Říjen proběhl mezi kapkami a skončil v čekárně. Minule se sbíraly brambory a houby, někdo našel i opičku. Teď se listopad prohání mezi mamuty. Je větší fraška divadlo nebo jednání zastupitelstva. Halloweenský pařát skončil v polévce a je důležitější být spolu či přeběhnout fronty? Na co je dobrý princ?
Divadlo s učitelkami? To je teda jízda
V pátek napsala Anna, ať dorazím v sobotu na divadlo do Desné. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Pak jsem zjistila, proč tam nikdy na to divadlo nejdu. Protože nejen že v sobotu nic nejede večer z Desné, ono se nedá dotat ani tam. Tentokrát jsem naštěstí odvoz měla.
Začala jsem vínem, přeci jen Doba kamenná je doba kamenná, co kdyby to byla nuda. No nuda to nebyla. Alkohol nám vnutili s sebou i do sálu, melodie: “Sláva náčelník, jemu patří velký dík, “ byla chytlavá a ještě jsme dostali radu: “Dámy, proti početí – mamutí hovno.” Jó, to měli říct dřív.
A s učitelkami sranda. “Řekni to, uleví se ti,” povzbuzovaly se. “Je to erotoman,” hlásí jedna. “Je to prase,” komentuje druhá. Třetí to uzavřela: “Co chceš, je mu sedum pětek.” V rádiu hlásili, jak českým učitelům rekordně vzrostly platy. “Rekordně?” bezmyšlenkovitě opakuju nahlas. “Tak rekordně, že teď chce učit každý,” směje se P. No nechce. Samozřejmě.
Praktická výuka
Po divadle potřebovali na zapadlý mobil takovou tu ruku, co se s ní sbírají vajgly. “To my máme ve škole,” hlásily holky. “To je předmět?” divil se barman. “Ne to je ukázka toho, co budou dělat, když se nebudou pořádně učit. Jenže to nefunguje, děti to sbírání hodně baví.” A pak se slavilo, že škola přežila inspekci. Ještěže jsem měla ten odvoz.
Veselá jsem byla ještě ráno na dětském fotbale. Proč to taxikaření a fandění vždycky odnesou matky, když by ty děti měly podpořit spíš otcové? Jenže otcové na to nemají nervy. Místo fandění jsou vzteklý, že nehrají podle jejich představ. Chlapi prostě potřebují ulovit toho mamuta.
Fraška na zastupitelstvu
Ale nemusí člověk chodit jen do divadla, protože my máme frašku i na jednání zastupitelstva. Člověk se tam směje, jestli to jako myslí vážně, a na konci odchází a je mu vlastně smutno. Zůstávají otázky, jestli je normální, aby 8 lidí z 11 zamítlo do finančního výboru někoho, kdo ve financích dělá, a radši hlasovalo pro obyčejnou osobu z lidu. Opravdu jim tam stačí figurka? Hlasují ti lidé podle svého nejlepšího vědomí a nebo se bojí projevit názor?
Druhé zastupitelstvo už nebylo sice tak dramatické, ale stejně vzbuzuje otázky, jak moc kompetentní lidi byli zvoleni. Projednávání věcného břemene na pozemku, na který se nikdo ze zastupitelů ani nešel podívat, jak to tam skutečně vypadá a rovnou to smetli ze stolu? A při řešení, kdy by měli dostat podklady, protože pro někoho je 5 dní akorát. Zatímco další hlásí, že jemu to stačí večer před zastupitelstvem. Kolik ten toho pak dokáže relevantně rozhodnout nebo je to jen další kejval, kterýmu je blaho občanů úplně ukradený?
Dušičky
Zatímco Jiří začíná Halloween opravou mrazáků na patologii (teda asi ne přímo mrazáků, ale neznělo by to tak skvěle), my máme svá světýlka na hřbitově. Zapalovat svíčky doma však není vítáno. Ještěže je kancelářský papír nehořlavý. Na tu jedinou svíčku, co jsem zapálila, jsem omylem něco položila.
Děti dostaly na Halloween kuřecí pařáty, prý to mají k masce. Zatímco jeden by s nimi nejradši i spal, druhej se toho odmítal dotknout. Prý z toho jde polívka, tak jsem to tam hodila. Ten, co se jich odmítal dotknout, nevěřícně lovil v talíři. Uklidnila jsem ho, že tam přece nejsou, když je nevidí. Ještěže neviděl ten hrnec.
Rodinný život
Náš rodinný život se přesunul do kuchyně. Když nejsem moc doma, snažím se jim to vynahradit aspoň teplými obědy i večeřemi. Poprvé v životě jsem dělala koprovku. Už dlouho jsem ji neměla a děti ji nechtějí. Nakonec to vlastně nebylo vůbec těžké. Taky se u toho sama pochválím, kdyby si toho náhodou nikdo nevšiml. Manžel je ale spokojený. A pak si jde uvařit vlastní večeři, protože těstoviny nerad.
