Čtyři víkendy. Na Slapech to začalo a cestou přes Slapy to končí. To je červen a cesta vedoucí od firemní akce přes svatbu, tour de beer, koncerty v parku až po jižní Čechy a večery doma, kdy se nic neděje a přesto je v nich vlastně všechno. Zážitky to byly intenzivní.
Víkend první: firemní akce
S létem přišel čas oblíbeného firemního setkání. Letos se sešla Bratislava, Karlín, Brno a Letňany, to si říká o cestu kolem světa. Co taky jiného, když šéf proškrtal rozpočet a je mi blbý poslat 100 lidí do lesa, ať se nějak zabaví. A protože Slovensko to má daleko, přijížděli už ve čtvrtek a já vyrazila na Slapy také, abych je mohla přivítat. To se sice úplně nepovedlo, ale můj příjezd na Slapy byl rozhodně efektní.
Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně že jsou intenzivní
Měla jsem tam být první. Celý den jsem chystala věci a vše rovnala do služebního auta, hlavně na nic nezapomenout. Kufr Oktávky byl plný. Tak jsem vyjela a skončila v Chuchli. Auto už nenastartovalo. Možná jen vybitá baterka, nevím, stála jsem tam jak blondýna a nevěděla co s tím. A komu zavolat, ať mne nabere, když šéf tam jel na kole a kolegyně hlásila, že teprve dorazila domů a vyrážet bude v 8 večer.
Zachránil mne princ s bavorákem a lodí. No dobře, ne úplně princ, ale víte jak to ti chlapi mají, ono je to potěší. Bez remcání přeložil všechny ty krabice a vzal mě s sebou, i když jel trochu jinam. A protože se mu nechtělo zajíždět o 20 km dál, tak mě do Živohoště hodil lodí. K molu musel naklusat šéf i celý slovenský autobus, aby všechno vyložili a odnosili.
Karma nebo splněná přání?
To není karma, že auto dojelo, to jsou ta splněná přání. Chtěla jsem svézt lodí a stihla jsem si i zaplavat, i když voda měla asi tak 16 stupňů. A abychom si tu cestu opravdu užili, tak jsme měli na lodi hada. Naštěstí měl rozum a odplazil se. Kolega pak touhle historkou bavil holky. Jako správný chlap ukazoval s široce roztaženýma rukama, jak byl ten had dlouhý a tlustý. Úplně jsem ho nepodpořila a v záchvatech smíchu ho ztrapňovala, že přehání. Ale jestli to byla užovka podplamatá, ten metr klidně mít mohla.
Cesta kolem světa
Týden dopředu mě budily děsivé sny, jak ráno zaspím, takže jsem se pro jistotu vzbudila už v 5. Ostatní najížděli až v 10, času bylo dost i na jógu, ranní plavání a gin s tonikem ještě před snídaní. To jen tak na rozehřátí. Ale sešli jsme se, a kromě ginu jsme se namíchali i do týmů, aby se lidé seznámili a mohli vyrazit na Cestu kolem světa a stavět 3D modely nového divu světa. Za hodinu vytvořili super díla.
Odpoledne jsme se chtěli ještě projít na nedalekou vyhlídku, ale vyrazit na loď se nedalo odmítnout. Konečně jsem si to i užila. Mohla jsem řídit, zatímco H bavil (nebo balil?) mladé holky. Ostatní hráli volejbal, fotbal, a pak jsme se sešli na Beer run. To nebylo dobré. Statici trénovali až moc, loňští vítězové nedorazili a druhému nejlepšímu loňskému týmu se nechtělo pít studené pivo. Putovní pohár odjel s novou dceřinkou do Karlína. A večer raut a DJ, to už každý ví. Docela jsem si zatancovala, ani jsem se moc neopila (na to mám jiné akce) a zjistila jsem, že jsem stará: Jak kolegům jiskřili oči nad novýma mladýma holkama. Kolegyně to vyřešila, když si zabrala nového mladého fešáka pro sebe, jenže kdo by chtěl cizího opilého chlapa?
K těm méně pozitivním zážitkům pak patřilo, když se v noci zřítil jeden z kolegů ze schodů a volala se mu záchranka.
