Aprilové střípky (78)

Zatímco dubnové počasí přešlo od sněhu k dešti i slunci, svět se dál točil a bylo mu fuk, jestli má někdo pohodlí a někdo válku. Nepozastavil se nad mládím, stářím, nemocemi ani večírky. Prostě apríl.

• 

• 

Bez ranního vstávání nejsou koláče

Né, že bych ráno pekla, ale změna času mě zas rozhodila tolik, že se ráno buď nevzbudím anebo se probudím ve 3. Ranní rituály jako čaj a psaní se vytratily. Prý si člověk za 14 dní zvykne. Nevím, mně to trvá 4 měsíce, a pak je zase další změna. A tak si ranní rozednívání užívám jen při cestě do práce.

Je libo medaile za stáří?

Tentokrát jsme měli malou oslavu pěti kolegů, kteří jsou ve firmě už přes 30 let. Jeden z pánů hned po ránu kontroloval, jestli máme na tu slávu pěkné šaty, a že se těší na líbání. To bych asi neměla doma říkat, možná ani psát, manžel brblal, proč tam jedu, že to může vyfotit kdokoliv. Přece si nenechám ujít dort a bublinky? Ale na líbání nedošlo a ta fotka by od někoho jiného dopadla určitě lépe. Prý tam vypadají jako zombíci. Věčně nespokojený kolega P. si stěžoval, že jemu k 20 letům ve firmě nikdo nepopřál. To jako chce medaili za stáří?

• 

Někdo stárne, někdo mládne

Někdo stárne, někdo mládne. Manžel se oholil na oslavu kolegových čtyřicetin a najednou vypadal o 10 let mladší. Ti chlapi to mají tak jednoduchý. A když pak dovezli pračku a náš hodinový manžel ji nemohl pomoct vytáhnout po prudkém schodišti, hodil si manžel těch 60 kg na záda. Že by chytal druhou mízu? Jen mávl rukou, že on rozhodně nic nechytá a až tu pračku složí, tak si jen v klidu lehne a umře. Už nevím kdo k tomu řekl: „Ave já. Já nestárnu ale zraju, jsem třetí nejstarší v práci.“

Jak moc zelená je myslivecká zábava

Když letos nebyly plesy, pozvali nás Ester a Matěj aspoň na mysliveckou zábavu. Ideální barva šatů je prý zelená. V zelené vypadám zeleně, ale má plno odstínů. Když řekne Ester, že na nás bude mít čas, je to tak na 50%. Je jak slunce, které je všude a nikde, prostě si někde v dáli září. Naštěstí přišla i Adéla s Jendou. Zrovna když šel manžel s Jendou pro pití, přiřítil se Matěj pozdravit Adélu. Vzal to vehementně, líbal ji ze všech stran a ptá se: „Kde máš starýho?“ „Za tebou,“ dostaly jsme záchvat smíchu. No večírek to byl pořádný, zelená tekla proudem a hráli hity našeho mládí (nebo spíš stáří. Když objednávám DJ na firemní akci, tak tomu říká oldies).

Kultura je zpět a výměna manželek

Konečně jsme vyrazily s holkami za kulturou. Klára hraje ve spolku dobrovolných muzikantů. Varovala nás, ať přijdeme až na druhou půlku, že to není náš styl. Proč tam vlastně hraje? No, aby utekla před dětmi.

Večírek málem zakončila výměna manželek. M. v dobré náladě se opíral o Kláru a hlásil, že mu je jedno, s kým půjde domů. Toho se chytil Kářin L., že ale děti zůstávají s matkou. To by se mu líbilo mít o dvě míň. Hned spřádal plány, že on ale bude bydlet doma, protože má nový gril. Pak se ještě dělila auta. Do debaty se přidal doteď mlčící Z.: „Tady nejde o majetek, ale hlavně o lásku.“ Vyprskli jsme smíchy: „A to říká ten, co má 500 bejků, 160 slepic, kohouta a je sám?“ „No na mně nekoukej,“ ohradil se, „já se žádné výměny manželek neúčastním.“

Velikonoce a Český ráj

Velikonoce byly jako na houpačce. Záchranka, výlety a další cesta do nemocnice. To nebyl apríl. Negativní zprávy jsou prý nejoblíbenější. Tak všichni živí, jen trochu stresíku. Aspoň nemám čas myslet na jídlo. Dítě s pytlíkem bonbonu mi podává něco oblého. No jasně, bonbon si dám, jenže ono to bylo sklíčko. Prostě sežeru všechno.

