S květnem se objevily pampelišky a než jsme se rozkoukali, tak i odkvetly. Z nás už za chvíli budou taky odkvetlé pampelišky, sestra slavila další rok. A nebo taky ne, ohradila se Ingrid proti dubnovému zamyšlení nad věkem. Jiří sice smeká klobouk, kolik toho stíhám, ale já nic nestíhám. A když v tom stresu nevím co dřív, jdu radši cvičit. Abych aspoň neměla triko s břichem, to prý špatně vyžehlený trička dělaj. A když je nejhůř, jsou tu kamarádi. Alfons se nikdy na nic nevymlouvá, pofouká bolístky, ale pak jde stejně radši honit kozy.
Sesterský víkend
Květnové svátky vyšly na pondělí a úplně si říkaly o dlouhý a skvělý výlet. Jenže to bych se na to musela při plánech podívat do kalendáře. První víkend jsem měla kurz a druhý víkend jsem netrefila, který den je ten svátek a na pátek naplánovala sesterskou akci a oslavu narozenin v Praze. A protože narozeniny mají přece letos všichni, darovaly jsme si Cirque de Soleil a krásný večer v Prosekárně. Ten účet za to taky stál.
Roadtrip Trosky
Chtěla jsem vyzkoušet spaní v autě a dojet na Slapy. Děti si mohly vybrat kam pojedeme, takže pak nemohli protestovat. Slapy si představit neumí, vybrali Český ráj. Stejně měli zase fotbal, který ukousl kus neděle. Honit se za míčem, moc mne to nebaví. „Zrovna ti dal gól, ty nekoukáš,“ upozorňovala mne jiná maminka. „No však to nestíhají sledovat, jestli koukám,“ mávla jsem rukou. No to víte, že to viděli.
A když už jsme byli v Hodkovicích, vylezli jsme na blízké skály a stavili se na Pump tracku v Turnově. Nikam jsme nespěchali. Zastavit si, kde člověk chce a přespat v autě, sice zní jako romantika, ale najít místo, kam se smí zajet, a kde nebude milion turistů nebyla žádná sranda. Turistické parkoviště jsme vzdali, tam i večer courali lidi. Nakonec jsme si našli na mapě pěkné místečko u lesa u Mladějova. Trosky nás doprovázely celý zbytek dne.
Malého den docela utahal, takže usnul za minutu. V autě nám vyprávěl, jak občas nemůže usnout. Někdy mu to trvá i PĚT minut. Druhej si jen ťukal na čelo, co by za to dal takhle rychle usínat. Ten už má aspoň rozum, a když chce spát večer, tak nespí přes den v autě. Ale kde je nějaká romantika pobytu v přírodě? Venku byla taková zima a vítr, že jsme zalezli sotva to šlo.
Jičín
Druhý den jsme přes výlet do Jičína, uplacený čtyřmi kopečky zmrzliny, protože si nemohli vybrat, dojeli k mamce na pekáč buchet. A samozřejmě ještě taky 2x na pumtrack, když už táhneme ty koloběžky.
Stůl štamgastů
Volal kamarád, že jsme přestali chodit na pivo, tak jsme se jednou zase přidali. Vyrazit se sedlákem do hospody, na to se člověk musí připravit. Vyzvedával nás autem.
“Ty v tom snad vozíš krávy?” neudrželi jsme se.
“Ne, jen telata,” ujistil nás. A pak začal vyprávět dvacetiminutovou story, jak si objednal třetí bod.
“Co je to třetí bod?” přerušily jsme ho. Dlouze nám to popisoval včetně praktické ukázky. Když pak konečně dovyprávěl, pointa byla, že mu v tom balíku přišlo z moravy kliště.
“Ty nám tady dvacet minut vyprávíš, že ti poštou přišlo klíště?” neudrželi se chlapi.
Ne, to jen tak dlouho popisoval ten třetí bod. Stejně nevíme, co to je.
Má teď vztah. “Jak moc je to vážný?” zajímá holky, “už sis u ní nechal zubní kartáček?”
“Prosím tě,” červená se on, “v mým věku si někde nechávat kartáček? To už by bylo moc vážný.”
Kdo má těm chlapům rozumět? Vždyť chtěl vážný vztah.
Věk je jen číslo?
Po dubnovém článku a zamyšlení nad věkem se ozvala Ingrid, že je vlastně mladá holka, protože její seznam jede druhé kolo. Manžela už nemá, střechu nad hlavou taky ne a děti? Nechce nás strašit, ale to je “never ending story”. Ve svém věku už ví, že je lepší zahodit seznam a užívat si “lehkost bytí”. Pak ještě dodala něco o milenci.
