Je Pštros náfuka? Je život ženy samé lalala? A jsou kopce radost nebo letní zlo? Tohle léto si dělá co chce a plány jsou mu jedno. Vedro se střídá s deštěm a před námi se tyčí kopce a hrady, proplétáme se mezi vodou, zelení a lidmi. Aneb já na ten kopec prostě musím.
“Už máš po dovolený?” ptá se Olivie, “tak se ti líp pracuje,” dodává ještě. “Eeeee,” nemůžu se rozhodnout, co odpovědět. “JO,” to je ta správná odpověď. Celý červenec byl jako dovolená.
Sraz dětí s bratránky
S červencem přišla vedra a také přijela sestřenka s rodinou z Ameriky. I přes zpoždění letadla jsme se stihli vidět, než děti odjely na tábor. Po pěti letech zvládli seznámení snadno. Aspoň že už se teď domluví anglicky. Společným zájmem byl Fortnite i pingpong a volleyball ve Žlutých lázních. A taky se mohli v tom vedru vykoupat. Prý jestli je to hluboký, ptali se. No jezdí tam lodě, tak asi jo. A ještě ke všemu je ta voda tmavá. Plavky nosím v létě radši pořád s sebou, ale tam jsem po koupání netoužila. Do vody nakonec skočilo všech pět děti, i když sestřenky dcera nevěřícně koukala na mé plavky, jestli si to má jako dát na sebe. No já nevím, já to mezi lidi nosím, ale mně už je to v tomhle věku jedno.
Perličky
Znáte takový ten vtip, jak ten muž hledá v lednici máslo a nevidí ho tam, tak ho jde koupit. A ono jich je pak v lednici pět. No tak manžel teď přestal ty másla kupovat. Šel si totiž do mrazáku pro ruskou zmrzlinu a zjistil, že to není zmrzlina, ale 5 másel, protože se mi do ledničky už nevešly.
Děti se nebojí vybočit z davu. Starší si koupil řetízek a hrdě ho nosí. Neodradily ho ani poznámky, že to nosí holky. Prý udává trendy: Když začali kluci chodit na fotbal, tak začali chodit i jejich kamarádi, když si nechal mladší narůst patku a nosil čelenku, začali to nosit další. No a když jsme jim dali na mobil Family Link, tak ho taky dostali všichni.
Děti mají tak velký nohy, že když se v chodbě objevily cizí boty, manžel byl při pozdním návratu z práce trochu nejistý. To měli jen kluci na návštěvě kamaráda.
Myšlení prý spotřebovává energii, proto celé dopoledne jím. Večer jíst nepotřebuju, taky nemyslím.
Dovolená bez dovolené aneb děti odjely na tábor
Život ženy je samé lalala. Vstala, vyprala, ustlala, uvařila, uklidila, vyžehlila, nakoupila. Tak teď, když děti odjely na tábor, tak už si nechci zpívat. Na otázku jestli uklidím kuchyň, jsem byla drsná, že určitě ne. Když jsem doma jen jeden den v týdnu a potřebuju se sbalit na další cestu. Vaří manžel a v kině se radši po večeři dojedl popcornem. Ještě jsem si rejpla, jestli mu jako doma nedali najíst. Je to fajn. K čemu je život, pokud ho žiješ jenom podle přání ostatních? (T.J.Klune* k citaci viz úplně dole). Klára hlásí, že ona taky už nechce žádné lalala, že bude radši pískat a manžel, ať skáče. No kéž by to bylo takhle jednoduché.
Tour de beer s Ingrid
Tak zatím co děti tábořily, my vyrazili s Ingrid na další tour de beer, tentokrát na Náměstí Míru, tam je plno míst k vyzkoušení. Jak to dopadlo vystihuje otázka u tramvaje: “Jak dlouhý lístek si mám koupit? Třicet centimetrů?” „Ne, za čtyřicet.“
Taky jsem se stihla stavit u kamarádky D. Bydlí ve strašidelném domě, kde nebydlí normální lidi, na češtinu tam člověk nenarazí. A pak jsme potkali venku kolegu. V práci na něj obvykle nenarazím, jen ten den už podruhé. Táhl basu piva, že by party? Tak to jsme šli na špatnou stranu. Dostaly jsme se k otázce, jestli ten, kdo nemá televizi, je negramotný lidoop. No to pardon, v internetové době se člověk dozví všechno i bez televize. A i když nechce.
Do Harrachova
“Lidé z města mají hodinky, my tady máme čas,” je hláška ze Stožecké hospody, která zaujala Jiřího. To sedí přesně na náš víkend bez dětí. Manžel obul toulavé boty a prý je v Harrachově pivní festival, co kdybychom tam zajeli? Tak přeci nepojedeme autem, a když už tam jedeme autobusem, tak se můžeme trochu projít. Hned jsem naplánovala trasu z Rokytnice, abychom si užili nějaký kopec a výhledy. Jo, užili jsme si to i bez piva.
