Člověk má na léto velké plány: užít si slunce, nasávat atmosféru nových míst, ochutnávat jídla, posezení u kávy, a pak přibalí manžela a děti a je z toho rodinný cirkus mířící do země oleandrů. Stejně jako každý rok jsem si slibovala, že rozhodně nebudeme odjíždět na dovolenou hned prvního července, protože potřebujeme alespoň vybalit aktovky. Takže samozřejmě odjíždíme, jelikož ten pozdější červencový termín zase vyhrál kolega.
Nesnáším začátek prázdnin. V prvních čtrnácti dnech se vždycky zhorší počasí. Ale jak už bylo řečeno v červnu, zážitky nemusí být pozitivní, hlavně že jsou intenzivní. Buď si můžeme udělat pláštěnkovou party a nebo odjet do teplých krajů.
A tak jedeme na jih, hodně na jih. Africké země nemusíme, tak vyhrálo Španělsko a rovnou dva týdny dovolené. Rodinu to obvykle už po 6 dnech přestane na dovolené bavit a chtějí domů, tak letos to budou mít blbý. Vyrazili jsme na roadtrip po jižní Evropě (ve zkratce itinerář a fotky v samostatném článku).
Sbalím a jedu. Nebo ne?
Balení bylo na láhev vína, nevím co dřív, smažit řízky, plnit tašky a nebo plánovat. Stačí plavky či budeme chodit po městech a po horách? Kdo ví. Takže radši balím všechno a stejně mi bude něco chybět. Nechápu, jak jsem se s malými dětmi stihla zabalit a za dvě hodiny jet, teď mám pocit, že jsem mezi hromádkami strávila týden. Plán byl týden ve Španělsku a potom se stanem na pohodu týden zpět, zastavit se, kde se nám líbí. Jenže by zpáteční cesta nesměla být 2400 km za týden, to na pohodu nevypadá. Jeden den 400 km, druhý den pauza, to si zas tak moc neužijeme. A kdo by chtěl ve vedru pořád balit stan? A tak jsem na poslední chvíli hledala nějaké ubytování a alespoň přibližný plán, kam vyrazit.
Čtyři dny před odjezdem napsala cestovka, že je přebukovaný hotel a nabídla jiný. Manželovi se nelíbil, tak měl zase nervy ještě před cestou. Prý mám jako cvičení komunikace domluvit jiný. Jenže mně to nejde, když je mi to vlastně fuk, chci jen bazén, najíst a pláž. A tak si uhádal čtyřhvězdu blíž k moři. Šikovnej.
Poslední den školy
Poslední školní týden utekl mezi hromádkami výkresů, batohů a prádla. Před dovolenou jsem se snažila vyprat. Z jedné tašky donesené ze školy vykoukly oteplováky a rukavice, trochu se bojím ji otevřít, co mne ještě čeká, tak hlavně aby vybalili svačiny, upozorňuju je nejméně 4x. No nevybalili, zjistila jsem v půlce července, když jsem se dostala k praní aktovek.
Poslední školní den, čtvrt na 8. Zděšeně se dívám na hodinky, že jsou děti ještě v posteli: „Vy nejdete do školy?“ Dítě je naprosto v klidu: „Já jsem myslel, že když je poslední den, tak nás tam odvezeš.” Možná oni mají poslední den školy, ale já rozhodně volno ještě nemám. A tak v práci řeším poslední úkoly. Půl hodiny před odjezdem ještě přebaluju tašky, co kdybychom měli věcí moc nebo málo.
Do země oleandrů
Už příliš dlouho jsme nebyli na cestě, manžel totiž cestování nerad. V tom mne oklamal. Když jsme se poznali, tvářil se, že cestovat chce. Teď už ho ale kvůli tomu nevyměním. V neděli jsme měli být ve Španělsku, nevěděla jsem jak bude provoz, tak pro jistotu vyrážíme už v pátek po práci, na hranice. Nálada na palubě dobrá, audioknihy neklaply, děti to nebaví, tak nám dělali DJ a poslouchali jsme jejich oblíbené písničky a hráli, kdo uvidí žluté auto. S motivem cesty zrovna ladil i úryvek z dočtené knihy.
