Někdo se honí, aby pro tu vánoční atmosféru stihl úklid, cukroví, výzdobu a ještě nakoupit hromady dárků. K tomu termíny v práci, drinky s bývalými kolegy, vánoční večírek a kávičky s kamarádkami. Stávají se z nás superženy a supermani, co stihnou nemožné. A někomu je tohle všechno jedno, protože nevidí vánoční atmosféru v konzumu, ale v tom, co a koho máme rádi.
Co opravdu můžeme dostat od života kromě rodiny, a na co se kromě práce můžeme těšit?
John Kenney – Pravda o reklamě
Vánoční jízda začíná.
První vánoční večírek v Olomouci
Manžel odjel na vánoční večírek do Olomouce. Já zatím doma čekala, až nám dodělají kuchyň. Pán moc mluvil, hlasitě vrtal a ještě mi vypnul pojistky. Ale teď je ta kuchyň krásná a můžeme vařit a péct. Ale ne zas tak moc. Vlak čeká, nebo spíš nečeká, vyrážím za ostatními na Moravu. Lze mít s sebou dvě knížky a přitom ani kousek papíru jako záložku? Svět kolem nás je tak čistý, že nikde není ani růžek papíru, zapomenutá jízdenka anebo stéblo trávy.
Do Olomouce jsem dorazila tak pozdě, že už všichni měli dost, takže jsem stihla málo punče, málo koktejlů a málo tance. A byla tam zima. Ale bylo to báječné, hned po ránu jsem si mohla dát dvě „nejoblíbenější drogy“ aneb kafe i medovinu.
Čert a anděl
Do práce jako každoročně přinesli vánoční dárky čert a anděl. Možná jsme už okoukané a měly bychom přenechat místo mladším. „Ale houby, zrajeme,“ ujistila mne personální. To by si měla dát bacha, jsem lev a taky bych ji mohla sežrat.
Večírek v Bratislavě
Zatímco princezny tráví celé hodiny před zrcadlem, my královny jsme boží, hned jak ráno vstaneme z postele. Aneb vyrazili jsme na růžový večírek, zahráli jsme si na princezny/královny a z Bratislavy jsem nic neviděla. Ale stálo to za to.
Rodinný víkend
Víkend jen s rodinou mohl králi večírků připadat jako nuda nuda šeď. A přitom to byl takový ten víkend, kdy se člověk diví, že už je pondělí a je rád, že si v práci odpočine. V sobotu jsme vytáhli děti na běžky, když už jsem jim je půjčila, aby to nedopadlo jako loni. To jsme byli na lyžích za celou zimu možná dvakrát. Teď jsem jim slíbila, že když vytáhnou sjezdovky a běžky každé 5x, bude pizza party. Kupodivu se chytili.
I když dítě udělalo časový harmonogram tak, abychom stihli i nákupy, stejně jsme nestíhali. Né, že bychom si chtěli kazit víkend cestou do města. Ale malej měl jít vypomoct mladším žákům na turnaj a přiznal se, že mu jsou vlastně o dvě čísla menší boty. A to jsem se radovala, že tréninky teď nejsou a nepotřebujeme další boty, které si obuje dvakrát. Velkej ještě neměl žádné dárky, tak jsme udělali rychlý nákup jen v Jablonci.
Přestože si tedy udělali harmonogram a oba jet chtěli, i tak se na běžkách ¾ hodiny váleli po zemi a fňukali, že nechtějí. Zpátky jsme to stihli za 25 minut, ale harmonogram už byl ve skluzu. V neděli měl jeden airsoft a druhý ten turnaj, tak jsme s manželem vyrazili na stěnu. Jsme sice marný a vůbec nám to nejde, ale proč se honit a poměřovat. A nemusím chodit do tělocvičny.
Odpoledne se přišli podívat rodiče na novou kuchyň a na vánočku. Takže jsem se samozřejmě nejvíc přecpala já. A protože ty běžky byly super, tak jsme ještě večer vzali čelovku a šli si to zopakovat. Nejlepší na nich bylo, že kolečko není dlouhé, takže jsme se naopak honili rádi, abychom byli brzo doma.
Firemní vánoční večírek
Drama je život, ze kterého vypustíme všechny nudné části, prý řekl Alfred Hitchcock. Anebo nemusíme nic vypouštět, ono si stačí udělat drama ve vlastní hlavě. Třeba takové sny před firemní akcí. Skoro jsem si myslela, že nepřijdou, ale přišly. Drama, že nestíhám vše připravit, že jsem si nevzala s sebou šaty, že nemám loterii, a že přišli úplně jiní lidé a naši nepřišli.
A pak nastal večírek, s kterým jsem vlastně nepočítala, protože jsem si myslela, že už budu někde jinde. Tentokrát byl v baru, aby to bylo jiné. Tak rozhodně to jiné bylo. Šéfa málem kleplo, protože místa na sezení nebyly pro všechny. Lidi přece chtěli do práce ty stoly na stání, tak si to mohli vyzkoušet. Díky tomu, že museli korzovat a promíchat se, bavila jsem se s plno lidmi a potykala si s posledním ve firmě, kterému jsem vykala. Tančili jsme, zpívali a bylo to super. Samozřejmě si nikdo nestěžoval, nebo ne přede mnou.
Víkendová chata statiků
Někdo se o víkendu léčil po večírku, tým statiků večírek přelili rovnou do víkendové chaty. Tentokrát to mělo být i s výletem, tak jsem přibalila rodinu a přidali jsme se. Z 8 kilometrů byl nakonec celodenní výlet, a když já jsem měla druhé pivo, někteří měli 12. No víc nemá cenu říkat, ale byla to legrace.