Manžel měl nucenou dovolenou. Nevím jak to dělá, že mu dovolená zbývá. Mně vždycky aspoň týden chybí, a to ani sama nikam nejedu. To by mi chybělo ještě víc. On obvykle dobírá dovolenou tři týdny před vánoci, letos to vyšlo na období, když jsou děti na táboře. Aspoň měl doma klid a mohl se oklepat ze starostí o rodinu. A tak s těmi toulavými botami dostal i šílený nápad, jako že půjde domů z Prahy pěšky. Miluju šílence, normální lidi mě nudí, 120 km za dva dny? Jednou to zvládne. Teď ušel „jen“ 40, opět je nepoučitelný a měl nové boty. Prý se nějak musí prošlápnout, jako když jsme šli Jizerky – plán, který si žil vlastním životem.
Dopis z tábora
Děti se letos překonaly a každý poslal z tábora dlouhý a obsáhlý dopis. Byli tam spokojení a malej v tom má jasno: “Mám tu kámoše a jídlo.” Moje sestra ho naprosto chápe, její spokojenost je i ve 30 založená na stejných hodnotách.
Rodinné setkání
Děti jsme nabrali na táboře a hned jsme mířili na Moravu na rodinné setkání. Aspoň se těšili ještě jednou na kluky. Bylo nás tam tolik, že jsme se nedokázali na místě ani spočítat, podle fotky tipuju 46. Hujerovi hadr. Vzpomínali jsme, jak jsme trávili se sestřenkami a bratránky každé léto u babičky. To naše děti nemají.
Přespávali jsme na chalupě. Místo plné života bylo najednou úplně prázdné. Všichni se rozutekli. Kdysi posekaná zahrada zarostlá, záhonky suché. Z místa milých setkání se stalo místo smutku a popela. Člověk by se neměl vracet. Je jedno kterou cestou, ale jít vpřed.
“Lidství je tak divné. Když se nesmějeme, brečíme nebo utíkáme o život, protože nás pronásledují netvoři a snaží se nás sežrat. A nemusí to být ani opravdoví netvoři. Můžou to být ti, které máme ve vlastní hlavě.”
Z knížky T.J.Klune – Dům v blankytně modrém moři
Kdo chce domů? A na kopec?
Místo kempování po Moravě jsme jeli zase domů. Děti jsou unavené z tábora a já, poučená z loňského Srpen u vody? Pche, radši půjdu do práce, než je přemlouvat.
Tak když už tak postoupila stavba dálnice z Hradce do Mohelnice (hahaha), zastavili jsme se cestou aspoň na Kunětické hoře. Manžel už si na ty výlety začíná zvykat a jde skoro dobrovolně. Dobře jsem si ho vybrala. Děti stále protestují, ale ti to mají jasné. Za pár let půjdou z domu.
Mravenci v kredenci
Děti byly rády, že jsou doma. “Táto, ona porodila,” ozvalo se z pokojíčku. “Cože, krysa?” zděsili jsme se. “Má tam plno malých teček,” vysvětluje dítě. To na krysy nevypadá: “Cože, ryba?” divím se. “Ne, mravenčice,” raduje se dítě. Tak čeština mu moc nejde, ale přírodopis má za jedna. Našel si při rojení mravenčí královnu a opravdu se dočkal vajíček. No a jako dárek k narozeninám mi nadělil mraveniště, když zapomněl zavřít formikárium a mravenčice zdrhla i s vajíčky. To člověk chce mít ve skříni.
Léto s Pštrosem
Na dovolenou u vody to stále nevypadalo, počasí nehlásili nic moc. Stanovat v dešti nepotřebuju, tak jsem šla radši do práce. Děti se stejně chtěly pár dní válet doma, na to se dívat nemusím.
Klára měla jet s dětmi na chatu na Sázavu, to vypadalo jako dobrý plán, tak jsme se k ní chtěli ve středu přidat. Byli jsme už na cestě, když volala, že tam vlastně neodjela. Naštěstí jsem měla v autě sbalenou matraci i spacáky, i když na lehko, můžeme vyrazit kam nás nohy ponesou.
Taky jsme měli nového kámoše, Pštrosa. Má dlouhá nožiska a to krčicko, ale je to plameňák a je tak trochu náfuka. Kolega ho ukradl na jedné firemní akci a od té doby ho měl v kanceláři. Když teď chtěl zalít kytky, tak jsem toho využila a plameňáka jsme unesli. Kolegyně prý jednou řekla, že holka potřebuje mít na dovolenou pořádného ptáka. Tak jsme ho přibalili a budeme chtít výkupné.
