Svět vypadá jako samá práce a večer jít spát. I když fotky jsou asi z mé jiné dimenze. Na začátku sníh, uprostřed slunce a jarní kvítí, zříceniny a mezi tím plno mraků. Jak udělat refresh vztahu? Ajťák ho udělá F5, my normální spolu začneme mluvit a vyrazíme třeba na výlet. A protože o nudě na zříceninách by nikdo nečetl, půlku cesty běžíme, a pak je ze mě taky zřícenina. Kopce jsou moc z kopce nebo do kopce, to je ta výletová romantika. Zajíčkem to začalo a zajíčkem to skončí.
Co odhalily březnové fotky?
Kolegyně hodnotí březen, že jediný její svět je práce. Večer pak padne do postele a jde spát. V tomhle světě žiju taky. Detaily jako uklidit a uvařit večeři, protože si chci vzít do práce oběd a kluci mají pořád hlad, jako volný čas ani nepočítám. Má hlava zas žije v představách, že nic neděláme. A pak přijde čas na článek, začnu procházet fotky a zjišťuju, jak byl březen zajímavý a pestrý. Pro mě. Pro vás toho tentokrát moc nemám, protože jsme se neviděli, a co si hned nenapíšu, to zapomenu.
Nejdivnější fotka měsíce
Děti si stěžovaly, že mám na monitoru fotku bývalých kolegů, proč tam nemám je? A pak mi dělali na té rodinné fotce ksichty. Jinak mám pracovní fotky a fotky zřícenin, omylem vyfocenou podlahu a můj rozmazaný obličej, když se mi nepovedlo odemknout mobil. To je taky občas zřícenina, to zveřejňovat nebudu. Děti mi teda řekli: „Mami, ty vypadáš hrozně mladá. Jediné, co to kazí jsou ty vrásky.“ Ale nejbizárnější fotkou měsíce je mop. To už mi prosím nikdo neposílejte.
Jarní prázdniny a fotbalová logika
Přišla anketa, jestli dorazí děti o jarních prázdninách na fotbal. Možnosti byly jen tři: Ano – až od čtvrtka – ne. Co mám asi odpovědět, když jsme doma jen ve středu a v pátek? “V pátek nemáte trénink,” chytá se jeden z trenérů za hlavou. Kdo si to má pamatovat? Kdyby dítě netrefilo samo domů a nemělo klíče, tak ho nechám ve škole i několik dní. A když teď řešili školní výlet, tak bych jim klidně napsala číslo dokladu jiného dítěte.
Dovolenou na jarní prázdníny jsem si naplánovala blbě a ještě jsem ji ani neměla schválenou, protože jsem nevěděla jak. A stejně jsem ji měla v blbým termínu, že dítě přišlo o fotbal. No a stejně jim ten fotbal nakonec šoupli na jiný den. Prý se to stalo poprvé. No já nevím, co tu má kdo poprvé, ale já to čekala.
Narozeniny v Bělohradu a sýpka
Únorové trojnarozeniny se odsouvaly tak dlouho, až z toho byl březen. Tak hlavně že jsme se sešli. Třípatrový dort, procházka a kafe v bývalé sýpce, tamní galerii si projdeme někdy jindy. Teda snad to bude dřív než za 5 let. Plno věcí se zdá jako včera a už je to roky. O té sýpce jsme zrovna mluvili v práci, že jako dárek k otevření vymysleli pytlíčky s obilím a v tom byla schovaná mince. A pak se srazil folklor s bezpečnostími opatřeními, ochranka prezidenta, který byl pozván, nad stovkami pytlíčků při kontrole nejásala.
Jarní prázdniny a splněná přání
Hory jsme tohle jaro vzdali, šetříme čas i nervy. A pak si nás našel přesdílený příspěvek, za půlku dva dny ve 4* wellness hotelu. Takže rychlé přeorganizování, balení a jedeme. Máme další splněné přání. Manžel si zrovna přál saunu a já chtěla už od podzimního víkendu v Orlických horách děti někam vyvézt.
Sice to byla jen Sklářská Poreba, ale splnilo to všechno. Válení, hromady výborného jídla, sauna, bazén a žádné uklízení. I ty lyže jsme stihli. Sníh sice už hnusný, cesta na kopec trvala nekonečně dlouho, lanovky na vrchol Krkonoš ani nejely, ale horní půlka sjezdovky byla parádní.
