Duben byl tak trochu ztracený. Od letních teplot a kraťasů po zimní bundu, ale té jsme odolávali statečně. Stejně jako zatraceným bacilům. I když to vypadalo, že budeme víc uklízet než výletovat, tanec s koštětem to přeci jenom nebyl. Kopec nebo skály, jarní únavu jsme zahnali. Ale co ty větrné mlýny? Boj s nimi nebo s počasím. Slezina nebo játra? Na tom nezáleží. A pak ta loučení. Kdy se potkáme? Už asi nikdy. A nebo každý den tam, co svítí slunce.

Velikonoce

Dlouhé volno si říkalo o to vyrazit na Moravu. Jenže děti mají samozřejmě o víkendu fotbal, airsoft, do toho rodinný oběd, na velikonoční pondělí potřebují chodit po vesnici a ve čtvrtek byla v práci rozlučka. A mně se vlastně výjimečně nechtělo nikde hodiny jezdit. Můžeme jednou zůstat doma.

A tak jsme rodinné volno začali (a rovnou také zakončili) výletem. Co na tom, že nebyl nikam daleko, aspoň nedopadneme jako hrdinka jedné z povídek. “Jednou tě tam musím vzít taky,” zamumlal, “tu krásu prostě musíš vidět.” Nevzal ji nikam. Místo toho odjel na služební cestu. 1*

Ono to vypadalo snadné, vyjet autobusem do Vysokého a sejít dolů. Dokonce se nám podařilo dojít na rozhlednu, kterou vždycky jen vidíme z dálky. Jenže děti se vytrvale škrtili, courali a remcali. A proč chodit rovnou domů, když můžeme běžet 6 km na vlak do Jesenného, který jede za chvíli?

Vlak jsme sice stihli, jenže pak si všichni masírovali bolavé nožičky a nikdo už nikam nechtěl. Těžké teď vzpomínat, co jsme vlastně dělali. Je to ztracený čas? A nebo jsme jen potřebovali chvíli oddechu, vyčistit hlavu prací na zahradě, které se také nechce probrat ze zimního spánku. Vzít koště a vymést všechny pavučiny.

Velikonoční pondělí přineslo slunce. Kluci se jako vždy zapomněli na kopci, tak jsem si pro ně došla, abychom si jako každé velikonoční pondělí dali skleničku s přáteli. Dopadlo to jako vždy krásně. Nejdřív všichni strašně spěchali domů, ale nikomu se nechtělo se zvednout. „Šťastná? Co je to být šťastný,“ 2* ptala by se Marlene Dietrich. Přesně něco takového.

Člověk je zvláštní tvor. Nenasytnej, nespokojenej a tak hloupej, že štěstí měří množstvím peněz.1*

Každý má svůj Everest – Pavel a Eva Dolejší

Zatracený bacily

Jako každý rok, proběhlo březnem a dubnem období bacilů. Už při plánování Velikonoc Anna hlásila, že ona si rozhodně žádný výlet neplánuje, protože to vidi na černý kašel, neštovice nebo chřipku, protože ve škole měli všechno. Nám ze školy děti také nosily kde co. I když nemocný nikdy nejsou, opět se střídaly doma s rýmečkama, kašlema a podivnou únavou. Až jsme to od nich chytli a ten jeden volný víkend, co byli oba celý den na narozeninách s přespávačkou, jsme místo romantického večera ve městě soutěžili, komu dřív zabere Paralen. To byl tento měsíc další z víkendů, který jako by ani nebyl.

Rodinný oběd

Ještěže byl ten rodinný oběd. Po dlouhé době jsme se sešli u tchýně. Jak děti rostou, tak už se tam moc často nepotkáváme. No možná už se všichni nepotkáme vůbec nikdy, protože vždycky má nějaké dítě sport a dorazí později. Vzít tam s sebou knížku logických úloh ukázalo trpělivost i rozdílnost myšlení. Úkol s hodinami: „Když Georg zapoměl natáhnout hodiny a nevěděl kolik je hodin, odešel do domu své sestry, strávil s ní večer, vrátil se domů a nařídil správný čas. Jak to mohl udělat, když nevěděl dopředu délku návštěvy?“

Asterix si to samozřejmě spočítal, Obelix by vzal ty hodiny s sebou a malý dítě se prý radši koukne na hodinky.

