Kde jsou ty časy, kdy jsem ráno vstávala brzo, plná energie a stihla jsem toho nejvíc z celého dne. Spolubydlící se smály, že ranní ptáče dál doskáče, víc toho sežere a dřív chcípne. S tím víc toho sní, měly rozhodně pravdu. Teď si připadám jako stařena. Když se mne holky ptají, jestli mne po cvičení něco bolí, tak ani nevím, mě ráno, než to rozchodím, bolí všechno.
Po přečtení chytrého článku, jak zvýšit svou produktivitu a kreativitu, jsem to chtěla dnes ráno vyzkoušet. Vzbudil mne ve třičtvrtě na šest zpěv ptáků. Krásný čas. Mám se po probuzení zhluboka nadechnout. Nejde mi to, jsem celá polámaná. Za druhé nebrat do ruky mobil, ale pět minut nechat proudit myšlenky a zapisovat si je. To má být ta kreativita. Raději jsem šla ven, kde svítí slunce a nádherně to voní, jenže když nemůžu vzít telefon, jak si mám čas změřit? Sedla jsem si s papírem ke stolu a… nic. Hlava úplně prázdná. Nebo spíš plná kamení.
Méně kritiky
Chyběl mi ranní čaj s mlíkem, napadalo mne tak akorát, co musím dnes udělat a chtěla jsem si v aplikaci BirdNET najít, co to zpívá za ptáky. Tak jsem to po chvíli vzdala, sepsala seznam, určovala ptáky, vyfotila jitrocel do článku o bylinných sirupech a šla domů. Hodina pryč, nejsem zrelaxována, nemám kreativní myšlenky a ani jsem nic neudělala, když nepočítám vyčistit zuby, obléct a tak. Jak by řekla má sestra, nebuď na sebe tak přísná. Ale copak to jde? Když se nad tím zamyslím z pohledu méně kritického člověka, tak jsem toho stihla dost a mám seznam, co dnes udělat., Třeba konečně nezapomenu objednat výměnu pneumatik. Mám pocit, že po silnici nejezdím, ale plavu.
Takže druhý pokus o kreativitu. Po špičkách jsem se proplížila domů pro notebook a čaj, nechala v kuchyni dětem na lince mlíko, aby je náhodou nenapadlo mne hledat a kreativní hodinka na zahradě s čajem a zpěvem ptáků začíná. A i když mi mrznou prsty, tak to funguje.
Přišlo mi úsměvné, že ačkoliv je školní docházka povinná, tak je tam teď nevezmou, pokud do 18.5 neodešlu formulář, že tam budou chodit. Přestala jsem se smát v pondělí, protože jsem to poslat zapomněla. Ale naštěstí se škola připomněla. Výhoda vesnice, kde se všichni znají.
Na vrchol
O víkendu jsem se chtěla pořádně projít, a tak když se mi nepodařilo vytáhnout rodinu, vyrazila jsem s kamarádkou Lucy. Spojit její Horobraní a můj Geocaching vypadalo jako skvělý nápad. Jenže mapka s plánovanou vyznačenou trasou od Lucy neměla turistické trasy, takže to byl takový odhad cesty, kde najdeme každá svůj cíl. Procházka to byla parádní z Josefova Dolu Jedlovým dolem kolem vodopádů nahoru na Čihadla a přes Peklo zpátky, s našimi zacházkami 16 km. Našli jsme moc pěkná místa, ale s těmi cíli to bylo horší, každá jen 2 logy. U vodopádu Lucy vytáhla ručník a divila se, že nemám plavky. Vedrem bych to dnes nenazvala. Prý se otužujeme, ale zprávu „chci se vykoupat“ jsem jako „plavky a ručníku s sebou“ nerozluštila. Tak příště. V okolí je plno neobjevených míst.
Shrnutí dnešního rána se může ranním ptáčatům zdát úsměvné: Dvě hodiny po probuzení jsem probuzená a dobře naladěná, mám napsaný celý článek i seznam, co dnes udělat. Takže pokud byste to chtěli také vyzkoušet, doporučuji článek Lepší den během půl hodiny na Forbes. A napište mi dolů do komentáře, jestli se vám podařilo vylepšit ráno k vaší spokojenosti.
A co Ela?
Dnes přišla Ela bez Dana. Trochu jsem se divila, byli taková nerozlučná dvojka. Odpověděla jen stručně: “Věděla jsem, že je to na chvíli. Chtěl se vrátit do komunity, dokážeš si mě představit žít bez myčky, sušičky a rtěnky? Zas takový magor nejsem. Potřebuju do práce mezi lidi, ale pomohlo mi to, teď už se tam těším. Zasmála se, ale bylo to trochu strojené. V tom jí pípla zpráva. U čtení se celá rozzářila, i když to chtěla skrýt.
„Kdo to je?” ptám se. Tomáš ji poslal vtipné video, jak se budou mýt vlasy u kadeřnice z dvoumetrové vzdálenosti, a ptal se, jestli už tam byla. Odpověděla, že vyčkává, že s dlouhými vlasy to není takový problém, a psala mu, že spíš on by se měl bát. „Jo, měl bych se objednat, to tam teď půjde každý a vezme mne tak v srpnu nebo září.“ Na to mu odpověděla: „Abychom tě poznaly.“ A poslala obrázek zarostlého chlupatého tvora.
Odpověděl: „To zase omládnu o 10 let, to bych mohl zase vyrazit na lov, holky budou po karanténě unuděné.” Ela si ťukala na čelo: „Nejsou holky spíš na seriózní než na mladý ucha?” „Hele, já vlastně nevím,” přiznal se, „co myslíš? Není seriózní nudný?”
Odpověděla: „Tak děláš si průzkum, ne? Tak máš nějaké výsledky a znáš svou cílovku. Já bych preferovala mladýho s hustýma vlasama na muchlání, a pak seriózního, aby mne hýčkal.” Tomáš se přiznal: „jako dělám si průzkum no, to je pravda,” a pak vyzvídal: „Takže ty bys chtěla dva jo, jeden mladej muchlánek a druhej starej nudnej?”
Ela odpověděla: „nejlíp harém a neříkám starej nudnej.” Tomáš pokračoval: „Já vlastně mám více cílovek, a prosimtě, ženský často nevědí, co chtějí a to v žádným věku mám pocit.” Ela: „No přesně, taky nevím, co chci a mám víc cílovek, proto ten harém.” Tomáš: „To bych chtěl taky, abych byl upřímnej.” Ela: „tak vidíš.” A tím to pro dnešek skončilo.
Další články – jak to začalo?
1. Ema a Ela
12. Květnová toulavá
13. Kde se tu vzala ta ponorka?
Pokračování:
16. Chyť holuba