Březen, na kopec vlezem? (76)

Březen se pohupoval někde mezi zimou a jarem. Byl jako ta pohádka, za sedmero horami. Člověk lezl na jeden vrchol za vrcholem a čekal, že se objeví království. A ono pořád nikde. A nebo možná bylo všude kolem nás. Kdo chce sedět za kamny, tak ať si tam zůstane. My jdeme dál.

Vrchol první, Příchovice s T.

Kolegyně T. tak dlouho mluvila o tom, že chce na lyže, až opravdu přijela. Jenže kam ji vzít, když i náš kopeček jí připadá moc prudký? Po zhodnocení vleků od Albrechtic po Harrachov, vyškrtání prudkých svahů, zmrzlého sněhu, kotev a drahých permanentek nám zbyl malý vlek pod Štěpánkou. Pro začátečníky super. Lenivé dítě jelo s námi, protože nechtělo na běžky. To si naběhlo. Kopec byl tak mírný, že znechuceně jezdilo pozadu, že prý to popředu ani nejede. T. byla spokojená a mně to na prkno taky stačilo. Také mi dost pomohla rada instruktora, jak si pomoct zatáčet rukou. Škoda, že už sezona končí.

Odpoledne jsme ještě vylezly na protější kopec. Né, každý je však milovník vrcholů, a tak T. místo dalších vyhlídek raději odjela zpět do nížin. Že by tím letošní zimní sezona skončila? Neskončila.

Závody

Děti by už dobrovolně na lyže nešly, naštěstí je ještě čekaly závody na běžkách i sjezdovkách v rámci poháru. A i když to žádná sláva nebyla, alespoň nás to vytáhlo na stráň. Menší z vítězných vánoček doma přistála a kluci si drží celkové druhé místo.

• 

• 

• 

Vrchol druhý, Semily s Maky

Měsíc mám připravenou pro Maky látku, aby si mohla ušít zimní sukni. Dřív dorazilo jaro než já do Semil. Tam se mi nikdy nechce. I když už jsem to chtěla poslat Zásilkovnou, nedalo mi to a raději jsem si udělala výlet vlakem. Když je ten drahý benzín. No, Zásilkovnou by to bylo levnější.

Semily mě chtěly překvapit, takže vysvitlo slunce. Na procházku jsme vyrazily na nejbližší kopec. Maky jen tiše trpěla. Já nevím, proč nemají lidi rádi kopce. Ale nakonec přiznala, že tam ještě nikdy nebyla. Hlavně bylo fajn se vidět, i když si píšeme skoro každý den, stále si máme co říct.

• 

• 

• 

• 

• 

Zdraví

Dítě se u doktorky, při prohlížení očkovacího průkazu, zarazilo nad poloprázdnou kolonkou „Závažná onemocnění“, kde mělo napsané jen neštovice. Prohlásilo: „Nejzávažnější onemocnění je chlapská rýmečka.“ Už teď má sice jasno, ale stejně jde zase bez čepice.

Trochu jsme přes koronu zapomněli, že existují i jiné viry. Takže se stavily rýmečky a další viry. „Svět patří těm, co se neposerou,“ napsal Charles Bukowski. Takže chvíli zůstáváme ležet v příkopu, než vyrazíme dál.

U probírání kdečeho jsme narazily na to, že vlastně Maky neví, kdo jí v nemocnici pomáhá. Jestli je to doktorka, sestřička, nebo laborant. Připomnělo mi to stížnost sestry, že jí zásadně oslovují sestřičko a laboranta „pane doktore“. Jsou to genderové stereotypy? Anebo je možná jen pacient zmatený a nemocničním uniformám chybí základní rozlišovací znaky.

A tak jsem si aspoň já přečetla něco o principech designu (Univerzální principy designu – W. Lidwell, K.Holden, J. Butler, Design pro každý den – D.A. Norman). Rychlost, změna, cena jako synonymy dneška zadupaly testování, vylepšování a komfort. Teď sice vím, kde se vzalo rozložení písmen na klávesnici, ale úplně jsem už zapomněla psát rukou. Má to cenu se ještě snažit anebo se prostě smířím s tím, že napíšu všechno na klávesnici.