“Je v tom maso?“ zjišťuje dítě nad špagetovou omáčkou. „Samozřejmě,“ odpovídám, “ víš ale, že maso je z nějakého zvířátka.“ „Hlavně že to není z pejska,“ uklidní mě (a nebo sebe) a jí.
Sázení stromků se školou mohl být krásný společný den, kdybychom nechytili ten jediný deštivý. Takže to byla pláštěnková party v bahně. Aspoň jsme vyvětraný. A pak ještě jednou v Bělohradu.
Mít svého prince
A zatímco cizí princ se chlubí, že nemá jen jednoho koně, ale rovnou šedesát, toho mého jsem naučila novou praktickou dovednost. Pravidelně vyváží popelnici k silnici. Jen zatím nepochopil, že je potřeba předtím i vynést odpadkový koš. No, co není v hlavě, to je v nohách.
I v krámě čekají na prince různá úskalí. Jako třeba máslo, které není máslo. Je též stříbrné. To zas můžu napsat stížnost, třeba ho u nás přestanou prodávat. Minule, když jsem si stěžovala, že prodávají sirky, které neškrtají, tak změnili dodavatele.
Jinak je manžel rozený diplomat. Prý mám v těch šatech… bříško. A to prý hodně vážil slova. Ohradila jsem se, že je první, kdo mi to řekl, v práci mi je chválili. Prý je jediný upřímný. A nebo jsem možná já shodila doma masku a ukázala své pravé já.
Legoland
Dát dětem jako dárek návštěvu Legolandu vypadalo v zimě jako dobrý nápad, že tam v létě zajedeme a nebo na to zapomenou. A najednou je konec roku a děti si vzpomněly. Sice podzimní prázdniny jsou relativně dlouhé, ale nemůžeme přijít o fotbal, žejo. Takže jeden den tam a druhý den zpátky. Vždyť je to jenom 6 hodin jedna cesty. Všichni tenhle víkend jeli někam do zábavního parku, a pak se mohli předhánět, kdo měl delší frontu. Manžel cesty nerad, ale držel se. Nakonec to byl fajn rodinný road trip. Doma bychom spolu tolik času nestrávili.
Stejně ale nechápu, proč jsou lidi ochotni platit za mačkání se v davu lidí, hodinu čekají na atrakci a jedí tam jakýsi mastný fastfood, na který také musí stát frontu. Jediná atrakce kde nebyla fronta byla ta, kde se stříkalo po všech vodou. Počasí naštěstí vyšlo skvěle. Děti jsou šťastné a manžel je vlastně taky rád, i jemu se splnilo přání. Fronty však nečekal.
Já bych šla radši kamkoliv na kopec. I když to luxusní ubytování za to stálo. To, že mívají na hotelech koupelnu větší než máme doma, to už známe, ale aby byl větší i jenom sprchový kout? A kopce jsem se také dočkala i zámku a kapličky v Burgau, kde jsme spali.
Cvičení bez důvodu?
Někdo začíná cvičit v lednu v rámci novoročních předsevzetí. Jiný před létem, aby zhubnul do plavek. My se snažíme přebít podzimní únavu. A nebo je prostě na podzim víc času. Jenže jít cvičit jen proto, abych si odškrtla, že jsem byla, není dobře. Step aerobik není nic pro mne. A tak vyrážíme s Ester posilovat. A pak na jedno pivo. Dlouho jsme se neviděly a kluci se chystají druhý den, tak nemůžou nic říkat. V 10 nás shání, prej jestli jsem nezapomněla, že mám auto. A sakra, zapomněla. To je tak, když holky nikam nechodí, a pak si musí všechno říct. A tak honem platíme. Skásnout nás přišel chlap s červenou peněženkou. Červená, vážně?
Tak to jsem zvědavá, kdy vyrazíme příště, abychom nedopadly jako předloni (viz. Lovci mamutů), kdy jsme spolu šly cvičit také jen jednou. Vždycky mě někdo vytáhne cvičit, a pak nechodí, to známe.
Změna času
Změna času mi letos vůbec nevadila. Dokonce to bylo příjemné, když je večer brzo tma, protože už nikde necouráme a aspoň jsme pověsili poličky a obrazy, které byly v plánu už před 4 lety. Vůbec mi tedy nechyběly. Prý proč muži nemají doma dekorace a nevidí v tom problém:
- stojí to peníze
- vyžaduje to přemýšlení
- bere to místo
- dělá to díry do stěny
- vyžaduje to rozhodování
- nemá to praktický význam
- rapidně to zvyšuje objem věcí při stěhování
S tím naprosto souhlasím. Teď mi ale udělala dekorace radost. Je to dobrý, už nejsem chlap.
K té změně času stačilo, aby Anna napsala, že je jak zombie, protože vstává podle starého času. To mi neměla říkat, doteď jsem byla v pohodě. Uvědomila jsem si, že se teď vlastně taky budím před 4. hodinou. V 8 si musím dát studenou sprchu, abych vůbec byla schopná dojít do práce, a večer v 7h jsem už úplně nepoužitelná.
