Čekali jsme, až Patrik zavolá, že vyjíždí směr Berounka, abychom se přesunuli. Jeden den válení u vody jsme si užívali, s balením jsem nespěchali. Dobře jsem věděla proč.  

Den pátý, Kamencové jezero pokračuje

Konečně jsem si pořádně zaplavala, kluci se spokojeně hrabali v písku a klouzali na klouzačkách, potápěli v bazénkách, zlepšili se v plavání a našli si kamarády. Stanování je vlastně super, opuštění jsme vůbec nebyli, protože jsme měli přátelské sousedy u vedlejšího stanu. Patrik sliboval, že vyrazí později odpoledne, naštěstí s dětmi už není tak šílený, aby vyrážel v 7 večer. Ve 4 hodiny jsem přemýšlela, že začnu balit. Patrik překvapil. Né však tím, že by vyrazil včas, ale že v ty 4 hodiny zavolal, že nevyrazí.

Tak jsme si o jeden den prodloužili pobyt. Přesně o tom je jet tam, kam mne nohy ponesou. Zastavit se a dívat se na nebe. Posedět s fajn lidmi, které člověk potká na cestě. Ty moji byli vtipně od Berouna a večerní pivo příjemně završilo den.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den šestý, Berounka

A zase jsem čekala, až Patrik vyrazí. Kluci neměli na balení čas, protože běhali a plavali s kamarády. Nejraději samozřejmě tam, kde malej nedosáhl, ale aspoň se zlepšil v plavání, ale stejně na něj musím pořád koukat.

Odpoledne konečně Patrik zavolal. Stan byl sbalený za chvíli a jeli jsme z Chomutova na Berounku. Kluci zastavovat nechtějí, tak jedeme rovnou. Po středočeských rovinách je příjemné přijet zase do kopců. Patrik ještě hodinu zpoždění, ale dětem je to jedno, jeden v autě spí a druhý hned sbalil nějakou holku. Tak už nejsme 3, ale je nás 6.

• 

• 

• 

Kemp vybraný Patrikem byl vlastně jen vodácké tábořiště bez teplé vody a bez sprchy. S ním jsem však nic luxusního nečekala a byla jsem připravená i na suchý záchod, takže splachovací byl příjemným překvapením. To dva dny vydržíme. U kufru auta jsme si porovnali, kolik máme věcí. V jeho autě bylo trochu na dně, zatímco já mám plný kufr a to nic moc nevezu. Na příští rok budu muset zapracovat na organizaci. I když narozdíl od něj jsem nic nehledala, věděla jsem přesně v které z 10 tašek to je. Těch kravinek, co se dá na kempování nakoupit, my si poradíme i bez. Buď komfort nebo rychlé balení a to je to, co se u nás počítá.

Zřícenina Tyřov

Plni sil a optimismu jsme se šli večer projít na zříceninu hradu Tyřov. Říkám, to je 2 km, za hodinu jsme zpátky. Nakonec to taková rychlovka nebyla. Po stezce nad srázem spadajícím do viditelně tekoucí řeky plné vody, i děti dostaly strach. Ale prošli jsme, a pak už po naučné stezce podél potoka příjemným lesním chládkem.

• 

• 

• 

Kluci se vykoupali v řece, která byla plná vody a dost i tekla. Zase stresík, že dítě šlápne někam, kde nedosáhne a proud ho odnese. Ale přežili všichni.

Tábořiště nakonec nebylo tak špatné, ve čtvrtek bylo poloprázdné a bez veřejného osvětlení tam byla tma a ticho, tak jsme se aspoň dobře vyspali. Zítra je taky den.

