. Ale aspoň malej neřve. To u Dixit bulel, že prohraje, přestože poslední nebyl. A tak jsme radši hráli bez počítání bodů. Některé asociace má opravdu důmyslné.
Legopříběh v pokojíku
A po tom dlouhém a těžkém dni mi Aperolspritz pomohl přežít celý hodinový Lego příběh v pokojíku. Nejprve děti představily své postavy a vybavení. Potom jsme museli něco stavět a taky hledat speciální dílky v obrovské hromadě. Není to tak těžké. Stačí ležet na zemi a rukou v ní míchat. Jsou tak zabraní do hry, že po mně víc nechtějí. A tím hodina uplynula. Druhý den pokračování, to asi nedám. Ale měla jsem štěstí, hraje se útěk z vězení. V tom vězení jsem já, takže můžu v kuchyni smažit palačinky. Děti zatím plánují, bojují, postavičky ožívají. To je fantazie.
Nákup vánočních dárků
Je prosinec a ještě jsem nezačala objednávat dárky. Jen asi tři nebo čtyři. Jeden přiveze pošta, druhý do balíkovny, třetí do z-boxu a ten čtvrtý šoupnou do zásilkovny, protože se nevešel. Kdo si to má pamatovat? A tak volali z pošty, jestli jako nepotřebuju balíček, že ho budou dnes vracet. Mně se zdálo, že mi něco chybí. A to jsem poučená z minulých let, kdy jsem u stromku zjistila, že jsem zapomněla objednaný dárek vyzvednout. No tak hlavně že jsem si do seznamu napsala jen tři. A pak jsem je doma každý zastrčila na jiné místo, takže už je nikdy nenajdu.
Taky přišla sekera. Teď máme dvě, to je nutně potřeba. Dítě hlásí, že jsme připraveni na zombie apokalypsu. Ale když jsem s ní pak na jedno máchnutí rozštípla špalek, chápu jejich nadšení. Tak teď zas kluci do práce.
Čas pro sebe
Jaký život je dost dobrý? Co je důvod k obdivu a co už útěk před realitou? Nic nestíhám, doma bordel, a i když uklidím, za chvíli to bude vypadat stejně. Vlastně to vůbec nebudu vnímat. Úklid je nekonečná a nevděčná práce. Většinu času trávím ukládáním věcí na místo. Výzdoba žádná, dárky neobjednané, cukroví nestíhám, v práci nedoděláno. Pak je lepší vyrazit ven a nebo do tělocvičny. Tam na nic nemyslím a mám jen čistou radost. Je to vlastně jediné, u čeho nemusím volit mezi desítkou úkolů. Je to můj čas.
Pokračování Prosinec jako sezóna tmy, světýlek a večírků (89).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
Listopad I: Když začne padat listí (87)
Den za dnem (69)
Svět je kino zdarma (42)