Emin deník: Přešlo září. Jeden den se může zdát jako druhý. Do práce, do školy, na nákup. A nebo to tak obyčejné nebylo? Stačilo vyrazit do města. Ale ještě předtím zazvonilo překvapení.
Manžel na pár dní odjíždí, balí si košile a holí se. Ptám se ho: „Nepřeháníš to trochu, když jedeš beze mne?“ „To aby ses na mě těšila,“ odpověděl a rozloučil se.
Vypadá to na nudu, snídám kyselé okurky. Každý měsíc přiberu kilo, jenže na těhotenství to svést nemohu, to budou asi tukové zásoby na zimu. Připadám si jako kocour z Červeného trpaslíka: „Dneska mám dobrý den, jedla jsem šestkrát, spala jsem třikrát.“ Když se podívám na tu ubohou neodškrtanou permanentku do tělocvičny, kterou jsem celé léto ignorovala, tak tam teď budu muset chodit dvakrát týdně, aby nepropadla. Ale dnes ještě ne.
Kdo to tady zvoní
Z úvah mne vyrušil zvonek, před domem stálo auto, které se mi zdálo povědomé, ale čí je? Bez ohlášení bych očekávala pošťačku, dědu nebo správu hřbitova. Neříkají si tohle u dveří důchodkyně?
Jaké překvapení. Za dveřmi stáli kamarádi z Moravy, kteří vyrazili do Jizerek na dovolenou. Jenže kolik si toho člověk stihne říct u kafe, když se vídáme dvakrát za rok? Tak jsme aspoň důkladně probrali, zda je vhodné někoho překvapit takhle bez varování. Ráno jsem ze sebe zvládla udělat člověka, tak mám radost. Ale každý známe několik lidí, koho by to nepotěšilo. Vyrazili jsme ještě aspoň na brusle, abychom na sebe měli víc ččasu. Rovinka na Souši se na bruslích zdála dost do kopce. Sice jsem je přemlouvala, aby přespali, ale nakonec jsem byla ráda, že měli své plány. Musela jsem ráno brzo vstávat, vyrážela jsem do města do práce.
Kde je Alfons?
Alfonsova kancelář je prázdná, nedalo mi to, trochu jsem ho podezírala, že vzal bez rozloučení roha. Psala jsem mu: „Tvoje kancelář je nějaká prázdná, zahájil jsi stávku proti koronaviru sezením doma?“
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: „Nee, balíme holky na žlutou helmu a žlutou vestu.“ A poslal foto z kontrolního dne. Dostala jsem záchvat smíchu, protože měl na helmě nalepené logo i s adresou: „Jo žlutá vesta je in, taky mám, ale zatím jsem na ni nikoho nesbalila. Co to máš proboha nalepené na helmě? Adresu, aby věděli kam tě vrátit, když se tam zapomeneš?“ „Jo, je to tu takové přátelské. Až dostaneme přes držku, tak aby věděli, kam nás poslat kurýrem.“
Vyrazily jsme na oběd, 3 holky a jeden kluk. Chudák. Minule jsme se celou dobu bavily o šatech. Teď jsme se vážně snažily najít téma i pro něj. Ptali jsme se ho na závod, který běžel. Než stihl dokončit odpověď, řeč jsme stočily ke cvičení a hubnutí. V jídelně si radši sedl k jinému osamělému kolegovi.
Tolik lákadel
Po práci jsem se šla chvíli projít po obchodech. Jenže pohodlné uzavřené boty na malém podpatku asi neexistují. A když si nechci kupovat větší kalhoty a do své velikosti se nevejdu, tak mne to vlastně vůbec nebavilo. Komu si postěžovat? Píšu Anně, která mne snad pochopí: „Ovocný Světozor, zmrzlina, čokoládové rohlíčky, koláče… Takových lákadel, jenže větší kalhoty si kupovat nechci.“ Odpověděla: „A proto nosím legíny.“ Úplně mne to nemotivovalo. Kamarád Jirka mé povzdechy odbyl slovy: „Ty si stěžuj. Na tobě pár kilo navíc vadit nebude… Mně už začala váha ukazovat třímístné hodnoty.“
Zkusila jsem jiné téma a kolegyni Lenku: „Cely den myslím na chlapy a alkohol, je tohle normální?“ Odpověděla: „Těší mne, že máš ve svém věku podobné myšlenky jako já.“ Aspoň v něčem se shodneme, povzdechla jsem si a narážela jsem na to, jak jsme se dnes skoro pohádaly nad vánočními dárky, kdy Lenka raději opět ukončila debatu diplomaticky slovy: „Proč se mne ptáš, když si to stejně uděláš podle sebe.“ Opět.
Lasergames
A že byly nedávno další narozeniny, byly dárkem lasergames. Nečekala jsem, že to bude taková dřina. Obvykle by mne nikdo nedonutil lítat jako šílenec. Méně zdatní jedinci to vzdali a schovali se v rohu, ale ani tam nebyli v bezlečí. Ideální místo, jak vyznat partnerovi lásku: „Halo, miláčku, víš co tě… bum, zásah.“ „Já tě taky…bum.“ Podle výsledků to nebylo až tak kruté. Manžel trefil nejčastěji ségru a já jejího přítele.
Den jsme zakončili noční romantickou procházkou. Přece nepůjdeme tam, kam všichni. Takže co takhle Karlův most od vody a pohled na Staromák ze střešní terasy?
Karlův most od vody 
Tak teď jsme trochu zabloudili 
Staromák ze střešní terasy
***
Pokračování Podzimní Jizerky – světový den turistiky a co s plody podzimu (38)
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu.
41. Listové tornádo a podzimní procházky
Předchozí články z Emina deníku
36. Dovolená končí
35. U vody aneb Patrik a harém
28. Dovolená v Jeseníkách a léto jelo někam jinam
16. Chyť holuba
7. V lednici sáňkují lední medvědi
Přečtěte si, jak to začalo:1. Ema a Ela