Kopec moc z kopce aneb Rokytnice
Druhý den jsme zkusili tu Rokytnici. Nevím, co jsem si pamatovala jako super sjezdovku, ale kopec byl moc z kopce. K tomu hnusný sníh a ještě si dítě narazilo zadek. V tu chvíli to vypadalo na záchranku, takže když se zmátořil, byli jsme rádi, že můžeme jet domů. Jarní prázdniny byly super a proti loňsku levný. Fakt mne štve, když zaplatím kotel a děti se pak celou dobu hádaj, mlátěj, poměřujou a vytáčí nás. Nevím po kom jsou. Po nás určitě ne, my jsme byli hodný. Ale tak aspoň jsou po nás hezký a chytrý. Joachim má teorii, že hezký a chytrý to mají ve škole těžký. No já nevím, těžký to má ve škole kde kdo.
Malá Skála a první zřícenina
Sníh na horách rozměkl a na lyže se nám už nechtělo. Fotbal ještě o víkendech není, najednou máme plno volného času. Potřebuju na vzduch, a tak vyrážíme na jih, za jarem. To jaro mě teda dost překvapilo, v úterý jsme byli ještě v oteplovačkách na sjezdovce, celý týden škrábu ráno zamrzlé auto, ven prakticky nevylezu a tak jsem se pořádně oblékla. A celý výlet jsem se tam pekla a ještě jsem uchozená po 12 kilometrech. Jsem teď taky zřícenina. Děti výjmečně ochotně šlapaly, i když brblaly, že tam chodí furt. Se školou a nebo se mnou (Apřílové střípky (78)). Zato někdo jiný tam byl od dětství poprvé. Tak ještě, že nás vyvez.
Nákupy pro puberťáka aneb jak nebýt trapná matka
Když už jsme vylezli z domu, stihli jsme i nákupy. Sice nikdy nekoupíme to, pro co jedeme, ale zato má dítě příšerný kalhoty ve stylu tech wear. Jsou aspoň o 4 čísla větší a fakt hnusný. Ale dítě má radost a já nejsem chvíli trapná matka. A možná mne ani nezažaluje, že ho tady veřejně pomlouvám.
Vůbec nemluví. Bratrovi nadává, že smrdí a na nás dělá ksichty. A nebo zakoulí očima, ať dotyčný není cíťa. Tak hlavně, že on je drsnej, že by se od něj šmirgl mohl učit. Nabídnout manželovi gin s tonikem a jalovcem mělo být milé gesto. Není jalovec náhodou jedovatý? Tak jsem si to radši dohledala. Ty sušené bobule jedovaté nejsou a používá se na vykuřování. Vykouřit by chtěl prý každý, ale ne jalovcem.
Druhý dítě zase dělá scény u vyklízení myčky, a že ho využíváme jako otroka. Pak se sebere a na protest jde ke kamarádovi štípat dřevo.
Career Expo a Praha
Pracovní výlet do Prahy byl deštivý a město nás vítalo ranní zácpou. Tak hlavně, že se něco děje a prezentovat na veletrhu pracovních příležitosti Sundisk šlo výborně. Setkání s bývalými kolegy, na hodinkách odměřených 30 minut prolítlo a bylo minulostí. Město mi chybí a na fotkách mám zase jen stavby.
A pak ještě jeden večerní výlet do Prahy, procházka s Dituš a vyzvednout libry. To je tak, když jsem neteři k Vánocům slíbila dát libry na dubnový školní výlet, jenže jsem je měla doma tak dlouho, že už nebyly platné. Dva měsíce jsem řešila, kdo jede do Anglie a kde mi je vymění. Naštěstí se povedlo a děti můžou odjet.
Bělohrad podruhé: dřevo a zřícenina Bradlec
Zahrada se sice pomalu probouzí do jara, ale na hrabání to u nás ještě není, tak když starouškům dovezli dřevo, tak jsme si naplánovali další výlet do Bělohradu. Děti si myslely, že nás v tom nechají sami. Ale nakonec jim jejich aktivity nevyšli a než stihli protestovat, už seděli v autě. Ve čtyřech bylo skládání dřeva rychlovka a manžel nám naplánoval po cestě výlet na zříceninu Bradlec. Konečně cesta a ne jen cíl.
Jak to tak u zřícenin opuštěných víc než 5 století bývá, na kopci je pár kamenů, co zbylo z hradu. Vylezete na něj za pár minut, nahoře výhled na stromy, dole čedič, který bublal někdy ve třetihorách. Tak jestli vás fascinují čedičové kupy, sloupcovitá odlučnost, les a klid, tak si to užijete. A ještě těch spálených kalorií, protože eroze udělala z kopce pruťák.
Být doma
Občas je člověk i doma. Máme tam takové blbé zrcadlo. Vidím se v něm tlustá. Manželovi taky dělá břicho. “To je blbý zrcadlo, pojď, rozbijeme ho,” říkáme si a stejně tam visí pořád.