Ale na výlet jsme vyrazili. Do Českého ráje je to daleko, jeli jsme aspoň na Malou skálu a Frýdštejn. Kluci vzali kamarády, takže neprotestovali, že musí chodit. To až cestou. Ono to totiž bylo pořád do kopce, na Frýdštejn i přes Drábovnu zpátky. Kamarádka taky nespokojená, že nejsou cestou hospody, a že má hlad. Tak nevím jestli se mnou ještě někdo někdy někam vyrazí.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Velikonoce okolo Hradce

Velikonoční pondělí jsem řešili už dopředu, jak já si to užiju sama až klucí vyrazí. Jenže tatínkovi se s nimi jít nechtělo. Stejně obchází své kamarádky. Děti brblaly: „Musí s námi jít táta.“ Tatínek se vymlouval: „Nemusím, už jste velký.“ Děti se toho hned chytly: „Tak to můžeme zůstat dva dny sami doma!“ „Nemůžete, na to jste malý.“ A tak jako každý rok, pondělí jsem měla sama pro sebe. Na samotu nikdo nechodí, takže proč někam neodjet. A tak jsem už v neděli jela k mamce. To si tak člověk vyrazí vlakem do Bělohradu a dojede do Hradce. Konečně jsem si ho pořádně prohlédla, není to jen cesta z nádraží do nemocnice, ale má i pěkné náměstí a historické uličky. A i když to začalo jako cesta do nemocnice, nakonec z toho byl moc pěkný výlet.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ale bylo i trochu velikonoční tradice. Mamka pekla mazanec, pletený, to prý teď frčí. Večer nás čekal koncert sestřenky ve Smiřicích. Když výlet tak pořádně. Je lepší se převlíkat v autě v Hradci na náměstí a nebo ve Smiřicích před kaplí? Těžko říct, ale nikdo mravní újmou netrpěl. A jak dopadl odjezd? Spěchem a zapomenutým batohem.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Sexistické prasátečko a krabice koťat

Alfons mě překvapil otázkou, proč už holky nenosí tanga. Copak já vím? Tak jsem mu doporučila si je zkusit, že se o tom můžeme pobavit potom. Už nechce.

Když už jsem zase v práci honila lidi, aby si zapsali ubytování na firemní akci, přišla mi odpověď od Baltazara: „Posloucháš tři sestry? S tím uháněním jsi mi připomněla písničku Venda: Kéž by mě chtěl sbalit/ já chci se dát.“ No, sexistickým prasátečkem se vzápětí nazval sám. A já myslela, že tyhle nápady má jenom Alfons. Baltazar mě uklidnil, že je úplně stejně nebezpečný jako Alfons, tedy stejně, jako krabice od bot plná koťat. A že nesmím zapomínat na dalšího z jejich party Melichara, to je prý taky stejný druh.

Melichara jsem se musela zastat. Když jsem přijela do práce a nesvítilo mi světlo, bez protestů mi ho vyměnil. Plný barák inženýrů, nevěděla jsem komu jinému zavolat. Takže žádné zatahování Melichara, ten je hodný, ochotný a tichý chlapec. Ale když se to řekne takhle, oni jsou někdy takový vlastně všichni.

Čím se dá udělat radost?

To velikonoční volno bylo tak dlouhý, že jsem zapomněla heslo k pracovnímu počítači. Naštěstí jsme byli s H. celý den na ČVUT. A když jsem tam potkala syna od známých, hned jsem měla plán, že mu napíšeme, až budeme potřebovat brigádníky. Personální mě nezapomněla pochválit, že dobře já. No nevím, jestli je dobře být tak stará, že už kamarádi mají dospělé děti.

H. si cestou udělal radost a koupil si hodinky. Kdyby si prosím chtěl ještě někdo třetí kupovat hodinky, tak opravdu u toho nechci být. A ne, nebudu se rozplývat nad tím, jak jsou skvělý. Ale aspoň jsem si zase uvědomila to, jak je můj manžel úžasný. Sice jsem se vztekala nad jeho novým drahým koníčkem, ale tak drahý jako ty hodinky ho nemá. A hlavně, až přijde konec světa, hodinkami si H. toho jelena neuloví.

Jak se dostat do formy?

Musela jsem si povzdechnout u Lenky: „Když se kolem sebe rozhlédnu, jeden blbec, druhý úchyl, další krize středního věku, kde jsou ti normální chlapi?“ „Ty už máme doma,“ ujistila mne a Klára to doplnila: „Od toho ostatní chlapi jsou, abychom byli víc zamilované do toho svého a nastolili doma teplo, vřelost, štěstí a manžel byl spokojený. A tím se udržovaly ženy štíhlé, zdravé a ve formě.“ Tak jo, kašleme na kalorické tabulky, hubneme do plavek samou láskou.

Pokračování příště.

*****

A nebo sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.

Předchozí články z Emina deníku

Za sedmero horami je Landštejn (77)

Brambory a podzimní střípky (39)

 Chyť holuba (16)

Foto Hradec Králové

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•