K tomu sedí: „Když člověk neví, jak má vypadat normální rodina, jak má poznat, že ta jeho je nenormální?“ 2* Tím samozřejmě nechci nic říct, podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná. A kdo se v tom chce najít, tak se najde a kdo se chce urazit, tak se urazí.

Loučení a kdy se potkáme? Už nikdy

Březnové loučení bylo naštěstí jen s odcházejícími kolegy. I tak to bylo smutné, potkávali jsme se tolik let. Tvářit se, že se ještě někdy uvidíme snad ani nemá cenu. I když se člověk snaží a první rok se potkáme třeba 4x, druhý rok 2x, a pak už nikdy. Každý si jde svou cestou. 

A přesně tak to dopadlo, když jsme se snažili domluvit hospodu. Říct, že se sejdeme na konci měsíce, to je jako říct si, že se nepotkáme nikdy. A že je to teď chaotické? Copak je život někdy normální?

Když jsem u toho s kým se nepotkáme, mám pocit, že s nikým. Chvíli jsem strávila na zahradě, abych pročistila hlavu. Fyzická práce zastaví myšlenky. Najít pak několik nepřijatých hovorů od Maky nebylo úplně nejmilejší, zděsila jsem se co se stalo. Zoufalá byla, to nemohu říct, ale naštěstí si jen zabouchla klíče, tak abych jí přivezla náhradní. Nebýt toho, tak bychom se nepotkaly také už nikdy, když dělá o víkendu. Jak teď trochu zmizela ranní rutina, ztratily se i priority – vylézt ven, potkat lidi. Takže když na ranní kávu dorazím po 14 dnech, dostanu kromě snídaně i černý puntík za docházku. 

V práci dostanou někteří také černý puntík za docházku a já nemám s kým chodit na oběd. Třeba měsíčňan, který půl roku brblal, že na něj nemám čas, a když ho mám tak stejně nedorazí. S personální jsme si sice daly cíl, že každý týden vezmeme na oběd někoho, ať víme, co je nového, ale vlastně to nikdy nevyjde. Jednou nemůže ona, podruhé já, anebo teď jen nikoho poznávat nechceme. A možná se mi jen nastavilo zrcadlo, že vlastně nemám ráda lidi? To by ale pak nebyly nejlepšími dny měsíce Přijímačky a Kafe s Leonem, viz dále. Možná to zrcadlo jen odrazilo otázku, proč někomu stačí k práci počítač a stůl, já tam hledám vztahy, možnosti, samostatnost, změnu a smysl.

Na kopec aneb Jizera s Annou

S Annou jsme se několikrát minuly. Když mohla ona, nemohla jsem já. Když jsem mohla já, neměla hlídání. A pak jsme najednou měly obě dvě volnou neděli. Děti měly airsoft a fotbal, takže pohyb a zábavu měly a já vyrazila  po obědě s Annou do Jizerek. Probraly jsme všechno. Anna remcala, že pořád sedí doma, že nikam nechodí. Do toho jí volala Gábi, jaktože zase není doma, že chtěla dorazit na kafe. Každý to vidí jinak. Vyšplhaly jsme na Jizeru a přes Protrženou přehradu sešly dolů. Není tam signál, tak jsem přišla o zoufalé zprávy v airsoftové skupině, že jsme tam zapomněli děti. Teda tentokrát vyzvedávala druhá rodinka. Tak hlavně, že jeli kluci bez mobilu. a já si z nich dělala srandu, že to tam znají, tak kdyžtak dojdou.

