V březnové situaci koronavirových omezení jsem upadla do hibernace. Né, že bych si to každou zimu nepřála. Ale neměla jsem to teď úplně v plánu. Odborníci radí psát si deník proti depresi. To bych mohla. Jenže o čem psát když se nic neděje? A nebo děje, jenom to v každodenním kolotoči nevidíme.
Nikdy jsem nebyla spokojená s tím, co mám. Pořád jsem čekala, až něco přijde. A pak to přišlo. Poznala jsem Elu a s ní jsem poznala i samu sebe. Mám ráda jednoduchost a šaty. Své okolí doháním k šílenství, jak jsem splašená, zasypávám je hromadami nápadů a nikdy se nezastavím.
A co Ela?
Ela je jiná. Je to člověk, kterého milujete, má v sobě něco zvláštního, auru, která ji projasňuje, takže vypadá krásná, i když je úplně průměrná. Nerada se směje, ale přitom je veselá, miluje i nenávidí vaření, nesnáší sport a je strašně líná a přitom stále lítá s hlavou v oblacích. Ale hlavně dokáže všechno, co si zamane. Najdete také svou Elu?
Následující příspěvky
19 thoughts on “Ema a Ela (1)”