Sníh, vítr, slunce, déšť, takže jsem jeden den škrábala auto a pár dní na to jsme si spálili nos. Letošní duben byl stejně různorodý jako počasí a stejně rychle je i pryč. Ale není přece špatné počasí, je jen nesprávné oblečení. Na to jsem specialista. A dokud najednou neprší, nefouká a nemrzne, tak je vlastně hezky. Jenže těch dnů, kdy pršelo, foukalo a mrzlo, bylo příliš.
Kde se ztratil duben?
Z lockdownu jsme přešli aspoň trochu do normálu, až je to divné. Děti chodí do školy a na tréninky, chodíme do kanceláře, jako by se ani nic nedělo. Obchody už snad ani nepotřebujeme. Už se nám omrzelo čekat, co tenhle a dalších 5 ministrů zdravotnictví vymyslí. Jaro láká ven.
Zachtělo se nám kultury. Manžel si povzdechl: „Já chci do divadla.“ Ptám se ho: „Co s dětmi?“ Mávl rukou: „Postarají se, vždyť mu bude za chvíli 13.“ Zděsila jsem se: „Jak 13? Je mu 10, chceš říct, že bude tak dlouho všechno zavřený?“ Pokrčil rameny: „Než my se někam dostaneme, tak mu bude 13.“ Tak to jsem zvědavá, jak daleko je od pravdy.
Když jsem jela měnit do servisu letní gumy, ťukali si na čelo, že je to ještě brzy. Odbyla jsem je: „Já nikam nejezdím, vždyť pořád sedíme doma, autem vyjíždím nejdřív odpoledne.“ A pak mne chytla toulavá. Pryč do jiných světů, kde není žádný duben.
Víkend v Praze (16.-18.duben)
Když už člověku hrabe a otevřou okresy, je to ideální čas vyrazit. Nejlíp do Bohnic. Jenže areál léčebny zavřený, tak ke kamarádce a na místa, kam jsme chodili, když jsme tam bydleli. Děti se na své kamarádky také těšili, ale už je to odloučení znát. Trvalo jim několik hodin, než se znovu seznámili. Taky je docela překvapilo, že tatínek, který je jinak pořád v práci, jede taky. Vzpomínaly, jak dostaly první Lego. Jeden říká: „Já si pamatuju na naše první Lego.“ Druhý se přidal: „Jo, to nám přinesl strejda…. bylo z kontejneru.“
I po 4 letech starší suverénně trefil na své oblíbené hřiště. Jen se zmenšilo. A protože se zmenšil i svět, potkala jsem u botanické ještě další kamarádku. Tak za tou někdy příště.
Z víkendu vznikl minulý článek Praha s dětmi. Docela jsme je uchodili, takže se jim druhý den nechtělo. Lákali jsme je na dron. Běhali za ním jako oslík za mrkví. V práci jsme prý také takový oslíci. Na začátku roku před nás pověsí tu mrkev a my se za ní celý rok honíme, aby nám ji na konci roku mohli hodit.
Hřbitov bláznů
Také jsme se konečně podívali na hřbitov bláznů. Kamarádka popisovala, že teď je otevřený, bez branky. Jenže když jsme tam přišli, branka byla přivařená důkladně zpět. Na hřbitově byly vidět široce vyšlapané cestičky mezi břečťanem. Všimli jsme si také, že na druhé straně chodili lidé se psem. Říkáme si, že je určitě z druhé strany otevřená branka, přeci nelezli se psem přes zeď a tak hups, jdeme také. Jenže jsme došli sotva do půlky a vidíme, že lezou přes zeď i se psem. Ok, tak hups za nimi, druhá zeď měla doů přes 2 metry, tak adrenalin máme pro tento víkend splněn.
Hřbitov bláznů 
Obrostlý břečťanem
Špína velkoměsta, bahno vesnice
Na to, že jsme chodili po městě, vrátili jsme se domů dost špinavý. Všechno letělo do pračky. To ale byla chyba. Zrovna ten víkend, po třičtvrtě roce, dorazili do Jizerek kamarádi z Brna, tak se u nás cestou zpět odpoledne stavili. A že půjdeme na procházku. Na tuhle romantiku vesnice jen tak nezapomenou. Vybrala jsem nenáročnou příjemnou trasu po loukách. Bohužel se mi zatím nevrátil čich, tak jsem nepoznala, že je zrovna pohnojeno. Do toho ještě napršelo. Z procházky byl slalom bahnem, ve kterém se postupně vyválely děti i pes. A tak místo kafe vykoupali psa, ostříhali mu ze zadku větve, umyli boty a odjeli do civilizace. Vidím, že na psa připravená nejsem.
Další toulavá mne vyhnala na roadtrip (53) a prošla jsem Brno bez lidí (23.-25.4).
Zásoby vína doplněné. Jen nevím jeslti je to málo nebo hodně. Když jsem ho platila, přišlo mi to příliš, a když jsem doma vykládala, nebylo ho dost. Tady nechám láhev, tamhle druhou a sám mám málo. A už píšu seznam, co jsem zapoměla. Třeba růžové. Dát mi pár lahví na ochutnání se jim určitě vyplatí. To, co jsem dostala darem jsem vypila hnedka a to teprve květen, měsíc růžových vín začíná.