Ranní rituály
Úplně jsem zapomněla na ranní rituály, které člověka donutí vstát z postele. Když kdosi mluvil o ranním zatápění v krbu, jak je to příjemné a hřejivé, vzpomněla jsem si, že jsem také dřív zatápěla. Ale pak jsem se naučila nechat chlapům chlapskou práci a radši si dám tu studenou sprchu. Zahřeje, probudí a není z toho nepořádek.
Ranní káva a zima na krku
Budíček kolegovi, který nerad vstává, ho měl nalákat: “Ranní ptáče, dál doskáče, víc toho sežere a dřív chcípne. To se ti ale nestane. Když dorazíš do práce, můžeme jít na oběd.” Spíš ho to naštvalo, takže se mi pomstil, že oběd jedině ve Vietnamu. Ví, že ho nesnáším. A ještě abychom čekali do půl 12? To je docházka tohleto. A vůbec, jede nebo píše?
Ale dneska může být klidně Vietnam, mám dobrou náladu, tohle je dobrý den. Na cestu do práce jsem měla společnost. I když vůbec nepochopil, že když řeknu: “V 6:30 přesně,” že to znamená, že on bude v 6:30 připravený. Já jsem žena a řidič, já přesná být nemusím. A ještě bylo na nule a já neměla zimní gumy, protože mi v servisu nebrali telefon. Oni vědí, že chci gumy. Skoro jsem litovala, že nemám disky, snad bych si je i vyměnila sama. Nebo bych spíš udělala Tiramisu a našla nějakého silného “blbého”, který by to udělal. Jenže co si budeme povídat, v servisu to mají za 20 minut hotové a ještě vymění olej. A kdy jindy může žena muže pochválit, že je to super, jak je rychlý.
Tak zatímco já si připadám jako nadžena, protože jeden chlap doma ty gumy naloží a další je vymění, sestra se raduje, že ona jako nadžena si je vyměnila sama. “A utáhlas pořádně šrouby?” má starost maminka. “Ne, nechala jsem je na volno, mám ráda adrenalin,” je sestra drzá.
Jogavíkend
Další jogavíkend přišel dřív než jsem čekala. Nic jsem se nestihla naučit, i když něco jsem přečetla. Už to začíná dávat smysl. Ale přestávám zvládat dělat dvě věci najednou. Telefonovat a řídit? Cestou na Prahu 5 jsem omylem zabočila do práce. A pak jsem za Barrandovským mostem odbočila na Zbraslav a ještě jsem měla radost, jak si tu cestu pamatuju. Koleje jako koleje. Plno nových informací, náročné je to na soustředění i fyzicky. Je možné, aby z člověka u „obyčejné“ jógy kapal pot? Nedělní jógová sestava byla masakr. Obtížnost? 4 hvězdy ze 3.
A také jsme probraly takové ty klasické holčičí věci. “Podvádí mě manžel,” hlásí zdrcená Mirka a vypráví celou story. “Počkej, on se k tobě ještě bude chtít vrátit,” uklidňuje (nebo děsí) ji Dana. “Hele, já úplně vidím, že vyhraje milenka,” krčí Mirka rameny. “A co horšího ji můžeš dát?” mrká na ni Dana. Některé informace bych asi nepotřebovala tak podrobně. I když je mi to jedno, v rámci holčičí solidarity mám chuť ho skopnout ze schodů. Nebo mu aspoň plivnout do kafe. Doufám, že ho nepotkám.
No a na cestě zpátky jsem se opět zamyslela. A místo na Boleslav odbočila na Hradec. Mít příliš mnoho myšlenek je vlastně zbytečné.
A pár kroků na závěr
Dítě vyplňuje za domácí úkol, jak to má daleko do školy a jestli chodí pěšky. Nápaditý teda moc není, za všechno můžu já.
Jenže pak pár stehů na noze a musím ho vozit. A ještě si pár dní nezakope. Vydržel to přesně pět dní a v nestřeženém okamžiku stál aspoň v bráně, prý se jinak nudí. Naštěstí stehy vydržely.
Ale zato ráno dělá, že tu nohu snad ani nemá. “Tati, tati, já chci jet s tebou autem do školy,” hlásí. “Já nejedu,” vrtí hlavou táta. “Vždyť jsi to nabízel,” nedá se dítě. “Já nabízel mámu,” má tatínek jasno. A proto mama taxi opět vyráží. Kamarádka Judita z vejšky zrovna vzpomíná, jak jsem ji honila po kopcích, a když jsem řekla jdeme někam, je to jen 10 minut, věděla, že to normální člověk jde minut 20. No tak teďka už i mezi těmi obchody přejíždím autem. Není čas ztrácet čas.
Pokračování příště Listopad II: Svět je jako divadlo (88)
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
Říjen a kapky (86)
Listové tornádo a podzimní procházky (41)
Jizerky – plán, který si žil vlastním životem (32)