Květnová toulavá (12)

V květnu mívám toulavou. Letos jsem si myslela, že nic nebude, ale prohlížení starých fotek mne nejen pobavilo délkou vlasů, ale také navnadilo na „dovolenou“.

Tak jsme vyrazili alespoň na Moravu. A když nechceme mezi lidi, vypadalo to na odpočinek a procházky po lese. Rozmazlená pěkným počasím z minulého týdne jsem si myslela, že pojedeme do maringotky nebo primitivní chaty s jedním kohoutkem studené vody a jednou zásuvkou bez kuchyně. Nakonec jsem byla ráda za chatičku s kuchyní a vodou, která vypadá jako perníková chaloupka. Za slunečného odpoledne mi detaily jako, že neteče teplá voda a topí se v kamnech, přišly jako roztomilé a pár dní ve stanu na zahradě jako super dobrodružství.

Vážně se nevejdu do auta?

Začalo to už při balení. Nemohla jsem se vejít do auta. Jak je možné, že mám víc věcí, než když jsem vozila kočár a dětskou postýlku? A to jsem to s oblečením úplně nepřeháněla. Nenabalila jsem ani vitaminy, tělové mléko ani extra sportovní věci, které bychom určitě měli používat. Dokonce jsem si nevzala ani pět nachystaných knížek. Už chápu rodinná auta. Stan, karimatky, spacáky, brusle s helmami a tašky potřebností, které jsme nakonec vůbec nepotřebovali, protože bylo jednoduší chodit v jednom tričku, se do normálního kufru nevejdou.

Proč mít krátkou cestu, když může být dlouhá

Vyrazili jsme na cestu už dopoledne tak když jsme měli čas, stavili jsme se na oběd u mamky, kafe u ségry, pak ještě nákup, vyzvednout klíče, takže cesta trvala pouhých 10 hodin. Sukni, v které mám být celý týden, jsem si zaprasila už u oběda a bundu skřípla do dveří auta a vytřela s ní silnici. Jo, když se daří…

Přijeli jsme skoro za tmy a byla zima, chata ledová. Někde se ze mne stala rozmazlená princezna. Proč jsem si jen nevzala tlustou bundu? Ještě, že mám sprejíček na alergii na chlad, možná to přežiju. Při štípání třísek jsem se trefila do ruky jen jednou, kamna jsem přemluvila, aby hořely, snila jsem o horké sprše, místo toho jsem se snažila ohřát aspoň horkým čajem, kterým jsem si opařila nohu. Skleněné venkovní dveře, žádné závěsy na oknech a sekera venku ve špalku mi moc pocit bezpečí nepřidaly.

Nebylo to tak kruté, jak to vypadá, po pár dnech přestal foukat vítr a hřeje slunce. Místo odpočinku a relaxace rychle vznikl stereotyp: jídlo, domácí úkoly, jídlo, výlet, jídlo. K místnímu vodopádu jsme se kvůli nabitému programu ještě nedostali. Ale zato jsme si zahráli na babu při procházce Litovelským Pomoravím a vyrazili na brusle na asfaltové cyklostezce, kde jsme potkali kamarády. Protože naše děti nikdy nechtějí to stejné, byla to opět ostuda, když jeden začal stávkovat. Ale nakonec z toho byla lekce pro mne, že to nesmím hned vzdát. Díky tomu, že neměli na výběr a já jsme se chtěla projet a hlavně jsme se taky museli ještě několik kilometrů vracet, jeden běžel, druhý jel a všichni byli nakonec spokojení.

• 

• 

• 

• 

A co Ela?

Tu to baví s Danem. Vytáhli nás do lesů hledat kešky. Nakonec z toho byla skvělá zábava, děti hledali, my jsme měli čas pokecat a krásně jsme se prošli, takže dnešních 10 km splněno. A ještě jsme cestou potkali instagramovou celebritku little.geofox a mohli jsme zvěčnit její nudný život mimo zář reflektorů.

• 

• 

Další články – jak to začalo?

1. Ema a Ela

6. Ztraceni

10. Útok šneků

11. Neviditelný yetti a čarodejnice

Pokračování:

13. Kde se tu vzala ta ponorka?

14. Kdo je tady ranní ptáče?

22. Cesta zrušena