Olgy Tokarczuková – Poslední příběhy
Usedlé a líné kmeny na cestě
“Co může být horšího než usedlé a líné kmeny, které čas od času opouštějí své domovy a vyrážejí provozovat turistiku. Vláčejí s sebou domov vrostlý do vlastních těl a mozků, symbolicky sbalený v zavazadlech, všech těch kosmetických taškách s nejdůležiějšímí krémy, vatičkami, prášky a čípky; notýsky s adresami jiných domovů, plné čísel, značek, plánků; kreditních karet, plastových kotev, na první pohled neškodný, ale ve skutečnosti dravých a hrozivých. Nejdříve přesné hodiny rozsekaly čas na malé nelidské kousíčky, a teď kreditní karty v bankovním ústrojí sekají život na kusy a rozdělují okamžiky do konkrétních částek. Člověk musí platit nekonečný paušál, za probuzení, také za usnutí, za práci a odpočinek, za rozhodnutí a nerozhodnutí, za lásku a za samotu. Musi si kupovat vstupenku do vlastního života. Copyright prodal už na začátku a pak musí za velké peníze kupovat práva na každý další den.
Turisté kolonizují
Turisté jsou náhodnými cestovateli, kteří se pohybují po přímkách mezi jednotlivými body. Drží se pevniny, každá jejich zastávka je okupací alespoň malého kousíčku země – kolonizují ji, i kdyby to mělo spočívat jen v naskládání oblečení do hotelové skříně a položení zubních kartáčků na polici v koupelně. Jejich putování je jen zdánlivé, protože má předem jasný cíl; buď hledají společnost jiných lidí, nebo je přitahují věci. Někoho navštěvují, nebo si něco prohlížejí.
Někdo je jiný
Ona ne. Ona je průzračná, nedotýká se nohama země. Vznáší se – proto se těm, kteří stojí pevně na zemi a kdekoli se na nějakou dobu zastaví, začínají zapouštět kořeny, proto se těmto lidem zdá, že utíká.
Ne neutíká. Jejím domovem je cesta, žije na cestě. A cesta není přímka spojující dva body v prostoru je to jiný rozměr, stav. Nic v něm není samozřejmé, nic není nemožné, stezky jsou zamotané a úzké, protínají se v nečekaných místech a mapy každé ráno říkají něco jiného, nedá se jim věřit.”
Člověk si myslí, že poznává jiné země, ale vlastně je jen tímhle líným kmenem. Táhne si s sebou svou přítomnost a jen si odškrtne dovolená splněno, viděl jsem vše. A přitom jen ubyly další dny z jeho nicotného života. No nic, jedeme dál.
Noc ve Francii
Je skvělé být na cestě, moct kdekoliv zastavit, dívat se, přemýšlet, mluvit nebo mlčet, být spolu. Bohužel všichni tři kluci chtějí být co nejrychleji v cíli. I Alfons s Annou potvrzují, že dovolená s rodinou není jednoduchá, spíš je čím dál náročnější. Nejprve si na sebe zase musíme zvyknout.
A tak, poté co se dítě začne těšit, jak ve škole řekne, že jsou ve Francii samá hovna, si vysvětlujeme, že nebudeme schválně hledat to negativní, ale přijeli jsme poznat něco nového a užít si to, co doma nemáme. Třeba městečko jako ze středověku, trh přímo na ulici, úzké uličky a lodě.
Španělské slunce mezi oleandry
Země oleandrů, sangrie, olivového oleje, okenic a štěbetání. Španělštinu jsem podcenila. Sice jsem se letos začala učit, ale těch pár minut denně bez konceptu mi nepomohlo, ani abych si objednala jídlo. Na druhou stranu potřebné jsem se doučila na místě, máme Google translate.