Parkování na noc jsem tipla podle mapy a klaplo skvěle. Ani déšť nám nevadil, kdo by se tahal se stanem. Usmívej se a možná zítra uvidíš zase vycházet slunce. (T.J. Klune*) A protože jsme zaparkovali nedaleko Foglarovy Sluneční zátoky, prošli jsme se na Stvořidla. Děti se střídavě milovali a střídavě hádali, sbírali maliny a ostružiny, malovali s nimi po sobě. Nikam jsme nepospíchali, hlavně že byla voda.
A ještě jsme stihli i Haškovu Lipnici, tam bych klidně zůstala, ale dítěti bylo pro změnu špatně, tak jsme jeli domů. Zvracející dítě jsme už na dovolené měli Kam mne nohy ponesou II.
Ranní ptáče, moli a mezek
Ranní ptáče prý brzo doskáče, jestli bude ostatní otravovat přílišnou aktivitou. To mi vyhrožovala už spolubydlící na vejšce. Tak se tedy věnuji sobě. Ranní rutiny pomohou nastartovat den. Bez nich mám doma pocit, že pořád jen uklízím a přerovnávám věci. Vlastně ty věci ani nepotřebuju, jen je uklízím, přenáším z místa na místo.
Uzamykáme se do svých vlastních malých bublin, i když je svět rozlehlý a tajemný. Naše bubliny nám brání ho vidět. K naší škodě .Na rutině je ale něco uklidňujícího, proto je to tak snadné. Den po dni to samé. Když nás z té rutiny něco vytrhne, když ta bublina praskne, může být těžký pochopit, co nám unikalo. Možná se toho začneme bát.
T.J.Klune – Dům v blankytně modrém moři
Sestru v novém bytě trápí mouční moli. Koupila si na ně mololapku a na té už byl mol přilepený z obchodu. To bude boj, vyčmuchat, mohli bysme jí prý všichni radit. A nebo nemuseli. Vždycky se najde někdo, kdo poradí, i když člověk nechce. To je story s moly. Teď ta s mezkem, bez mezka.
„Dři se, jak chceš, mezku… ale nebudeš-li hýkat, zemřeš bez potlesku.“ Letní pročištění hlavy přineslo uvědomění, že něco dělám špatně. Ulevilo i proškrtat seznam dlouhodobých úkolů, plný vlastní iniciativy, o kterou nikdo nestojí. Pachtím se za něčím, co mi nedává smysl a nevyužiju to, co mi jde. Chce to změnu.
Komunikace
A protože mám asi plno volného času, přihlásila jsem se na další kurz. Tři roky nad tím přemýšlím a nic se nezměnilo. Tak tedy udělám ten první krok, třeba něco přijde. Je to zábava. Třeba taková lekce komunikace. Jestliže je cílem komunikace vyvolat reakci, pak musím některým u nás v práci zatleskat. Vyvolat paniku a obavy se povedlo dokonale. Lidská komunikace je jako kouzelnický klobouk. Jeden strčí holubici, druhý vytáhne králíka. Tak uvidíme, jak to ještě dopadne.
Něco jde použít i v běžném životě: Když chceme, aby někdo něco věděl, musíme mu to říct. Když chceme něco vědět, musíme to také říct. Chlapovi teda víckrát, není to romantické, ale funkční. Doma to tak klape.
S měsíčňanem by to taky mohlo klapat, kdybychom se někdy potkali. „Se ti divím, že tě to s ním baví,“ diví se kolegyně. No baví, já to říkám, že mám ráda šílence. A po něm nic nechci. Když dorazí, dorazí, je hodnej, je s ním legrace a víc od něj nepotřebuju. Roztomilé zprávy jako jiní psát sice neumí, no a co. Sejde z očí, sejde z mysli, nekrademe si čas.
1* T.J. Klune – Dům v blankytně modrém moři
A protože jsem toho stihla o dovolené hodně přečíst, objevují se tu citace z knížky T.J.Klune – Dům v blankytně modrém moři. Já jsem jenom já. Nevím, jak být jiný než jsem. Takový jsem byl vždycky. Nejsem nic moc, ale s tím, co mám, dělám co můžu.
K letnímu čtení patřila letos i Analfabetka, která uměla počítat (Jonas Jonasson), švédský román, svižné vtipné oddechové čtení a Poslední léto ve městě (Gianfranco Calligarich), přibližující atmosféru rozpáleného letního Říma a zamyšlení se nad svým životem.
Nechtěl bys být radši tady?*
Pokračování Kaluž nebo alpská voda (100.)
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články
Červenec a roadtrip s rodinným cirkusem do země oleandrů (98)
Cesta přes každý den (66)