Svatba
Každý rok musí být aspoň jedna svatba. Tak jsem se těšila a z akce jela rovnou na svatbu švagrový. A zase bublinky a tanec už od odpoledne, abychom si to užily. Kdy jindy si holka v našem věku zatancuje, takže na parketu křepčily dámy od čtyřiceti do osmdesáti. Chlapy k tomu ani nepotřebujeme. Ono je to s nimi i po letech těžké, shodly jsme se s Klárou i Maky. Jakmile mluvíme víc než 30 vteřin, ztrácejí pozornost. Hlas je jako šum a kolikrát i zapomenou, že se něco ptali. Tak hlavně, že: “Královna svého krále ctí, dokud se jako král chová k ní,” jak zpívá Komunál. Tak si na to pánové dejte bacha. A nebo možná potřebuje každý vztah někoho třetího? To byla jen otázka z knížky (Já ideální partner – Pavel Torch). I když k tomuhle tématu se stočil i večírek s muzikanty na Cimrmanovském víkendu.
Je lepší jít do knihovny nebo do cukrárny?
Dovolená se blíží, chtěla jsem si na ni půjčit 2-3 knížky. Jenže jít do knihovny, to je jako jít do cukrárny. Člověk neví, co dřív, ale aspoň se u toho nepřejí. Tak teď by to chtělo ne týden dovolené, ale dva roky prázdnin. Zázraky se totiž dějí v příbězích. Žasněte nad něčím a pozvěte ostatní, aby žasli s vámi (Austin Kleon). A zatímco Jaroslav Rudiš v Trieste Centrale tvrdí, že i dobří lidé se snadno promění v hrozné mrtvoly, dáme si s Annou ranní kávu u jejího hřbitova. Jednou se na nějakém stejně všichni potkáme.
Týden první: Konečně léto
Nejdřív bylo málo teplo, ale teď už je moc, ale nezoufejme. Už jenom 20 týdnů a bude zase zima.
Mít zpěv ptáků jako budíka nebyl dobrý nápad, ptáci vstávají ve 4. Já teď také. Jenže v tuhle hodinu se mi nic nechce, potřebuju načerpat energii, jen nevím kde. Noc je plná děsivých snů o cestě, na kterou nedokážu vyrazit. Asi by to chtělo změnu. Tak ačkoliv mně se zatím najít novou cestu nepodařilo, Maky jsem inspirovala, protože poslala životopis a hned má práci na léto. A nebo rovnou dvě. A k tomu nový stres, že to nezvládne. Já myslím, že spíš by měla mít stres její šéfová, že jí to tam všechno změní, vylepší, a pak ji ještě v hierarchii přeskočí.
Je libo grilování?
Ačkoliv čas letí, v červnu toho člověk vždycky stihne víc než v době dovolených, takže grilujeme. Manžel má tak hlasité myšlenky, že si ani nevšimne, že to neřekl nahlas. Když se ptá jestli chci k večeři buřta nebo hermelín, zapomněl dodat grilovaný. Buřt nechci, ale grilovat ano, nebo spíš jen tak posedět s lahví vína na zahradě. Kdy naposledy jsme spolu mluvili jen tak?
Řetěz světýlek tak krásně svítí a dolaďuje příjemnou atmosféru. Až na tu jednu rozbitou část. Dostala jméno Em, protože je jak ten manželův nový kolega, co nepochopil, že mu je z chodby vidět na monitor a je poznat, že nic nedělá. To je romantika, nejdřív řešíme rozbitého kolegu, a pak se zase projevil matematik. Při pozorování hvězd na otázku, jestli myslí na to, co já odpověděl: “A kolik ti to vyšlo?”
Víkend druhý: Dětský den bez dětí?
K prvnímu červnovému dni patří dětské dny v okolí. Ještěže už jsou ty děti velké a obejdou si to samy. Ale kde jinde potkat na vesnici lidi? Každý ve svém autě a na své zahradě, potkáme se na jarmarku. A jak skloubit procházku s Maky, která odmítá vylézt na kopec? Stačí si zavolat a u toho se projít každá tam, kam se jí zachce. Já třeba na Muchov, ona k Riedlově hrobce na protějším kopci. Mít dalekohled, tak se i vidíme.
Grilování druhé s Obelixem
Po dlouhé době jsme se sešli s Asterixem a Obelixem u grilování. Obelix vytáhl své motorkářské historky: “Jel jsem po dálnici 260 na motorce a předjel mne bavorák,” asi chtěl poplácat po rameni, jak je rychlej. “No já jela po Smržovce autem a předjel mě cyklista.” Poplácání neočekávám.
