Myslela jsem si, že bude konečně volno a natáhnu se na to lehátko. Jenže není čas se válet, střídají se návštěvy a couráme. A přitom je to úplně normální pracovní týden.
Léto se sestrou
Doma jsme si to moc dlouho sami neužili. Přijela sestra. Aspoň nám pomůže vyjíst lednici, co zbylo z grilování. Trochu jsme doufali, že bude vyřízená po náročných dnech na dětském táboře a půjdeme brzo spát. Omyl. Hned ode dveří hlásila: “Sice beru nějaké prášky, ale hned mi nalej.” Druhý den jsme se šly projít do Jizerek. Požadavek: ne moc daleko a ne moc dlouhý. Zas takový výběr nebyl, takže opět na Souš. Jenže už ani ty vyhlídky tam nejsou. Pořád si je pamatuju z dětství holé a ono to tam od té doby dost zarostlo.
Když jí můj manžel přeposílal fotky, divila se: „Ty mi vůbec nepíšeš, naposledy přesně před rokem. Tyjo, já tam mám úplně stejný oblečení jako dnes.“ Co by si taky měli psát, když já stihnu všechno vykecat.
Večer jsme seděli na zahradě a porovnávaly si lak na nehtech. Sestra se chlubila, jak jí skvěle drží, že si ho za léto přelakovává jen dvakrát. Manžel, aby se taky zapojil do hovoru se ptá: “Čím to lakuješ? Balakrylem?”
A další návštěva
Občas toho manžel namluví moc. Spal u nás kamarád a na otázku: “Kde máte sprchový gel?” dostal odpověď: ”Šampon najdeš nahoře…” Kamarád ukázal holou hlavu: “Víš, sprcháč bude úplně stačit.”
Kdo to vykecal
Budu mít narozeniny, tak jsem probrala doma bar, jestli tam není něco k pití. Nic moc, ale vzadu byla schovaná čokoláda. Tak skvěle jsem si ji schovala, že jsem na ni zapomněla. Ale asi už začínám mít sklerozu. Stejně jsem se z čokolády radovala, když jsem ji tam našla o Vánocích.
V praci se tvářím jako mladík. Proč se taky přiznávat k něčemu, co nikdo netipuje. A najednou jsem začala potkávat lidi, co se na mně z dálky smějou: “To mám radost, že už jsi taky tak stará.” Aha, tak teď přijde ta krize středního věku.
Aspoň kousek města
Ještěže jsem byla v Praze celé dva dny, i když zase žádné volno. Ale měla jsem čas se ztratit, vyzkoušet si vyhlídlou bundu k narozeninám. Ale až napodruhé, protože jsem to poprvé nestihla a to zavírají večer v 8. Tak hlavně, že jsem byla na kafi. Dokonce jsem stihla i procházku opuštěnými uličkami. Spíš to byl běh, protože jsem potřebovala odjet a nemohla jsem najít metro.
A co Ela?
Maki je naštvaná na toho svého. Vztekle vyprávěla, že se radovala, když partnerova pubertální dcera po pouhých čtrnácti dnech odjížděla. Pak se dozvěděla, že jen uvolnila místo jeho kamarádovi. Utěšovaly jsme ji, že je to třeba sexy kamarád. Když přijel, byly jsme zvědavé: „Tak co, stojí to za to.“ Nadšeně nevypadala: „No nic moc. Jako není ošklivej, ale že bych potřebovala koukat na cizího chlapa, jak se mi tam promenáduje v trenkách a zabírá gauč, tak to nepotřebuju. Co to ti chlapi mají, že jim není blbý se promenádovat před lidmi v trenkách.“
„Žejo,“ Anna se přidala, „ten můj otevřel v trenkách pošťačce a vůbec mu to nebylo blbý. Když jsem se ho ptala, proč se předvádí nahý, urazil se, co furt mám, že nahý není. Oni mají pocit, že jsou jako oblečený.“
Ela se do toho přidala: „A nebo předvádí, jak je vybavený.“
Maki to nijak nenadchlo: „Sice se snaží, abychom se nepotkali. Vstává, až když jdu ráno se psem, a když se vrátím, tak je pryč. Má ustlaný gauč, srovnaný kartáček s pastou, vzorně hromádku oblečení a umytý hrnek.“
Ela se začala smát: „Takže na konci týdne sbalíš kufry tomu svýmu a necháš si tohohle pořádného?“
Maki se zarazila: „No vidíš, to mne nenapadlo. Ale ten by se hodil spíš pro tebe, nechceš se stavit?“
„Ne díky,“ smála se Ela, „já mám teď volno, chlapy neřeším.“
Ale jak dlouho jí to vydrží.
***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu, vycházejí každé úterý a pátek.
Pokračování
32. Jizerky – plán, který si žil vlastním životem
33. Už zase narozeniny, zastavte čas
Další články – jak to začalo?
Pokud nás ještě neznáte, seznamte se prosím: Ema a Ela
12. Květnová toulavá
30. Konečně dovolená