Cesta přes každý den (66)

Tak už byly narozeniny, pohřeb i svatba a teď další rodinná akce? Důvod se vždycky najde. Třeba návštěvy ze světa. A cesta volá, přes půl republiky, ale i do hor.

Rodinné setkání přes půl republiky

Tak proč se nesejít všichni najednou. Ale ani dvě chalupy v jedné vesnici nestačí a penzion je zavřený. To dáme. Ale zas to bylo jinak.

Nejprve onemocněla Praha, takže nepřijela, a ostatní přijeli v sobotu. Nevadí, aspoň jsem nemusela spěchat po práci. A tak jsem mířila zase na Moravu. Děti zůstaly doma kvůli fotbalu a mně se nechtělo několik hodin řídit, chtěla jsem využít čas na čtení. Třeba tu nekonečnou knížku dočtu. Cesta vlakem se zdála ideální, kam mne koleje dovedou? Nakonec to nebyla taková idyla, jak to vypadalo. Jezdí těch vlaků míň než dřív nebo se mi to jen zdá, protože nemám na cestu půl dne. A proč se pořád přestupuje. A hlavně, když má někdo chalupu ve vesnici na kraji kraje, nejde tam vlastně ani dojet. Ale nakonec to nebylo zas tak dlouhé, 5 hodin na cestě? Takhle nám to posledně trvalo v zácpě autem taky. 

• 

• 

Sraz nesraz

U vlaku mne nabrali a za chvíli jsme se už objímali na chalupě. No nedá se říct, že by nás bylo mnoho, Kanada a Anglie hlásí nemoc. Zbyli jsme si s jižní Moravou. Můžeme se vidět kdykoliv, ale to musí nejdřív někdo přiletět přes půl světa, abychom se sešli. Dost dlouho jsme na ně čekali, už to bylo divné. Nesměle jsem se zeptala, jestli jim někdo řekl, kam mají jet, protože tu jsou dvě Rudy. Někde se to určitě psalo, ujišťovala mne sestra. No samozřejmě, že jeli jinam, v té hromadě zpráv to přehlédli. Ale nestěžovali si, líbila se jim tam krajina. Tam se musíme také někdy podívat.

 „Takhle si představuju svůj důchod,“ libovala si teta, když se rozhlédla po zahradě.

„No vidíš, ségra se toho dožila už ve 30,“ smáli jsme se. Otázka je, jak dlouho ji bude bavit dojíždět do práce. My už to nadšení máme za sebou.

Narazili jsme i na téma rekonstrukce. Teta popisovala dodací lhůty a jak čekají měsíce na dodání jednotlivých částí. Druhá teta kroutila hlavou, to že ona bude mít hotovo za tři týdny. Dostali jsme záchvat smíchu, nám také slíbilovali tři týdny. Kolega, který nemohl v červnu kvůli stěhovaní před rekonstrukcí, na firemní akci, žije v nedodělaném bytě dodnes. No prý to dodavatelé slíbili, že je to možné za tři týdny. Jo jo, tak to by měli začít v dubnu, ať to stihnou do Vánoc.

Na chalupě se během prodlouženého víkendu prostřídali všichni. A i když jsem je tam nestihla, přeci jen jsme se potkali aspoň v Praze. Zas tak velká ta republika není.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Všední dny

Malá sestra o rodinné setkání zase přišla, vyrazila na svatební cestu na Balkán. Taky jsem se stavila na Balkánu. Kamarádka je výborná, zvládá návštěvy typu: „Za půl hodiny projíždím tvým městem, můžu se stavit?“ Kdybychom se měly domlouvat dopředu, tak se nikdy nesejdeme. A já jsem pěkně zakončila odpoledne na cestě. Vůbec mi nedošlo, že jet s dítětem autobusem do vzdáleného města, aby věděl, kde přestupovat a kam jít, je sice fajn, ale že z toho bude výlet na půl dne.

• 

• 

Takže začaly kroužky. Taxikařit dětem mne vůbec nebaví a najít na vše autobusy úplně nevyšlo, a tak mám z kroužků a taxikaření v kalendáři mozaiku. Snad se to ještě zlepší. Hlavně aby bylo protivné dítě konečně spokojené, když má kroužky podle svých představ.

Střípky

Sezóna reflexních vest je tady. Po ránu, ale i večer už chodíme za šera. Prý je to nejvíc sexy barva, dá se zkombinovat s jakoukoliv jinou a nepodléhá módním výkyvům.