Ta má nápady, holky řeší, že chlapi nejsou. Chtějí prince, co je bude nosit na rukou, nebo s ním aspoň něco bude. Jenže už i mladý holky si stěžujou, že s tím jejich nic není, že má stres a nechce sex. Prý jestli funguje joga i na chlapy, aby měli taky větší chuť? Těžko říct, já se jich určitě ptát nebudu.
Muži a ženy vlastně nejsou moc kompatibilní, takže co s nimi? Je to horší než ve dvaceti. Není čas. Když je čas, tak není kdo, a když už je kdo, tak stejně není kde. To platí vlastně na všechno, třeba na divadlo.
Divadlo s Ingrid
Prý půjdeme do divadla. Lenka chtěla už dávno, tak když jsem zkusila nadhodit termín, tak radši půjde s maminkou než s holkama. A holky vlastně taky nechtějí. Ještě že nás vytáhla Ingrid. Je to super nemuset nic zařizovat, domlouvat, vymýšlet, rozhodovat, stačilo odkývat datum. Ani jsem se nedívala, na co jdeme, určitě to bude dobrý zážitek. Jo, tak zážitek to BYL. Severský horor. To bych si vážně nevybrala. Atmosféru to mělo děsivou, všechno šedivé, světlo blikalo a scénou obcházel vrah v dlouhém kabátě. I když otáčející se kulisy nás vtáhly do děje a rozuzlení nakonec nebylo tak děsivé. Stejně to vyhrála láska.
Alfons a kozy
Jiří sice smeká klobouk, kolik toho stíhám, ale já nic nestíhám. A když v tom stresu nevím co dřív, jdu radši cvičit. Abych aspoň neměla triko s břichem, to prý špatně vyžehlený trička dělaj.
Alfons taky reagoval na článek o věku. Prý je to skvělá věc. Když ho kolegyně lákala do posilovny, být mu dvacet, tak vymýšlí důvod, jak do druhého dne shodit 20 kilo špeků a nabrat 30 kilo svalů… Ale protože mu je, kolik mu je, tak už ví, že se na to může v klidu vykašlat. Taky ví, že cokoliv se domluví, tak to z X důvodů nevyjde… Tak jde radši honit kozy. Teda koukat kolegyni s rozepnutým knoflíčkem do výstřihu. A pak má holka někde najít prince.
V práci
Nejlepší částí pracovního dne je oběd. K. je tak vyhladovělý, že už okusuje asfalt. Jednou nevím s kým dřív, podruhé tam není nikdo. Ještěže máme tolik lidí. Kolik se vejde statiků do Fordu? Dost. A kolik lidí se na něco vykašle? Taky dost. S holkou z pobočky řešíme focení. Směje se, že někdo určitě nedorazí, protože si to nepřečetl. U nás si sice zvládli mail přečíst, ale polovina lidí spletla termín, i když jsem jim to dala do kalendáře. Všude je to stejný.
Roadtrip Slapy
Čas letí. Tak dlouho jsem přemýšlela, že si koupím novou kabelku, až jsem si ji objednala 2x, dokonce dva dny po sobě. Prý jsem tak trochu rozmazlená panička. Možná. Čtyřhvězdičkovému hotelu se bránit nebudu, ale když je potřeba, balím a vyrážíme s dětmi na roadtrip. Chtěla jsem hezký rodinný víkend na Slapech, že si tam u toho připravím něco na firemní akci. A najednou je akce za rohem a my tam nemáme kdy jet. Ono bylo pořád hodně času a teď už je málo. Nikdy není akorát. To je jak s dětským oblečením. Taky je pořád velký, a pak už je malý. Stejně jako to sako, co jsem objednala dítěti na svatbu.
Fotbal zase ukousl kus víkendu. Děti stejně protestují, že chtějí na Pokemon Day. Tak dělám hodnou matku a v sobotu je tam dopoledne vezmu, když mají stejně po obědě fotbal. Třeba pak nebudou remcat, že někam jedeme. Zážitky rodičů z fotbalu jsou jako vždy intenzivní. Ne, tentokrát jsme se nespálili, mrzneme. Kdo mohl, jel si koupit deku, slunce zůstalo asi na Slapech. Já měla naštěstí zabalené auto na víkend, ale to, že budeme na fotbalu do půl šesté večer mne docela zaskočilo. Tak aspoň tentokrát kluci neprotestovali, že je ještě po fotbalu tahám po kopcích. Dojeli jsme na Slapy a šli jsme rovnou spát.