S červeným křížem na plovárně
Jako nadpis dobrý, ale co k tomu říct. Měli jsme kurz první pomoci a byla to pecka. Včetně vyzkoušení pár situací. Teď už si 30 x zmáčknout a 2 vdechy pamatuju. Když jsme si kontrolovali, kdo má v mobilu aplikaci Záchranka, moc lidí to nebylo. Ani my, co jsme to měli na skialpy v seznamu povinných úkolů a vybavení. Pár detailů z Jablonce a Malá Skála:
Zajíček
Kolegyně se mi smála, že jsem na zajíčky, tak teď už se můžu chlubit, že ho mám i doma. Děti chtěli zvířátko, tak k nám přišlo. Teď nám k domácím povinnostem a připomínkám: “Vykliď myčku, dones brikety, není vynesený koš”, přibylo: “Nakrm králíka.”
V březnu ještě mrzlo a večer jsme našli u dveří schoulené zajíče. Děti hlásily, že před pár dny našly nedaleko v lese mrtvou zaječici. Tak jsme volali myslivcům a ti řekli, že jestli přežije do rána, ať ho odvezem do Archy. Jenže děti chtěli strašně zvířátko, nastudovali si čím ho krmit, koupili kotěcí mléko a stříkačku, zajíc to přežil a po dvou dnech začal pít a teď krásně roste. Přechod na seno taky zvládl, i když jak mu zajistit správnou střevní mikroflóru a cekotrófy byl trochu oříšek, ale snad to donesené bobky vyřešily, trávící potíže neměl. Instinkty má teda pořádné, jak někdo chodí okolo, tak se přitiskne k zemi a ani se nehne. Ani neutekl, když jsem ho zapoměla zavřít, prostě zalezl do rohu a tam zůstal. A jen co se teď trochu oteplí, tak se vrátí zpátky do lesa.
Tajný výlet a třetí zřícenina
Manžel nás vyvez. Naplánoval výlet a neřekl kam. Tipovala jsem ho na hvězdárnu, ale byla to zřícenina Michalovice se šikmou věží, kterou naklonilo vrtání hledačů pokladů. Zřícenina samořejmě zavřená v tomto ročním období. Postavili ji už ve 13. století, ale nezvládla středověké hádky a pár století nato už se rozpadala skoro stejně rychle jako naše plány na klidný návrat z výletu. Jeli jsme totiž vlakem. Wau. Hlavně wau bylo, když jsme na zpáteční cestě zjistili, že jsme si našli špatný vlak, a že jede dřív. Ale tak běh na vlak nám docela jde a děti se najednou přestaly hádat a mlátit. A když jsme u těch vlakových historek, překvapilo mne, že jsou ještě někde přejezdy bez závor a to tam jezdí vlak dost často. Dítě bylo drzý, že je to bez závor tak rychlý, že lidi ani nespozorujou, že umřeli.
Refresh na Spálově
Jak udělat refresh vztahu? Ajťákovi stačí klávesa F5. My ostatní na tom musíme máknout a mluvit. Protože i když si dva myslí to stejné, tak jeden vlastně nemyslí. A rada zcela zdarma: I když si žena stěžuje, není to nic proti tobě. Jen si potřebuje utřídit myšlenky. Tak ji jen vyslechni a obejmi (tu svoji). Pozor by sis měl dát až ve chvíli, kdy už ti nemá co říct.
Po celém týdnu v práci nás baví chodit ven a je super, když nemusím vymýšlet cíle jenom já. Co třeba vlakem do Spálova a podél řeky zpátky? Manžel si naplánoval po cestě několik cílů a já mu je už ve vlaku vyškrtala: na Myší skále jsem byla, u bunkru a douglasek jsem byla, tohle není kostel, ale kravín, tam nejdu… Když jsem viděla ty smutný oči, tak jsme tam teda šli. Na kopec, né ke kravínu. Já neodmítnu žádný kopec a on si připoměl, že tam fakt byl.
Frýdlant a čápi v Řásnici
Když už máme s manželem z různých životních etap stejnou kamarádku Lucy, domluvili jsme se a vyrazili za ní jednou společně. Odstěhovala se na konec republiky, a jak to tak bývá, nikdo nemá čas se stavit. Cestou jsme chtěli objevit nový kus světa, ale byla z toho jen výstava značek a pivo ve Frýdlantu.
Odpoledne s Lucy uteklo a doufám, že jednou napíše článek o čápech. Měla obavu o nestabilní vysoké hnízdo na elektrickém sloupu, a jak je zvyklá z práce, nastudovala si to a pošťouchla úřady, ať ho aspoň sníží. A stalo se ještě víc, čápi nakonec dostali nové hnízdo, viz článek na Liberecké drbně.
Pokračování v dubnu.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Předchozí články z deníku
Únorový úprk (118)
Okno ve věži (4)
Co s létem? (25)
Červenec aneb objevujeme Jižní Čechy (82)