Miluju léto. Zálibně si prohlížím, jak jsem opálená. Pak proběhne okolo do hněda opálené dítě, vedle nějž jsem zase bílá jako vždycky. To je ten úhel pohledu. Ale když poběžím, tak si toho nikdo nevšimne. Tomuto měsíci kraluje běh.
Z naší lesní samoty utíkám do práce. Tam jsem slyšela na chodbě přicházet personální, tak mne napadlo, že se jí schovám a vybafnu na ni. Třeba za dveře, jenomže ty jsou skleněné, tak lezu za věšák a u toho mne načapala. Nevěřícně na mne kouká a ptá se: „Ty na mne chceš bafnout?“ „Jasně,“ dostala jsem záchvat smíchu. „Ty na něčem jedeš,“ nevěřícně vrtí hlavou a rozhlíží se po kanceláři. „Na lidech,“ odpovídám. Ale možná bych si mohla s někým něco dát. Alfons mne podporuje: „Pij.“ Jenže nemůžu, stačí, že blbne personální. Cestou z kuchyňky vidím, jak mluví s mou prázdnou kanceláří: „Ty se zase někde schováváš?“
Zoubková víla to prokecla
Dítěti vypadl zub, tak ho schoval pod polštář – zubařka mu prozradila o zoubkové víle, že mu něco dá. Jenže já mu to pod polštářem zapomněla nechat. Starší se vysmíval, že zoubková víla stejně neexistuje, když mu nic nenechala. Dítě je smutné, ale s tím si poradíme. Šla jsem hledat s ním, abych mu to tam podstrčila, a vida, měl schovanou minci pod malým polštářkem, kam se nedíval. Starší aspoň záviděl, že když jemu vypadl první zub, že určitě nedostal. „Ale dostal,“ ohradila jsem se, „já jsem dala oběma.“ Děti se zarazily: „Takže ty jsi zoubková víla?“ Jo. Copak na to nevypadám? Ale stejně se divím, že tomu věřili tak dlouho.
Léto bez dovolené
Děti měly příměstské tábory, z kterých se vraceli úplně nadšení a také unavení. Ale letní dlouhé dny lákají něco podniknout, tak žádné sezení doma a i po práci jsme stihli skočit do přehrady, postavit přehradu na pískovišti, projít se po lese, opéct marshmellowny nebo navštívit Pěnčín. Léto běží.
Jablonecká přehrada 
Přehrada na pískovišti 
Procházka po lese 
Opéct marshmellowny 
Železný Brod 
Kitlův dům v Pěnčíně 
Park Cihelna v Hrádku
Může mít dospělý prázdniny?
Děti ještě neodjely na tábor a mně už se stýská. A to byli jen dva dny u babičky a poslední noc spali u kamarádů. Malého jsem trochu rozesmutnila, že nechává maminku doma samotnou, ale stejně ke kamarádovi spát šel. Vynahradili nám to tak, že jen co se vrátili domů, tak se třikrát poprali. Dostali krabice s hračkami na vytřídění, co si chtějí nechat. A šlo jim to výborně – nechtějí skoro nic, takže pytel bordelu mohl do popelnice.
A když konečně odjeli na tábor, máme prázdniny, až na to, že nikdo nevyklidí myčku. Grilujeme a vypínáme budíka. Jen doufám, že nezapomenu jít ráno do práce. Obelixe trochu překvapilo, že jako nemáme dovolenou. No nemáme, přeci si nevezmu dovolenou na úklid. Ale teď si můžeme užívat. Jsme sami doma, co budeme dělat? „Spát,“ odpověděli jsme najednou. Ale něco bychom podniknout mohli. Třeba jít na večeři. „A nevezmeme někoho s sebou?“ „To nebude taková romantika,“ ohradil se manžel. Na romantiku máme dost času, ať si taky užijeme lidi. Jenže ten seznam, kdy nemůžeme, je nekonečně dlouhý. Asi bych měla psát spíš, kdy můžeme – aha nikdy, tábor je příliš krátký, místo užívání to bude spíš běh. A s tím úklidem to taky nevyjde.
Víkend utekl a manžel trpělivě stěhoval dětem pokojíče. Dvakrát. Poprvé se mi to nelíbilo. Neměl radost, když musel přišroubovávat a odšroubovávat skříňky a poličky, ale nic neříkal. Dny jsou neskutečně krátké. Přes den v práci, večer bowling nebo na večeři, kdy to mám stihnout? Spát asi vážně nebudeme.
Urban Challenge běh
Kamarádka Linda před pár lety běžela Urban Challenge. A protože jeji vztah k tělocviku byl stejně ležérní jako můj, hecla jsem se, že když to ona dala, tak to taky dám. V práci jsme se loni přihlásili, ale tak dlouho posouvali kvůli covidu termín, až z toho bylo teď 24.července. Horší termín vybrat nemohli, jediný víkend, kdy nejsou děti doma a můžeme někam vyrazit. A ještě běhat ve vedru? Běh nesnáším, běžet jsem ochotná tak akorát v zimě. A ještě se po letech špatného došlapování objevily křeče do lýtka a bolavá kyčel. Jsem stará a líná. Z jedenáctičlenného týmu jsme zůstali tři, protože většina měla mít dovolenou nebo během toho roku odešli. Náhradníci se také nehlásili, takže jsme těžce ukecali pár lidí i mimo firmu. Moc se mi tam nechtělo, ale sešli jsme se parta chromáků, takže jsme se hecli, že to dobelháme.
Manžel mne podpořil a šel se belhat s námi. Na to, že vůbec netrénuje, na mne solidárně čekal. Chvíli jsme běželi, chvíli jsme šli, ale i tou chůzí se nám podařilo někoho předhonit. Až na to vedro a běh-neběh byly překážky vlastně zábavné. Kdy jindy si může člověk přeběhnout přes auto, praštit do něj palicí, prolézat kontejnery, lézt po síti nebo sjet po tyči ze střechy kamionu. Takže jsem si vyzkoušela, čeho jsem schopná. I ta trocha posilování na powerjoze stačila. Odměnou byla záplava endorfinů, která mi vydržela i na další den.
Mrtvý lev
Kamarádka Maky se zmínila, že její přítel má narozeniny. „Lev?“ ptám se. Tak to už chápu jeho přátelskou povahu. „Spíš nedospělý lvíček,“ povzdechla si Maky, „já chci pořádného lva.“ Nelením a hledám vtipy o lvech. Tak to sedí: „Každý muž by chtěl být jako lev – pářit se, žrát a mít velký háro.“ Maky zase vzdychne: „Hm, takhle jsem to nemyslela.“ Pro ni běh momentálně skončil, může si kopnout do toho mrtvého lva na cestě a doufat, že tam zítra nebude ležet vedle něj. Korona se zdá vedle její diagnózy směšná.
Karlínská tour
Za chvíli jsou ty Vánoce, zase bych měla najít místo na vánoční večírek, copak já vím, kam v Praze? Tak jsme si udělali Tour de Karlín a vyzkoušeli hospod rovnou víc. Koncept: „Nemůžu se rozhodnout, kam večer jít, tak jdeme pro jistotu všude,“ nebyl vůbec špatný. Pivo vedle práce, večeře v Pohostinci Karlín, který je zatím favoritem, káva a moučník v dalším, v baru koktejl a na závěr ochutnávka piva. Ještě jsme cestou objevili rekultivovaný park u Karlínského přístavu.
Tak běžíme dál, dokud můžeme.
Pokračování 62. Kam mne nohy ponesou I.
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
60. Dovolená