Remcání si schovali na ráno. Na rozhlednu rozhodně nejdou. “A kdy pojedeme domů? Já nikam nejdu…,” Je to marný, stěžovat si budou pořád. Po kom sakra jsou? To jim vydrželo přesně do chvíle než jsme došli k vodě. Malej se tvářil, že tam snad i vleze a kdo by si nechtěl stavět přehrádku? Jenže čas se krátí a stejně chtějí domů. Přes zastávku u Živohošťského mostu a čerstvé těstoviny k obědu míříme domů. To jsme zase byli déle na cestě než u vody.
Apalucha a jak z vzniklo z Milána malování
Můj nejoblíbenější víkend v roce je, když odjedou kluci na chlapskou chatu a já někam odlétám. Třeba do Milána, kam to loni nevyšlo (Itálie v Olomouci). Jenže letos toho měl manžel v práci tolik, že to na chatu nevypadalo. Pak se najednou v pondělí vynořil termín, třeba odjedou v pátek a nebo taky ne. To bylo trochu narychlo, kašlu na Milán, chtěla jsem na aero jógu ke kamarádce do Plzně. Tak proč ne víkend v Plzni? Jenže co v Plzni, v Praze je tolik akcí a aerojogu má i v Karlíně. To byl víc adrenalin tam dojet v ranní špičce včas než to samotné létání, ale aspoň mám něco nového, co mě strašně baví.
Víkend jsem ještě ani nestihla začít plánovat a už jsem nevěděla co dřív. Výstava, růžová vína na náplavce, brazilský týden, dyzajn market. Jenže když jsem se pak před odjezdem do Prahy podívala na zeď na schodišti, uvědomila jsem si, že se na ni už nemůžu dívat. Potřebuje vymalovat. A proč si neužít víkend s malováním? Nikdo u toho nebude remcat, brblat, stěžovat si, vzdychat ani hledat zbytečné a hypotetické problémy. Renata by mne asi nepochválila, ta věděla kolik času jí zbývá, takže mne před dvěma lety hnala na cestu (Roadtrip nebuď kráva). Jenže občas se člověk potřebuje i zastavit, nadechnout a taky provětrat to místo, kde tráví nejvíc času. A nebo se jen zastavit, válet a třeba hrát hry na počítači. To zaujalo sestru: “Wau, jako vážně budeš sedět a hrát hry?” Se zbláznila? To jsem si dělala srandu. Kdo by seděl na židli, když kolem se pořád něco děje?
Myší tunel a Gizela
Ozvala se Anna, ať dorazím na víno. Jenže do světa místo mne vyrazili potkani. Potřebovali do klece nové dveře a vyhryzali otvor v plastovém dnu. Prý mám toho uklízení po malování málo, tak si ustlali v povlečení a v náhradních peřinách. Místo vína jsem gruntovala ještě dětský pokoj.
Taky se ozval Leon, že má pozvánku na výstavu Gizely Šabókové, kterou znal. V nové budově muzea skla, připomínající krystal, jsem ještě nebyla. A prohlídka přímo s autorkou, s povídáním, vysvětlením technik a sklenkou vína určitě stála za to. A pak že na vesnici se nic neděje. Ono se stačí se moc nerozmýšlet a kývnout. Život něco přinese.
Jak naplňovat své sny?
Prý ke štěstí vede “bezúsilné naplňování osobních snů,” píše Deepak Chopra. “Se zbláznil?” zdá se manažerovi, který se honí za svými cíli. Podle něj se jen snahou, úsilím a tvrdou prací dá něčeho dosáhnout. Když se ho zeptám, jestli je šťastný, jen zavrtí hlavou. Ještě ne. Štěstí přijde až zajistí rodinu, postaví barák a dodělá tenhle projekt. Nebo snad ne? Měsíčňan taky není šťastný, ještě mu chybí Porsche. A pak nějaké lepší Porsche a pátá dovolená. A tak se honí od zakázky k zakázce, z jedné párty na druhou, aby náhodou o něco nepřišel. Honí se za zlatem a nevidí ho všude kolem. Kam zmizela lehkost žití? Pak už mu zbydou jen ty odkvetlé pampelišky. Ale na to si musí každý přijít sám.
Pokračování Červen a cesta začíná prvním krokem (97).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí deníkové střípky
Když duben odchází (95)
Zelené údolí (56)
Tvůj zadek je lepší než můj (18)