Den sedmý, kolik je trilobit megabitů

Páteční výlet vede Patrik. Procházka do Skryjí do muzea trilobitů. Je vedro, ale jdeme naštěstí lesem. Je znát jak moc zadržuje vlhkost a chladí. Zpátky po naučné trilobitové stezce přes jedno ze suťových polí, kde je dovoleno hledat zkameněliny. Takže konečně vylovíme ta kladívka, která kluci pro jistotu už od včerejška nosí stále při sobě. Nejvíc to evidentně bavilo Patrika.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A je nás zase víc

Když jsem kupovala stan, manžel brblal, že on určitě nebude nikde cestovat se stanem. Ale nakonec se mu to tak zalíbilo, že přijel i na další víkend. Navečer dorazila ještě synova spolužačka s tatínkem. A je nás 9. Potkala jsem je přijíždět, když jsem se šla projít. Hlídačů dětí jsem měla dost, potřebovala jsem pár kilometrů navíc. Lála se ptala: „Je tady P.?“ Říkám: „jasně.“ Radostně rozhodila rukama: „Juchů.“ No, ale prej se na sebe jinak těšili jen maličko.

Zatímco my jsme pod stanem přežívali, Lály táta si přijel užívat. Vytáhl gril, pánev, panenku v kbelíku s ledem, brambory, zeleninu, stoleček a litr jégra. To pivo je proti tomu „žrádlu“ hnusný. Kluci topí, krájí, pečou a děti ve smečce běhají okolo. Když jsem Patrika posílala, ať přinese jiné světlo, že tohle moc oslňuje, ohradil se: „Pěkně sis nás ochočila.“

„A tohle já mám doma,“ přidal se manžel. Tak k tomu hned přidali vtip: „To musíš být šťastný co?“ – „Jo, musím.“ Ale je.

Den osmý, vedro na Berounce

Sobota byla vzorný letní den. Po krátké noci jsme výlet odpískali, budeme se válet u vody a dospávat. Děti neprotestovaly a naskákaly spokojeně do řeky. Starší syn s Lálou byli jako manželata, mazali si navzájem záda, smažili se na dece, nebo šli proti proudu řeky, aby se mohli svézt po vodě do kempu. Ostatní kluci někde běhali s míčem, lovili rybky nebo si hráli s autíčky, ani jsme o nich nevěděli.

• 

• 

• 

• 

Odpoledne nás to už přestalo bavit, tak jsme přeci jenom vyrazili na ten Křivoklát. A taky jsme potřebovali vybrat a doplnit zásoby. Na Křivoklátu chlapy nenapadlo nic lepšího než se nechat od dětí ukecat na únikovku. Tak mne tam s nimi strčili. Půlka dětí brečela, že se bojí, zbytek potřeboval čůrat. Že by nějak moc pomohli při luštění se také říct nedalo a ještě jsme se zasekli hned u prvního číselného zámku, s kterým nešlo otočit. Tak nakonec jsme se všemi nápovědami unikli a děti, když zapomněly na strach, měly radost. 

• 

• 

• 

• 

• 

Kemp se mezitím docela zalidnil. Velký kluci sledovali malé holčičky: „Vidíš, jak je pěkná, hledej maminku.“ Ale nikdo nehledal. A zase se grilovalo maso, klobásky, kukuřice i brambory, k tomu naštěstí koupili jen půllitrovou lahev, takže jsme šli spát ještě před půlnocí. Aspoň nás nevzbudili motorkáři, co si je tam začali v noci poměřovat, kdo má hezčí. Zvuk motorky.

Den devátý, neděle a výlet končí

Dítě nás vzbudilo zvracením. To chce člověk slyšet po ránu ve stanu. Tak jsme zabalili a jeli domů. Tipovali jsme to na úpal. A nebo ta pitná voda nebyla tak úplně pitná?

Den desátý až dvanáctý

Máme najeto 700 km. Stihneme ještě tu Ostravu? Vzdávám to, kdyby bylo víc času. Kluci zastavovat cestou nechtějí a já už nechci do stanu. A Mia, na kterou jsme se těšili, má doma mimčo a nemá dodělané dveře. Tak můžeme výletovat i u nás. Nebo spíš musíme. Manžel dělá stále doma, potřebuje klid. Dinopark, iqlandie, na borůvky. A k tomu zombie apokalypsa, kluci se výjmečně nehádají s bratránkem, ale hrají Nerf bitvu. Ze všech peřin a matrací je pevnost, ale jinak o nich nevíme. Náboje ve všech koutech pak nacházím ještě za týden.