Na programu bylo hlavně válení. Děti chtěly písek a vodu, já si číst a manžel spát, takže všichni spokojení. Je to super, když už jsou děti samostatné, nic po mně nechtěli. Váleli se ve vlnách nebo potápěli v bazénu, i když se snažili utopit. A Barcelona byla krásná, ale do města příště pojedeme radši bez dětí.
Andorra la Vella
V neděli jsme se přesouvali do Francie. Vzali jsme to přes Andorru, ať něco poznáme. Byla to delší a o to horší cesta. “Už se těším domů,” hlásí dítě a dělá ksichty, když se dozví, že nás čeká ještě týden na cestě. Ujišťuju ho, že to jednou zkusíme a příště si teda uděláme roadtrip bez dětí. “Ale já jsem chtěl příští rok do Ameriky,” zděsilo se dítě, a pak už drželo pusu a krok. Teď jsem se vyděsila já. Cože, víc cest?
Francie
A další země oleandrů, jaderných elektráren, nekonečných dálnic, bagent, šampaňského, croisantů a okenic. Francouzštinu jsem teda podcenila a neoprášila. Takže jsme spíš siestovali, moc vedro. Koupit v každé zemi víno byl sice dobrej plán, ale co teď s ním v tom vedru. Pořád ho vláčet v tašce do lednice v apartmánu, protože v autě ho nenechám, nebylo moc dobré. Ale co už.
Dítě letos bralo římskou říši a tak nějak to vyšlo, že v okolí byl římský amfiteátr a vykopávky. A protože je Provence kraj impresionistů, vydali jsme se za van Goghem.
Monako a cesta do Itálie
Monako bylo wau, možná bude wau i účet za data, protože není v EU. Další odškrtnutý bod na mapě.
A na závěr italský Janov, další země oleandrů. Ligurské moře by mělo být hezčí než Jadran a méně turistů. Itálie, to byla země tunelů, mostů, skleníků a zeleně. V Janově máme apartmán větší než doma byt, hledáme se tu. Nevím jestli mne odsud ještě někdo dostane. Ráno lilo, ale vzduch se neochladil. Na návštěvu města máme strašně málo času. To není prohlídka města, ale běh. Děti se těšily, jak se nacpou pizzou a těstovinami.
Cesta domů
Měli jsme pokračovat do Benátek, ale mužská rýmečka nás nasměrovala domů. I když děti najednou protestovaly, že chtějí jet dál. Ale už toho bylo dost. Na cestě 14 hodin nakonec uteklo jako nic, kochali jsme se Alpami, starší dítě si naplánovalo spánek a 7 hodin prospal.
Konečně doma
Doma nás přivítala zima. Vzbudila jsem se a nevěděla, kde jsem. Nemohla jsem tomu uvěřit, kde jsem se tam vzala. Je super vrátit se ke svým malým ranním rituálům: ranní káva a jógová podložka volá. Procházka na kopec, odpoledne vedro a koupaliště. A taky plesnivá svačina v aktovce.
U vybalovaní si říkám, jestli to mám zapotřebí. Pořád jen přeskupovat krámy. Hromady oblečení prý k cestám patří. Kde se vzaly 4 pračky prádla, když mám pocit, že jsme chodili pořád v tom stejným. A není to jen prádlo, narvaná lékárnička, v které chyběl Paralen. Nůžky na nehty jsem sice měla, ale nenašla je. A tak dále. Stejně člověk zjistí, že mu půlka věcí chybí a půlku má navíc. Hmotné statky mají tendenci se hromadit, a tak vyhazuju. Zjednodušuju si život. Jenže to bych toho musela vyhodit aspoň polovinu.
Pokračování Červencové cesty a kopce (98).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí deníkové střípky
Červen a cesta začíná prvním krokem (97)
Léto a voda (58)
Není čas ztrácet čas (15)