Tak dlouho se skříně plánují, až z toho nic není

A protože už bydlíme příliš dlouho na jednom místě a měli jsme čas se doma rozhlédnout, chtělo by to změnu. S kuchyní to klaplo výborně, pustila jsem se do obýváku. Přesuneme tam akvárium, dítě špatně spí, tak aby mu tam nešumělo a můžeme se kochat. A jak to tak u nás bývá, nikoho to moc nezajímalo. Já to naplánovala, nakoupila, pak jsem chytla paniku, že skříňka nemá psanou nosnost a nemusela by akvárium vydržet. Tak jsem to přeplánovala, vrátila, nakoupila jiné. Pak konečně přišel ten den D. Vystěhovala jsem starou knihovnu, manžel se na to podíval: “Tak jak to chceš?” a pak mi to všechno smetl ze stolu. Vlastně to plánování trvalo tak dlouho, že mezitím ryby chcíply a nikdo o nové ryby ani o akvárium nestojí. Ale beru to pozitivně. Knihovna je vytřená, přebraná, nábytek vrátím a ušetřili jsme. 

Domácí mazlíčci

Když jsme u těch domácích mazlíčků, dítě chce hada. Prý už pěstovalo skoro všechny druhy, jen ještě nemělo plaza. Někdo je u nás doma teda puntičkář, tak nám vysvětlil, že hadi se nepěstují, ale chovají. Tak jasně. Rohlík nebo houska, mně je to jedno. Já hlavně nechci hada, aby utekl a pak nám tady někde běhal. Puntičkář mne opravil, že prý hadi nemůžou utíkat, protože nemají nohy. 

“A jak teda mohli utéct ti mravenci?” ptám se dítěte. 

“Protože jsem je nechal otevřený,” vysvětluje dítě.

Tak přesně takhle může utéct i had. 

Druhý dítě chce aspoň králíčka, od mláďátka, aby si ho mohl ochočit. Jo tohle už známe. Koupíme zakrslého a on nám tu bude dělat bobky 10 let. Tak si půjčíme od švagrové, však ono ho to přestane jednou bavit a pak jí ho vrátíme, dobře vykrmeného. Ale ještě s tím počkáme, třeba ho to přestane bavit.

Boj s větrnými mlýny a univerzita

Kolega poslal návrh, proč něco nemáme. Já se rozčílím, protože tohle jsem zkoušela už před lety a nikoho to nezajímalo. Ale vysvětlovat už nikomu nic nebudu. Tak mu to olajkuju a přenechám tento úkol svému budoucímu já. A nebo možná někomu jinému, protože mně to ve stereotypním světě nebaví. Občas je to v práci jako boj s větrnými mlýny. Člověk se snaží a ono je to na nic. Může to brát jako výzvu a nebo to vzdát. Prý to není ani osobní selhání, když je to týmová práce. 

Na nudu ale není čas, s kolegou jsme vyrazili na studentskou soutěž na ČVUT. Kde se berou ty sny, že jsem tam nestihla dojet, protože jsem nebyla ráno schopná vyjít z domu? To tedy nevím. Byli jsme tam už po několikáté a bylo to jako dovolená, jsme dobrý tým. Jen když mě úkoluje, tak vrčím, protože nejsem jeho asistentka. Vyhrožovat, že se na to můžu vykašlat nijak nezabralo. Ví moc dobře, že by mne to bez zařizování nebavilo. 

Prý je v každé firmě nějaký negativní kolega. Manžel se zamyslel, že nikoho takového nezná. Pak se zarazil, že by to byl on?

Jak dobrá je dobrá práce?