A dostalo se i na svět mužů a žen. Je závist přirozená? A znamená závist, že něco chceme? Obelix závidí svému svobodnému kámošovi svobodu.
“Proč ses ženil?” neodpustila si jeho žena.
“Neříkám, že to chci,” nedal se Obelix.
“Říkáš, že závidíš, tak to chceš,” měla žena jasno, ale Obelix jí to vysvětlil: “Já ti třeba závidím prsa, ale to neznamená, že je chci.”
A pak se sám pochválil: “Chlapskej vtip, plácnem si?” Ženě to vtipné nepřišlo.
Týden druhý: Tour de beer aneb hledám prostory na vánoční večírek
Nedorazil obědový parťák, no a co. Stihla jsem dva obědy, zmrzlinu a kafe. “Kdy pracuješ?” diví se Maky. Teď zrovna hledám prostory na vánoční večírek. Maky se zasní, to by prý chtěla taky, aby jí firma ty obědy platila. No takhle to teda nefunguje.
Zařizovat pražský vánoční večírek, když nebydlím v Praze, dopadá stejně jako každý rok. Nevím kde, tak vyrážíme s Ingrid na Tour de Beer. Seznam hospod dodal Hans, ten má přehled. Jenže kolik se toho dá stihnout za jeden večer? A i když to byl super večírek, tak hospodu nemám, to je trochu zklamání. Ostatní jsou zklamaní z toho, že je v 11 nutím jít domů, protože další hospody, co jsem chtěla, jsou už zavřený. Ale ráno mi v práci poděkují. Nakonec to zachránila slovenská ředitelka, když přiznala, kolik dají za večírek oni. Tak se rozšoupneme? A nebo jen vystoupíme z obvyklé krabičky a poptáme něco jiného. Je libo parník nebo Žižkovský vysílač? Jenže co tam v zimě, stejně chceme hlavně pít, tančit a zpívat, takže objednáme rovnou klub.
Je libo gentlemana?
Když už jsme se s Ingrid viděly, pokračovaly jsme v tématu princů. Má nový postřeh: Všichni chlapi chtějí princeznu a všechny ženy prince. Akorát ti princové a princezny se už rozebrali mezi sebou, takže zbývají nějaké komorné a podkoní. Ještěže my jsme si ty prince už ulovily. A taky jsme se obklopily gentlemany. I když ti si občas nejsou jistý, co vlastně chceme.
Alfons uvažuje: “Máš radost, že jsem takový gentleman nebo jsi znechucená, že se ti dostává málo pozornosti?” vyzvídá. No samozřejmě, jsem ráda, že je gentleman, na nedostatek pozornosti si nemůžu stěžovat.
Pondělí je tak super jít do práce, že mám i nabídku odvozu. Cože? Já řekla, že jdu do kanceláře v pondělí? Říkám pondělí, myslím samozřejmě úterý, ale vlastně přijedu až ve středu. Jo,šéf to říkal, že ty dny, kdy jsem v kanceláři, nemám měnit, že se v tom nikdo nevyzná.
Víkend třetí: Cimrmani
Červen se mi zdá letos příliš klidný, i když okolí je plné akcí, že nevíme kam dřív. Třeba tradiční Cimrmani. A když se mi nikam nechce, koncert v parku to jistí. Klára hrála s dobrovolnými muzikanty v Desné, půlka posluchačů byli známý, svět je tu malý. Pak samozřejmě fotbal, to by nebyl víkend, kdybychom nestály na hřišti. Děti jsou pak utahaný a na výlet nechtějí, ale ani je nenutím. Aspoň mám odpoledne pro sebe a můžu vyrazit na výlet. Cíl je druhý Klářin koncert na Příchovicích, dát si pivo a posedět. Večeře s muzikanty byla zábavná. Vyhodíme ty co tu nejsou? A co takhle výměna manželek? Témata lítala a s nimi utekl i další večer.
Když druhý den děti lákám na kola, remcají, proč zase na Příchovice, že jsem tam byla včera. No právě, aby byl zážitek intenzivní je potřeba ho zopakovat než se zase ztratí a bude zapomenut v řádce dalších dní. To mi platí pro místa i pro lidi. Zaparkovat u bývalých sousedů bylo fajn, jen kdybych se jim netrefila do plotu. Popředu parkuju hůř než pozadu? Slíbit dětem cestu po rovině, když na horách je všechno do kopce přineslo další remcání. No a co, nakonec ty kola nejsou tak špatný. Kam vyrazíme příště?