Konečně jsem po roce vychodila půlroční permanentku a můžu si koupit novou. A je tu to předsevzetí, jak budu chodit dvakrát týdně a nebo aspoň jednou. Poruším to hned tento týden.

Zase byl úplněk a blíží se dušičky. Lidi courají na hřbitov a budí nám duchy. Špatně spím a budí mě divné sny. Ani nevím o čem, jen ten nepříjemný pocit zůstává. Se sestrou jsme rozebíraly sny. Že se nám zdá o cestě. Před něčím utíkáš? Ne, jen mne to na té cestě baví.

Kamarádka zabalila kavárnu, že už na to nemá nervy, takže zas nemám kam chodit na dobré kafe. Tuhle kapitolu ukončila zase sporem s majitelkou. Další zkušenost, to že se na nějakém místě střídají provozovatelé nemusí znamenat jen jejich neschopnost, také to může být vadný majitel.

Svátek a Frýdlantsko

Státní svátek je dnem volna navíc, kdy není fotbal a přímo vybízí někam vyrazit. Obzvlášť když je pěkně. Chtěla jsem do Krkonoš, když už děti něco ujdou. Ale na horách nehlásili moc pěkné počasí a manžel se chtěl vyspat, tak jsem naplánovala Český ráj. Doma remcali, že tam jezdíme pořád. No nevím, cílů, kde jsme nebyli tam mám pořád dost. Návrh byl Frýdlantsko. Nemusím ho, ale co, hlavně že se někomu někam chce. Byl to spíš roadtrip přes půl Jizerek, kde seděli mraky na kopcích, takže jsme dojeli až do Frýdlantu. Zamračená atmosféra jen umocnila dojem z města, který nezachránil ani hrad na kopci. Aspoň jsme vylezli na rozhlednu Heřmanice a splnili jeden bod z jizerskohorské rozhlednové výzvy.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Zelená sobota

Sobota opět na hřišti. Dítě nadšené, že může na dva turnaje, já trochu zklamaná, protože to zase, jako každý rok, vyšlo v době, kdy jsou prohlídky skláren. Nakonec byla na hřišti taková zima, že jsem vyrazila do skláren sama. Vlastně jsem dost zblblá, když mám pocit, že ty děti musím pořád všude mít. Prohlídka sklárny, kde se vyrábí korálky, byla moc zajímavá. A taky sledovat lidi, kteří jak straky pobíhali mezi jednotlivými zvony s korálky a prohrabovali se jimi. Já je ani nevyfotila, s korálky jsme tam vyrostli.

Odpoledne další zápas, dítě nadšené a ještě chtěl vidět krajský přebor. Vlastně mi ani nevadilo vypomoct na hřišti na pokladně. A ještě se to doma samo vyluxovalo. Yes, skvělý den.

• 

Cesta přes půl Krkonoš

Anna se ozvala přesně, když jsem byla nespokojená, že jsme zase nikde nebyli. A tak jsme v neděli vyrazily do Krkonoš. Anna brblala, že hlavně ne z Harrachova, že tam byla minulý týden. A tak hned po úsvitu, přes několik semaforů, vyjely jsme samozřejmě do Harrachova.

Cesta přes Rýžoviště nahoru rychle utekla, a tak jsme byly na Dvoračkách ještě dřív než začali po horách courat lidi. Nasadily jsme tempo, že jsme stihly obejít půlku Krkonoš. Přes Dvoračky na Vrbatovu boudu, kolem Labské na Vysoké kolo a pak konečně ta slibovaná Vosecká s hnusným instantním kafem.

Zas tak velké ty hory nejsou. Nevím, co proti nim mám, že tam moc nechodíme. Nahoře jsme potkaly půlku Desné a probraly jsme vztahy. Po přečtení knížky, co mi dala sestra k narozeninám, jsem na toto téma chytrá jako rádio. Ono se to snadno radí, když člověk nemusí chodit v cizích botách. A není nad to se vrátit domů a být ráda, že jsem si vybrala to nejlepší, co šlo.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Pokračování Úhel pohledu (67).

*****

Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.

Předchozí články z Emina deníku

65. Radosti na konci léta a svatba

38. Podzimní Jizerky – světový den turistiky a co s plody podzimu

12. Květnová toulavá