Jako hlavní postavy své knihy můžeme putovat cílevědomě od první stránky k poslední anebo se možná mezi jednotlivými kapitolami zmateně ztrácíme. Průzkum na téma práce přinesl třeba zjištění, že Adamovi stačí k práci počítač a stůl, vztahy neřeší, ono to nějak dopadne. A zatím to prý vždycky dopadlo dobře. Maky vysvětlila, že je skvělé, když tě živí, co miluješ. Třeba tvůj přítel (a pak odešla do práce na dvanáctku). Judita chce hlavně prachy, stejně je to prý všude hrozný. Kiera definovala práci, že musí splňovat aspoň jedno: dobrý peníze nebo dobrou kulturu a lidi nebo zajímavý projekty a náplň. Prý má všechno a stejně ji to štve. Já mám vlastně taky všechno. Nechci práci, která bude splňovat jenom jedno, i když skvěle. A tak pořád něco řeším, hledám něco, co bude dávat smysl. Jenže to zřejmě není ani makový koláček, ani změna práce. Možná nějaký nový projekt? A tak jsem poslala kolegyni další tipy na práci. Nesetkalo se to úspěchem: “Dej mi pokoj,” vrčela, “ty furt musíš něco řešit.”

No jasně, od toho mám hlavu. Tak jsem aspoň na zaplašení jarní únavy a povzbuzení mozkové činnosti poskládala jógovou sestavu. Další kolegyně mi pak druhý den volá: “Já mám tak dobrou náladu, je možné, že je to z té jógy?” No jasně. To je naše joga s Elou.

Jarní únava nebo jen příliš mnoho myšlenek 

Prý je důležité věnovat prioritám každý den. Tak jsem se do toho chtěla pustit. Jenže to bych musela žít ve vakuu. Při mazání svačin jsem našla maso na polívku. To je pár minut. Přitom jsem uklízela ze stolu, a když už uklízím müsli, mohla bych namíchat nové. A vyluxovat šuplík. Tak ještě uklidit léky do lékárničky, to bych mohla rovnou přerovnat lékárničku. Vyměnit ručníky, chce to našít poutko, to bych mohla rovnou zašít díru na teplákách a přeluxovat. A z hodinky je maraton s koštětem, který v plánu rozhodně nebyl. A budoucí plány zase zůstaly na mé budoucí já. Stejně chtějí ještě trochu času. A nebo si hodit korunou, co je vlastně tou prioritou.

Ranní telefonát z finančáku nikoho nepotěší. A pak ani to, když zjistí, že na účtu chybí 6 tisíc za vrácené zboží a doklad k tomu jsem vyhodila. Maky to vysvětlila, že se špatné věci balí na sebe a teď zrovna jde sinusoida dolu. Nakonec to s finančákem ani chybějícími penězi nebylo tak horké, jak by se mohlo ráno zdát a odpoledne bylo vyřešeno.

Moje sinusoida není nikdy pod čarou, mně se přece plní všechna přání. Jen bych si musela správně přát. S měšíčňanem jsme probrali, jak potřebujeme k životu lidi. Ale jinak stejně jeho druhé straně měsíce nerozumím. Půl roku remcal, že na něj nemám čas, a když ho teď mám, tak ho nemá on. Asi jsem si neměla přát, že to nechci slyšet, protože teď se zase pár týdnů nepotkáme.

Přijímačky

V dubnu byl ještě čas přijímaček. Malé dítě bylo v pohodě, protože si myslí, že je boží. Tyhle myšlenky mu závidím. A protože bydlíme na vesnici, bylo to dnes jako nějaký sraz. Známý ze školy, ze závodů, z plesu, z cvičení, pak ještě fotbal a schůzky na gymplu s dalšími známými tvářemi. Asi ta má nenávist k lidem nebude skutečná. Ve škole jsem konečně po dvou letech potkala češtinářku, už jsem jí chtěla volat. Ona nám taky, dítě prý nemá ani po 3/4 roce fólii a vymlouvá se, že mu ji rodiče nekoupili. To já už jsem samozřejmě zapomněla, tohle si má řešit sám. Prodávali ji samozřejmě v tom papírnictví, kde tvrdil, že ji nemají. S velkým aplausem ji přinesl do školy, aby zjistil, že ji vlastně ten den nepotřebují. Dost ho to zklamalo. Den utekl jako voda a mně se o tom gymplu ještě zdálo. Ale v tomhle věku jsem to měla dost na háku a chodila jsem za školu.