V bytě na pronájem se rozbilo trafo. Nahlásit mi to slovy: “Nespěchá to,” dopadlo přesně tak, jak nemělo. Vykašlala jsem se na to. Naštěstí sehnat elektrikáře bylo na vesnici hračka, jen neměl čas. Takže po třech týdnech je oprava za hodinu hotová. Tak hlavně příště udělat ten první krok a začít to řešit včas.
Sejde z očí, sejde z mysli?
Telefon je super na to, jak zůstat v kontaktu, anebo naopak jak v kontaktu nezůstat. Stačí napsat: “Dnes nemám čas,” a zbavíme se problému. Jak se sakra domlouvaly schůzky, když mobily nebyly? To tam člověk dorazit musel. Ale ono je nakonec fajn i nechat to plynout a místo zrušené schůzky vyrazit s kolegy na oběd. A nebo rovnou na dva, to když se nemůžu rozhodnout. Ne nadarmo se říká: Sejde z očí sejde z mysli. A tak je oblíbeným kolegou zrovna ten, kdo je po ruce a pomůže, třeba motivací k běhu.
Je online běh lepší než online drink?
S běháním jsem marná, pořád mě bolí noha. Konzultace, že se to možná nikdy nezlepší, mne nepotěšila. Naštěstí napsal Tomáš, že byl běhat. Teda ještě poslal vtip na tlustý lidi, protože ví, že to nesnáším. Sice jsem si zrovna chtěla dát online drink, ale online běh je lepší. Komu zavolat? “Ty běháš a mluvíš?” diví se Tomáš, “a jak si hlídáš tepovou frekvenci?” No tím mluvením přece. Je to jednoduché, běžím tak rychle, abych to udýchala. Měl starost, že se nesoustředím na běh a nebudu mít takové výsledky. Vyděsil mne, já přeci běhám pro radost. Sice se mě snažil přesvědčit, že radost mám mít až potom, z výsledku, ale na to kašlu. Já se jen tak pro nic za nic honit nebudu.
Jenže chlapi potřebují vyhrát. V práci jsme kromě grilování měli i turnaj ve fotbálku. V lednu získalo putovní pohár spodní patro. Bojovali o něj jako lvi, tentokrát však vyhrál horní tým. Když kolegyně klukům ze zdola gratulovala k druhému místu, že je to dobrý, byli otrávení. Jediný dobrý výsledek je být první. A půl roku na další turnaj určitě čekat nechtějí.
Nesejít z cesty
A když to zrovna nevyjde s během, jdeme do tělocvičny. Dorazila nová tvář, na kterou jsem ani po letech, co se známe, neměla telefon, ale svou cestu si našla. A tak se nám střídá cvičení a žraní. Sice jsem si koupené sušenky schovala v autě, aby mi je děti nesežraly, jenže když je auto v servisu, sežeru něco jiného. S Klárou sice víme, že kdybychom nežraly, tak nemusíme cvičit, ale to bychom se nudily, že jo. Ingrid i Lenka bojují proti chuti na sladké myšlenkou. Prý: „Vejdi a neuškoď“. A když to nevyjde, tak vezmou tmavé brýle, to prý taky pomůže. Tak nejenom růžové brýle vylepšují náš svět.
Alfons pochopil, jak je prý PR zajímavá disciplína. Stačí se prezentovat na internetu fotkami z posilovny a budou si myslet, že tam fakt chodime a k něčemu to vede. Jo, vyhrává ten, co křičí víc. Tak v práci je to taky tak, zkušenost učí jako nikdo jiný. Měla bych se řídit heslem z elektrárny 4Z: Zastav se, zamysli se, zrealizuj, zkontroluj. Ale pak je tu ještě páte Z: Změna. A ke změně cesty stačí udělat ten první krok. Rovnou jsem si to i napsala na tričko.