Zmrzlá čarodejnice
A protože jsou druhý rok čarodějnice zakázané, udělali jsme si jen oheň a grilování s Obelixem. Vím, že se na ně v tuhle dobu nosí zimní bunda, ale tak když nejsou čarodejnice, nepotřebuju zimní bundu, ne? Takže jsem teď zmrzlá čarodejnice. Nezahřál ani pohled na Obelixův dřevník velikosti malého rodinného domu. Není jediný, kdo ujíždí na hromadění dřeva. To tady na vesnici všichni. I strejda z Moravy se radoval, že topí zadarmo, protože vozí zbytky dřeva z práce. Kluci protestovali: „To není zadarmo. My jsme otroci. Si spočítej, kolik na tom strávíme hodin naší otrocké práce.“ Když se pak divil, že si nevšiml dámské návštěvy u jednoho z nich, smáli se mu: „Jo, ty by sis všiml, jenom kdyby to bylo dřevo. Kdyby měla místo bot dřeváky.“
Nelehátko
Poslední víkend jsme strávili doma. Místo slibovaného deště svítilo slunce. Ideální počasí se s kafem rozložit na lehátku. Jenže jsme zase u toho, že na naší zahradě se na lehátku neleží. Nejdřív jsem musela dodělat ještě jeden menší vyvýšený záhon. (Návod na vyvýšené záhony). I když vím, že tam nic nedozraje, nebo to sežerou hraboši, stejně tam zase něco sázím. To jsou divné pravěké pudy sběraček. Pak bylo potřeba vyplet květinový záhon, který se pomalu zaplňuje květy. Mnohem rychleji se však zaplňuje trávou, která v něm roste lépe než v trávníku.
Dítě se zatím vesele hrabalo v pískovišti. Stavělo si přehrady, kde se máchalo ve vodě na boso a přehradu bránilo proti protržení vlastním tělem. Ještěže rýma a chřipka vymřeli, takže to asi přežije ve zdraví, ale už zase máme všude doma písek. A taky v nádrži. A protože není čas na válení, když v neděli hlásí déšť, rovnou jsem vyčistila i nádrž. Nevím, jak jsem z ní tu vodu dostala loni. Vylít nešla, nehnula jsem s ní. Tak kýblem. Když už jsem nemohla dosáhnout na dno, nenapadlo mne nic lepšího než, že do ní vlezu, tak hluboká přece není. Opatrně to nebylo a hluboká byla, takže jsem se koupala taky.
A protože se vše tak nějak opakuje z loňska, děti vyrazily na lov šneků zhruba ve stejný den jako před rokem. Tentokrát náš dům nevzali útokem, protože na zahradě čekala práce, děti raději i se šneky zalezli z dohledu.
Pramen Nisy a rozhledna Nisanka (11.duben)
Když jsme se pak zas jednou sešli doma, vypadalo to tam jako po výbuchu. Při úklidu na mne vypadla lahvička, kterou našlo dítě u pramene Nisy před 3 týdny, kdy se ještě nikam nemohlo. Svět byl studený a depresivní. Lákala jsem tenkrát manžela na výlet: „Lásko, musíme vyrazit na ty nové rozhledny.“ Vrtěl hlavou: „Rozhledny vyloženě miluju.“ Uklidňovala jsem ho: „Tyhle jsou nízký.“ Odpověděl: „Víš, jak se jmenuje nízká rozhledna, na kterou jsem ochotný vylézt?“ Odpověděl si sám: „Rovina.“
Výhled na Tanvaldský Špičák a zbytky sněhu 
Pramen Nisy 
Za temným mrakem je slunce. 
Rozhledna Nisanka 
Konečně rozhledna v dohledu
Tak jsem vyrazila jenom s dětmi ze Smržovky na rozhlednu Nisanka nad Novou Vsí. Další bod z Jizerskohorské rozhlednové výzvy splněn. O té někdy příště. Ta lahvička jako by udělala konec studeným a depresivním dním. Svět zalilo slunce. A aby byl den úplně dokonalý, po výletě jsem si užila teplo domova na Klářiné oslavě narozenin. Nevím jak to dělá, že v její lednici je stále co jíst a ve sklepě co pít. A ještě ty hodný dvojčata. Taky mají být po kom.
Děti se doma mezitím předvedly jako samostatné jednotky a udělaly si míchaný vajíčka podle stručného návodu: Hoď na pánev vajíčka a zamíchej. Když jsem pak spícímu malému zhasínala lampičku a brala z ruky knížku, otevřel oči a povídá: „Já jsem dumal.“
Já nespím…
Pokračování Cesta přes čtvero ročních období, jede se na chatu. Už zase se svět opakuje. loni to byla květnová toulavá.
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte čtrnáctidenní Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
39. Brambory a podzimní střípky
25. Co s létem?
16. Chyť holuba