Chlapské vidění a frajer libovej

Když jsem nemohla najít doklady od auta, stačilo se rozhlédnout. Spadly totiž na zem, zapadly za batoh s notebookem. Ráno když si ten notebook někdo bral, je tam neviděl. No a večer ho tam na ně zase položil, protože je neviděl. Nebyl to prostě mamut.

Tak nevím, po kom to naše dítě je takový frajer. Ochladilo se, takže jsem jim každý den opakovala, že si určitě mají vzit bundu. Vzali si ji málokdy. Když si malej natáhl sval na tréninku, tak ho chtěl do školy zavázat. S tím problém nemám. S čím ale problém mám je, když udělám hodnou matku a chci ho vyzvednout ze školy, tak ho tam najdu v té zimě v kraťasách (protože ho kalhoty tlačily do obinadla) a na kole? Tak to už nevysvětlil.

Slezina nebo játra

Jako každý rok slavila Klára narozeniny, které neměly být narozeninami, ale jen slezina. Potkáme se, dáme drink, a tak to můžeme rovnou nazvat játra. No a pak onemocněla. Všichni to věděli, kromě Karolíny, která nikdy nikam nechodí, takže tam naprosto výjimečně dorazila, ještě s Jankou. Tak jsem je v tom nemohla nechat. Potkáváme se každý týden na workshopu a máme hodně společných témat. A taky jsem měla chuť na jeden drink. Tak hlavně, že jsem slíbila, že půjdu domů v 7. Ale játra zas tak moc netrpěla, protože hospoda s alkoholem šetřila.

Dárek jsem Kláře zavezla další večer po práci. Co může zaměstnanou matku potěšit? Večeře pro děti a lahev bublinek s čokoládou. Koupila jsem si ji rovnou taky. Sice jsem se přehlédla a byla bez alkoholu, ale vlastně proč ne. Bublinky to mělo, bylo to dobrý a ráno můžeme vyrazit do práce s čistou hlavou.

Kafe s Leonem

Takový ten normální den na homeoffice. Musela jsem vstávat brzo, protože byly tripartitní třídní schůzky a já na ně potřebovala extra termín, protože se netrefily do žádného dne, kdy jsem doma. Vše jsem vyřídila a po 7.h jsem už seděla u tchána na kafi. Pak přišla dobrá zpráva, že mám opravené auto i udělanou technickou, tak jsem samou radostí po ránu zajela do zeleniny a rozvezla ještě plakátky na sousední úřad. Na chodbě jsem potkala Leona, který chtěl být asi vtipný, že už mne čeká. Tak jsem si objednala další kafe, pozdravila pár známých a v 9, když se Praha probudí, jsem už seděla u počítače. Tohle mne na životě na vesnici baví, člověk vždycky někoho potká.

Divadlo

Člověk chce podpořit místní kulturu. Ale to jsou nápady, pořádat divadlo v dubnu, kdy je dlouho světlo a ještě je teplo. Groteska Kuřačky a Spasitelky od Anny Saavedra stála za to. Inspirováno Čechovovými Třemi sestrami, bilancovaly hrdinky své životy. Stačí ke spokojenosti střecha nad hlavou? Může se člověk smát, když všude je tolik utrpení? A pak tam byla ta čtvrtá žena v leopardím overalu. Ta si šla za svým a její manžel to už tak trochu vzdal. A nebo se jen možná spokojil s tím, co má.

A když se někdo nesměje, neznamená to, že není rád. Možná se jenom směje vnitřně.

Suché skály

Děti odjely na ryby a na airsoft, přece nebudu doma tančit s koštětem. Jenže sama na výletě? To se mi ještě nestalo, mohla bych se ukousat nudou. Moje výletová kamarádka je na Moravě, Maky v práci, další si pořídila dítě a odstěhovala se daleko, další by takhle brzo nevstala, jiné se nechce, někdo má jiné plány a tak jdu sama. Je to vlastně lepší, můžu si jít kam chci, jak chci, svojí rychlostí, zastavovat se, fotit, hledat kešky, vrčet nebo se smát. Na to, že si můžu cestou s někým zavolat a pokecat jsem si ani nevzpomněla. Na konci mne čekalo kafe s Maky. Byl to super den a jsem ráda, že už se nebojím výšek.