Víkend čtvrtý: XalFam víkend
Manžel byl zase pryč. Od středy měli firemní akci a na víkend jsme se měli přidat, že tam pár rodin zůstaneme do neděle. Šéf měl super nápad, ať dorazíme už v pátek, že jeho děti chtějí vidět naše děti. Půlden dovolené a mohli jsme vyrážet k Táboru. Ale to by nebylo letošní jaro, aby se do toho nezamíchaly Slapy. Za Prahou říkají děti: “Tady to známe, tady jsme jeli na Slapy.” Ti mají paměť, přes Slapy jsme vážně aspoň přejeli. Cesta byla nekonečná, ale stačilo trochu hudby a dětem zacpat pusu zmrzlinou a za chvíli jsme byli v Mozolově. Kde že? Divila jsem se. Opravdu se to tak jmenovalo. Ještě jsme stihli Berounka Cup. Letos bylo na beer run rovnou 8 týmů. Ani jsem si to pivo neužila, stále piju pomalu a než jsem se rozkoukala, někdo mi ho dopil.
Večírek to byl tak dlouhý, že jsme jim vypili všechno Prosecco. Při noční procházce k rybníku plného řvoucích žab, abych to trochu rozdýchala, jsem do něj rovnou šlápla oběma nohama v úplně nových botách. Ani se světýlkem a mapou nebyl vidět. Ráno jsem se divila Žofii, že je tak čerstvá. “Já jsem šla spát 3 hodiny před vámi,” přiznala se. A já bych se hádala, že jsme pily spolu. Prý je hezké, že si ji tak dobře pamatuju. Seznamovat se s Radkem, kterého si nikdy nepamatuju, byla klasika. Tak prý na příští akci se můžeme představit znovu.
Dovolená v jednom dni
V sobotu většina lidí odjela, zůstaly jsme 4 rodiny. Kolik se toho dá stihnout v jeden den? Spát, plavat, procházkovat, hrát míčové hry a k tomu povídat, odpočívat a pít. Program stejně proměnlivý jako počasí a díky tomu byla procházka jako závod. S pohledem na meteoradar: “Rychle jdeme, máme hodinu a pět minut,” jsme vyrazili kolem rybníka na první část naučné stezky. V lese jsme našli ještě kuličky ze včerejšího paintballu. Někdo na ni šlápl, další ji rozmáčkli v ruce a hned jsme měli tři “mrtvé”. A když zrovna pršelo, děti naskákaly do bazénu. Mezitím někdo zmizel spát a nebo na další část procházky: “Jdeme, buď bude za 40 minut bouřka, nebo nás to mine,” znělo nadějně.
A večer jsme stihli ještě přehazovanou a nekonečnou vybíjenou s vracením. Koho jsem vybila já, měl smůlu a nevracel se. Byla jsem úplně neviditelná, takže po mně nikdo nešel. Vyběhali jsme se a nasmáli. Večer buřty a další karton Prosecca, které jsme si museli koupit, protože restaurace byla beznadějně vypitá. Už jsem ho nemohla ani vidět. Byla jsem tak vyřízená, že jsem spala 10 hodin v kuse.
Ranní budíček obstaraly děti natěšené na bazén. Naše žravé dítě se nemohlo rozhodnout, jestli chce víc plavat nebo jíst, ale snídat se muselo. Užívali jsme si kafe i posezení, až děti začaly hlasitě demonstrovat a muselo se jít znovu plavat. Z dospěláků to odnesli ti s nejmenšími dětmi, kteří si je museli hlídat, takže dostali na krk všechny. Sluníčko se konečně vzpamatovalo, že je léto, takže jsme se pekli na hřišti při další přehazce a vybíjené a po obědě jsme se rozloučili. Tak zase někdy příště.
A červen končí
Červen utíká a s ním řádka akcí. Dítě zodpovědně neztratilo papír s rozpisem výletů, zatímco druhé přineslo ze skříňky oteplováky. A možná i starou svačinu, bojím se tu tašku otevřít. Zvířata se rozmnožila. To když jsem koupila ryby, protože jsem se na tu jednu chudinku nemohla dívat. Děti místo aby byly šťastné, tak je to naštvalo, protože teď strašně žerou (ty ryby). Kdo v létě všechnu tu havěť pohlídá? Začíná hostování v tom prázdninovém rodinném cirkusu, tak snad to léto přežijeme.
Pokračování Červenec a roadtrip s rodinným cirkusem po zemích oleandrů (98).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí deníkové střípky
Narozeninová (23)
Ztraceni (6)