Vrchol třetí a čtvrtý, Špičák a Světlý vrch s Annou

Ozvala se Anna, že musíme někam vylézt. Tak jsme vyběhly na Špičák. Propletly jsme se na vrcholku mezi lyžaři a daly si pivo. Proč by jinak člověk lezl na kopec se stánkem. A protože to byl Špičák málo, vyšly jsme ještě na Světlý vrch. Při zkoumání diáře, kdy vyrazíme do bazénu, jsme zjistily, že se zase nesejdeme. Mezi prací, kroužky a povinnostmi nemáme jediné společné okno. Anna si povzdechla: „Pořád jen z práce do práce, uklízet. Tohle že je život?“ Jak moc pestrý život je potřeba, aby byl člověk spokojený?

• 

• 

V práci

A tak každé ráno kafe a zapnout počítač. Tabulky, texty, fotky, maily, tiskárna. Pestrost přinese až cesta do kanceláře. Na novém parkovacím místě jsem zapomněla, že tohle auto nemá parkovací kameru. Zastavila jsem u zdi proklatě blízko. Proč vlastně chlapi řeší, jaké má kdo auto? Protože prý se dá těžko machrovat na ženský na ulici s autem, které křičí: „mám 8 dětí, jsem majitelem 5 autosedaček a 4 vajíček, naposled jsem spal předevčírem a v kufru odvezu celou šatní skříň.“ Tak proto si pořizují auta, co říkají: „Jsem silák, ničeho se nebojím, a jestli nemůžeš zaparkovat, parkovací místo ti vyrobím.“ Pak mu prej padne holka do náruče celá šťastná a nejede domů sám. Řekl majitel asi tak 8 autosedaček. Přemýšlela jsem udělat průzkum, ale myslím že majitelé silných aut by to poznali, že si z nich dělám srandu.

Tak jdu radši na poradu ocelových konstrukci. Teče tam borovička. Prej je to stejné jako gin. Kde že se to pil ten gin? Na chatě? Tak to si nikdo nepamatuje.

Je pátým vrcholem víkend?

Možná je víkend jen dalším vrcholem, kterého člověk dosáhne, a pak zase zpátky do šedivého údolí každodennosti a práce. Na druhou stranu, je spokojenost s každodenním životem známkou nízkých nároků anebo smyslem života?

Večírek s holkama

Když kvůli bacilům nevyšly v zimě dvoje narozky, ani náhradní termíny, zkusily jsme hodit termín na březen. Cože? Všichni zdraví? Nemohla jsem tomu uvěřit, že by to tentokrát vyšlo? A pak vylezlo z Kláry, že má nemocné dítě. Lucy radši zůstala doma. Karolína samozřejmě neměla čas, protože buduje protiatomový kryt. Dohadovaly jsme se, jestli ho bude stavět s Patrikem nebo bez? Určitě s ním, aby se mohli hádat. Pak došlo trochu k nedorozumění, jestli jsou to náhradní narozeniny, když se skupina jmenuje náhradní narozky, ale to už je detail. Tak hlavně, že jsme se u nás sešly. Manžel šel radši samou radostí na pivo. Konečně ho někdo dostal mezi lidi. 

Děti byly tak hodné, že odešly téměř bez remcání spát. Zavřela jsem za nimi dveře do pokojíčka, jak tam pěkně spí. A pak když holky odešly, našla jsem jedno dítě v naší posteli. Ještěže jich nemáme víc, to už bych je vážně neuhlídala. 

Konec zimy

Místo přezouvání na letní gumy přišly noční mrazy. Kde že je to jaro? Tak ještě aspoň brusle. Děti samozřejmě nechtěly. Tak dostaly na výběr, jestli procházka a nebo brusle. Najednou jsou brusle dobrý nápad. Líné dítě jezdí jako drak. Nechtěl sebou žádného kamaráda, aby mohl otravovat druhého při hře na honěnou. Nebo spíš nedohoněnou.

Vzdychat nad blbým dnem nebo nad nudou bychom si měli nechat na jindy, upozornila mne zpráva, která přišla: „Co děláš? Mám blbý den, ale na Ukrajině ho mají horší. A ještě je tu pohřeb.“

Vrchol šestý, Vlastiboř a douglasky

Slunce svítí hned od rána, tak ještě rychlá procházka před obědem. Děti si oddechly, že to nebude deset kilometrů, ale se mnou člověk nikdy neví. Vyrazily jsme za douglaskami do Vlastiboře. Vesnice, kterou znám jen jako název cílové stanice autobusu. Největší strom jsme sice nenašli, ale bylo tam pěkně.

A protože březen je jak cesta přes sedmero hor, Za sedmero horami je Landštejn ( příhodně 77.díl).

*****

A nebo sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.

Předchozí články z Emina deníku

Únor (75)

2 roky prázdnin (48)

Mravenci jdou a princ na bílém koni možná neumí plavat (21)