• 

Den třináctý, je zábavný park zábava nebo mučení rodičů?

Děti dostaly k Vánocům návštěvu Mirákula a zase jsme se tam celé léto nedostali. Komu by se taky chtělo. Tak jsem naložila kluky i jejich bratránka a sestřenku do auta. Doma mne politovali, ale já jsem to viděla v růžových barvách. Jsou to samostatné jednotky, mně nepotřebují, celý den je neuvidím. A taky že ne. Nevadí, že mi tento týden nevyšlo válení u vody, knížka a křížovky s sebou a můžu vypnout mozek. Děti se jak bumerang vracely najíst a hlásit, kde jsou. Když pominu vše, co bych mohla dělat jiného, byl to vlastně dokonalý odpočinkový den.

A jsem ráda, že jsme s malými chodili do lesa, kde si mohli volně běhat a lézt. V tomhle jsem líný rodič. Bylo to tam jak bizarní přehlídka rodičů, co chtějí dětem dopřát to nejlepší, takže vedle sebe buď v mlčení sedí nebo chválí, jak je to jejich šikovné. Ostřížím zrakem sledují každý jejich krok. Obouvají, podávají pití. Příkazy, zákazy, nesmíš, počkej, půjdeme tam, půjdeme sem, čekej, neušpiň se, nepokapej se, nepokládej to, chceš tohle, chceš tamhleto, teď tohle, tamto potom. Takhle chce vážně někdo dobrovolně trávit svůj den?

• 

Den čtrnáctý, dovolená končí podzimem?

V pátek měl být celodenní výlet, na který se těším už jak dlouho. místo toho přišel podzim. Prší a ochladilo se. Děti proti chození protestují, a to jsme ještě nikam nedošli. Kašlu na to a jdu na kafe a večer na pivo. A taky na kopec, podívat se na tiny home, na který koukám už půl roku. Tohle by mi úplně stačilo. Jak vlastně vypadá tráva z blízka? Vůbec nevypadá jak fotky na netu, je plná tvrdých stébel a píchá. Taky je mokrá a plná mravenců. Co na tom, že na mne prší, je tu klid.  

• 

• 

Den patnáct až šestnáct, Strančice

Víkend s přáteli se přisunul na tenhle víkend, ale konec srpna je vlastně každoroční tradicí. Prý ať pospíšíme, že vlak jede v 10. První jsme přijeli my, co to máme nejdál. Ostatní by také vlak stihli, ale měli jsme jet až vlakem v 11. Dobrý plán, jak donutit všechny být na místě včas, takže jsme stihli ještě kávu a něco dobrého, žranice začíná. Ještěže byl v plánu i výlet.

• 

• 

Procházka ke zřícenině hradu Zlenice dlouhá 3 km jako půldenní výlet? Úplně jsem zapomněla, jak s malými dětmi všechno trvá. Na druhou stranu aspoň kočár uvezl zásobu toastů pro všech 7+9. Děti byly v přesile.

Po návratu nás čekalo grilování a děti skákací hrad. Se sklenicí byl svět hned veselejší. Jen ten dům byl na mne moc chytrý. Světlo jsem v koupelně sice nezhasla, ale zato jsem otevřela střešní okna.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A tím dovolená končí, zřícenin a zeleně bylo dost. A zase do práce honit lidi. Za těch čtrnáct dní se samozřejmě vykašlali na to, co měli poslat. Jedno dítě odjelo na soustředění, máme doma jedináčka. Pomazlit se s maminkou sice nechce, ale stejně si tu pozornost užívá.

Pokračování 64. Nová sezona.

*****

Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.

Předchozí články z Emina deníku

62. Kam mne nohy ponesou I

36. Dovolená končí

28. Dovolená v Jeseníkách a léto jelo někam jinam