Zatracený čarodějnice, duben končí na koštěti

Duben zakončila svatojakubská noc, která však byla taky ztracená. Foukalo tak, že se na koštěti vůbec nedalo odletět. A málem mě to sfouklo z dálnice, když jsem jela do Žďáru nad Sázavou. Foto nemám, jen plno inspirace na firemní akci. A chuť na pivo. Kde člověk potká na vesnici nejvíc lidí? No ve frontě na čarodejnicích. I když hodinové čekání nás spíš odradilo. Tak snad příští rok.

Pokračování za měsíc

Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.

Předchozí články z deníku

Přešla zima a je tu jarní probuzení (105)

Aprílové střípky (78)

2 roky prázdnin (48)

Mravenci jdou a princ na bílém koni možná neumí plavat (21)

V lednici sáňkují lední medvědi (7)

Knihy

1* Každý má svůj Everest – Pavel a Eva Dolejší

Na světě lze změřit téměř všechno. Měřitelná je i lidská blbost – rámusem a množstvím slov

Zmocnil se jí pocit zmatku a beznaděje. Odjede. Neudrží ho. Zase bude kdovíjak dlouho sama. Copak to nechápe, jak je to pro ni těžké?

A on v té neproniknutelné tmě, která je od sebe oddělovala, nemohl vidět, jak se jí po tváři koulí jedna slza za druhou.

Copak ji mohlo napadnout, že tahle “hra” přeroste během krátké doby v chronické onemocnění jejich vzájemného vztahu?

Život složený z nekonečně dlouhých čekání a dalších loučení.

Večer je doma a ráno mi dá sbohem na několik měsíců. Takhle žít nechci.

2* Maria Riva – Moje Matka Marlene Dietrichová

Nikdy nenarušila svou mysteriózní “Femme fatale”. Tato obdivuhodná chameleonská schopnost, která téměř hraničila se schizofrenií, být několika ženami zároveň.

Pronikavé světlo v rozzářené maskérně a nahé slavné tváře, bez příkras, některé unavené, napůl spící, odhalující všechny nedostatky, velice lidské a zvlášť zranitelné, čekající na nasazení své masky umělé dokonalosti.

Z dopisu od manžela: Ach má nejdražší, dnes ráno jsem dostal tvůj telegram a celý den se snažím vymyslet něco krásného, co bych ti poslal jako odpověď. Nenapadlo mě ale nic jiného, než „miluji tě“. A teď nevím, jestli poznáš, kdo ti to píše? Koneckonců tě milují všichni...Ten krátký čas jsme byli šťastní a klidní a spokojení a já jsem si vážil už tehdy každého okamžiku, který jsme prožívali. A tak cokoli nás teď v budoucnosti čeká, my máme svůj sen a vzpomínku na něj, ke které se můžeme vracet.

Je to jiná žena se stejným jménem – a já jsem navždy té své pořád vděčný a miluji ji stejně jako tehdy a budu ji milovat navždy.

Musíš ji mít ráda. Ona tě miluje – tak, jak ona chápe lásku. Ale její motor běží rychlostí tisíc otáček za minutu, zatímco my máme obvyklých sto. Tam, kde ji my milujeme hodinu, je ona hotová za šest minut a honem pospíchá za svými dalšími zájmy, a my se divíme, proč nás nemiluje tak jako my ji. Ale v tom se mýlíme, ona už nás milovala.

Když to chce, má to mít

Život šel dál. Život vždycky jde dál – všemu navzdory.

Probouzela jsem se na záhadných místech, o kterých jsem nevěděla, jak jsem se tam dostala a kdo leží po mém boku. Hledala jsem stále hlubší studnice zapomnění, utíkala před vším i před sebou – ale pořád zůstávala na místě.