Předvánoční svařák
A protože sezóna večírků ještě neskončila, čekal nás ještě jeden předvánoční svařák s Žofií, Inkou a spol. Byly výborné. Stavit se však na závěr u jejich šéfa dopadlo jako vždycky. Druhý den mne bolela hlava a byla jsem nevrlá. Nikdo na mne nesměl radši mluvit, takhle mne v práci neznají. Naštěstí měli všichni myšlenky u Vánoc.
Co dělá vánoční atmosféru?
Méně chápaví z nás fňukají, že nejsme “víc”. Neudělali jsme víc, nedosáhli jsme víc, nevyrobili jsme víc.
John Kenney – Pravda o reklamě
Někdo se honí, aby pro tu vánoční atmosféru stihl úklid, cukroví, výzdobu a ještě nakoupit mraky dárků. Jiní pochopili, že vánoční atmosféra nejsou o konzumu, ale o lidech a o tom co máme rádi. Ani děti nešmejdí, aby ty dárky našly, asi nemají čas.
Jenže ne všechno nějak dopadne. Bez plánování a přípravy byla vánoční bilance takováhle: balící papír došel v půlce balení (ještěže máme hodně látek), izolepa nelepí, dárky, co jsem koupila jako první, jsem nemohla najít a nejdůležitější dárek pro starší dítě nikdo nekoupil, protože jsme ho vymysleli už v říjnu a počítala jsem, že je hotovo. Ale nakonec vše dobře dopadlo.
A pak to každoroční předsevzetí, že nebudu žrát sladký, stejně zase skončím u toho cukroví. Někdo je gentleman a žere ho taky, abych v tom nebyla sama. Po novém roce se potkáme v tělocvičně.
Vánoce
Nemám moc ráda Vánoce. Ale sestry nás pozvaly na chatu, že si uděláme velké rodinné vánoce. Jenže jestli někam pojedu, tak to bude do teplých krajů a ne do Jeseníků. A kdo by se tam s těmi dárky tahal. A ony to byly vlastně nejlepší Vánoce. Aspoň byla na Štědrý den pohoda. Jako každý rok společný rodinný oběd a procházka, káva a cukroví na cestě, společná příprava večeře. Někomu možná přinese radost hostina o 5 chodech. U nás ji nikdo neocení. Nikdo vlastně moc jíst nechce. I s tím málem se letos Štědrý den povedl.
Ale doma sedět nebudu, tak jsme hned druhý den vyrazili.
Vánoční Jeseníky
Jeseníky jsou ideálním místem k výletům. Proto tam mají sestry chalupu, abychom tam mohli sedět na zadku a nemuseli jsme nikam chodit. Hned 25.12 jsme se sešli s částí rodiny jako kdysi, když jsme byli děti a teta, strejda a bratránci k nám jezdili na hory. Někdo přibyl, někdo ubyl, je to přeci jen už pětadvacet let.
Na další den byly v plánu termály, že je to program pro staré i malé. Čtyři druhy saun a moře bublinek (tentokrát tím myslím podvodní masáže), uteklo to příliš rychle. Pak ještě na kopec, tma nás nezastaví. Místo sněhu je všude bahno. Je to takové to bahno, co když se do něj šlápne, tak stáhne botu. Možná sežere i ponožky.
Poslední den jsme stihli i výlet na Rabštejn. Když už jsme v Jeseníkách, ať něco vidíme. Dny utekly mezi jídlem, povídáním, smíchem a hraním her. Sestra nabízela dětem Bertíkovy fazolky 100x jinak. “Proč je nechceš” divily se děti, které se po nich chamtivě vrhly. “Měla jsem za sebou zvratky, zkažený vejce a šušně z nosu, víc nedám,” vysvětlovala sestra. “Kdo to testuje?” zajímalo druhou, “jak někdo ví, jak chutná žížala?” divila se při prohlížení krabičky a na ní vyjmenovaných příchutí. “Jako hlína,” hlásilo dítě. Ale stejně je sežrali všechny.
Poslední dny roku
Poslední dny roku utekly, ani nevíme jak. Únikovka, třídní minisraz, plno kopců, procházek a intenzivní čas s rodinou. Tak intenzivní, že jsme tolik času spolu nestrávili za poslední rok.
Nový rok a rozloučení
Ptá se Ester: “Jak se máš?”
“Báječně,” odpovídám.
Prý není normální takhle odpovídat. Jenže co je normální?
“Co nějaké nové cíle, plány?” ptal se Jiří začátkem roku, když se po měsících ozval. A protože nějaké plány vyjít musí, nastal čas opustit staré a věnovat energii něčemu novému.
Je to dobrá práce, ne? Máma štěstí, že ji máme. ale už ji nemáme moc rádi. A stejně neodejdeme. Proč to tak je? Strach, lenost, samolibost, většinou nevíme, co bychom dělali. A pak jednou umřeme. Víš, že umřeme?
John Kenney – Pravda o reklamě
Ve světě nad mraky vždycky svítí slunce. A nebo skoro vždycky. Vše je tam jasné a průhledné. Človek si připadá jako pták, stačí roztáhnout křídla a letět. A pak se mraky rozplynou a bude nám to jasné. Z rodiny si nemůžu dělat srandu věčně nebo mě zažalují. Pravidelnost se teď trochu vytratí, potřebuji víc fyzické práce, zaměstnat ruce, abych vypla hlavu. Život pokračuje, jen ne tolik tady. Na Instagramu zůstanou tipy na výlety, citáty z knížek.
Pokračování Přešla zima a je tu jarní probuzení (105)
Předchozí články z deníku
Listopadová bábovka (103)
Prosinec jako sezona tmy, světýlek a večírků (89)
Už zase Vánoce (72)