Nápad přejít Krkonoše si začal žít vlastním životem už po vyslovení. Manžel se toho hned chytil a přibral kamaráda. Pak to ještě chtělo nějakou holku do party. Jenže prý jsou Krkonoše v létě přelidněné, takže z toho byly Jizerky. Já bych vlastně radši volný víkend strávila ve městě než se tahat někde s batohem a mrznout ve spacáku, ale už to nešlo zastavit.
Jirka přibral kamarádku Áju. Trochu ji vyděsilo, když jí ve čtvrtek volal, že v pátek vyrážíme. Taky musela dokoupit vybavení, tak slíbila, že dorazí v sobotu do Liberce. A fakt přijela. Paradoxně vyrážela z Prahy později než my z podhůří Jizerek.
Sešli se jaderný fyzik, biolog, upír a ajťák v Jizerkách…
Aspoň jsme se přiblížili autobusem do Bedřichova. Bylo poledne, půl dne na cestě, a my teprve vyšli. Hlavně žádné zdržování, ale Jirka musel skočit do Bedřichovské přehrady. Pak pivo na Hřebínku, které se zvrhlo do vášnivé diskuze o jaderných elektrárnách a brždění raket ve vesmíru s akčními důchodci, s kterými jsme seděli u stolu. A dlouhá cesta stále před námi.
Ale když už jsme jednou vyšplhali nahoru, sbíraly jsme tisícovky jednu za druhou: Ptačí kupy, Holubník, Černá hora, Sněžné věžičky a lidí minimum, vybrali jsme dobrou trasu. A ještě jsme se dozvěděli, že chvost komety není ve směru, odkud letí, ale ve směru od slunce, takže může být i ve směru kam letí. Pak také jaké jsou druhy mateřídoušky, a že suchopýr, co rostl kolem cesty, roste v bažině, tak můžeme být rádi, že je zrovna sucho.
Borůvkové Jizerky
A ty borůvky všude, stačilo se napást. A i chleba s kusem salámu, který vlastně nikdo nejíme, nám v lese připadal jako nejlepší jídlo.
Večer jsme se naštěstí ještě za světla doplazili na Milíře, kde jsem měla tip na přespání pod skalním převisem. Byl ale malý a kamenitý, takže jsme radši rozložili spacáky v mechu pod hvězdami. Krvežíznivý hmyz měl radost, každý měl nějaké bolístky z nezvyklé zátěže, nových bot nebo nevyzkoušeného batohu, takže jsme po salámové večeři zalezli spát.
Jizerskohorské tmy jsme se nedočkali, protože bylo před úplňkem. Z Áji se nestal vlkodlak ani upír, jak jsme si z ní přes den dělali srandu, protože byla hrozně tajemná a toužila se schovat do stanu. Noc byla klidná, a i když to není mé nejoblíbenější spaní, vyplatilo se nést tlustý spacák. Sice jsem byla za tu kozu, co táhne na zádech celou skříň, můj batoh byl mnohem větší než ostatních a to jsem kromě spacáků a karimatky skoro nic nenesla. Ale aspoň jsem v noci nemrzla.
Východ slunce
Východ slunce nad Černým vrchem
A ten východ slunce, které jsem vítala jógovým pozdravem. Né, že bych byla takový fanda, ale už mi není dvacet a bez protažení bych se nenarovnala. Pak jsme ještě chvíli zalezli do spacáku, protože hmyz chtěl zase naši krev, a když jsme se konečně vyhrabali, bylo to akorát na snídani na Knajpě. Salámu už jsme měli plné zuby, takže koláč a čaj byl ranní hit. Po porovnání bolístek jsme plán dojít na Smrk přehodnotili a nejkratší a nejhezčí cestou vyrazili na vlak do Josefáče. I tak jsme za ty dva půldny ušli 41 km a aspoň máme důvod se zase vrátit.
A co Ela?
Ela se vrátila z chaty docela znuděná: „Holky, já jsem se na vás tak těšila. Pořád jsme jen na někoho čekali, než vyrazíme, pak na cestě, večer se pilo, kecaly se blbosti, mně je vlastně líp s váma než s chlapama.“
„A my čekaly nějaké pikantnosti,“ smála jsem se.
„Prosím tě, s tím materiálem tam, co by mohlo být za pikantnosti, vždyť je znáte. Ale narazily jsme s holkama na zajímavé téma, že čím víc chlapi vydělávají, tím míň doma souloží.“
Anna se divila: „Jako, že jim berou prachy erekci?“
„A není to spíš jen tím, že předal doma genetický materiál a hledá nový maso?“
„Třeba sekretářku, kterou může okouzlovat výplatou a nikoliv špinavýma ponožkama uprostřed pokoje,“ uzavřela téma Ela.
***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu, vycházejí každé úterý a pátek.
Pokračování
33. Už zase narozeniny, zastavte čas
Další články – jak to začalo?
Pokud nás ještě neznáte, seznamte se prosím:
1. Ema a Ela
6. Ztraceni