Emin deník: Léto uteklo jako voda a dovolená končí. Sice zbývá ještě 10 dní prázdnin, ale svět se vrací do vyjetých kolejí a hlavně k pravidelnému režimu. Pravidelné nákupy mají něco do sebe. Doteď jsem chodila nakoupit jen když jsem musela, třeba vejce, když slepice dovolenkovaly. Sliby lidí, že za námi přijedou, zůstaly nesplněné. Možná dobře, když si vzpomenu, jak jsem v červenci trhala pár hodin volna, abych mohla dřív z práce a vyrazit se ségrou na výlet.
Proč je dovolená doma divná
Trávit dovolenou doma mi přišlo jako mrhání časem. Ale malý fotbalista řval, že už přišel o dost tréninků, že tam musí jít. Lenoch byl zase rád, že nikam nemusí, že si může doma stavět a číst. A nakonec to nebylo tak zlé. Stačil jeden den na zahradě a už to tam nevypadá jako džungle. Kupodivu tam i něco vyrostlo. I když o mrkve se postaral hraboš, řepa a dýně se povedly.
Konečně také normální jídlo. Nepotřebuju se krmit salátem, ale zeleninu potřebuju a té není v české a obzvlášť hospodské kuchyni mnoho. Obří cuketa, která vyrostla na zahradě, se schovala do sekané, do bramborové kaše i do dortu. A konečně zase podzimní dýňová polévka. Hned bylo znát, že mne přešla chuť na sušenky a po troše cvičení začínám zase vypadat jako člověk. Ale jít cvičit s holkama na hřiště jsem se opět nedostala a přitom v srpnu chodíváme vcelku pravidelně.
Dětská zábava aneb týrání rodičů
Děti dostali k Vánocům dárkový poukaz, tak jsme vyrazili aspoň do Mirákula. To byl zase nápad kupovat něco dopředu a ještě si myslet, že se domluvíme na termínu se švagrovou. Celé léto jsme nenašly volný den, a když jsem to už skoro vzdala a domluvila se s kamarádem, tak to najednou šlo. Děti nadšené, mně to přišlo dost smutné, když rodiče tráví den posedáváním pod hradem a prolézačkami. Jak řekl kamarád, když my jsme byli my malý, tak jsme po stromech a rourami lezli naprosto běžně. Dnes to musíme zaplatit a odsedět, aby děti vylezly z komfortní zóny a něco dělaly. A stejně to neocení a chtějí víc a víc.
Jako třeba když jsme se jeli koupat na Kristýnu. Nestačí jim voda a písek, chtějí ještě skákací hrad a šlapadla a trampolínu. Že já radši nešla na Jizeru. A ještě se perou s bratránkem místo toho, aby byli rádi, že mají někoho do party. To je teda dovolená.
Anna psala:„Mám zase prince,“ a poslala foto ropuchy. „Ten tě má fakt rád,“ odpovídala jsem. Anna se smála: „Ne a ne se proměnit.“ „Vždyť jsi říkala, že žádného chlapa nechceš.“ Anna odpověděla: „Nechci, ale prince bych si vzala.“ To jsme dopadly. I naprosto rozumná holka na toho prince pořád čeká.
Žabí princ podruhé
A když už se dětem nic nechtělo, vylezly jsme spolu aspoň na nejbližší kopec, ať máme trochu pohybu. Zdrbly jsme chlapy, i děti, abychom nakonec byly rády za to, co máme. Záleží jen na nás, jak si to uděláme a kam si dáme laťku. A nemá cenu řešit někoho, kdo si ji dá moc vysoko a ještě si ji kope před sebou, na to si musí příjití sám.
A co Ela?
Po společném výletě s dětmi a kamarády si musela nalít: „Tohle už pro mne není. Člověk je natěšenej, když slyší, že jede kamarádův kamarád, že pozná nové tváře a oni vypadají úplně stejně.“ Pak se zamyslela: „A ještě ke všemu jako postarší taťkové. A to jsem si myslela, že se kolem 40 chlapi s dětmi oklepou a začnou zase vypadat k světu. Teď chápu, proč se lidi brali tak mladý. Aby si na sebe zvykli a vydrželi to spolu.“
***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu, vycházejí každé úterý a pátek.
Pokračování
37. Cesta do města a pár kil navíc
Další články – jak to začalo?
35. U vody aneb Patrik a harém
20. Máme zelenou, hurá do Ostravy
8. Pomoc, ufoni mi vyměnili děti
Přečtěte si, jak to začalo:1. Ema a Ela