Tak nevím, jestli nás Google tak moc šmíruje a vyhodnotil, že když tudy jezdí auta, tak je to silnice. Kolem našeho domu začalo jezdit čím dál víc aut. Většina si to při spatření bahnité lesní cesty rozmyslela. Dilema, jestli nechat umístit značku nebo ne, za nás vyřešili majitelé pozemku na druhé straně cesty. Zrušili most.
Každého občas přepadne pocit, že jeho cesta nikam nevede. Má chuť se schoulit do klubíčka a spát. Kroky nedávají smysl, před očima jako by měl tu ceduli: Cesta zrušena.
A do toho deštivé mlhavé dny v uplynulých týdnech. Dohnala mne jarní únava. Potřebuju si lehnout, gaučíček a televizi. Nemám ani jedno. Tak jsem ráno znaveně odvezla děti do školy, aniž bych se převlékla z pyžama. Ale celý den v pyžamu, jako někteří na homeoffice, nedám, na jogu jsem se převlékla do starých tepláků. Jaký má smysl se hnát dál? Ale jaký má smysl zůstat stát? A značka cesta zrušena ještě neznamená konec. Možná jen vyměňují most za lávku. Už se tam nebudeš řítit autem, ale dostaneš se dál, stačí jen zpomalit.
Problém ke každému řešení
Když narazím na problém, najdu hned několik řešení. Někdo to má naopak, najde si problém ke každému řešení. Odpoledne jedeme s dětmi do bikeparku. Za pouhé dvě hodiny se shodli, že chtějí na kolo, i když každý jinam, ale podařilo se nám vyjet stejným směrem a volíme cíl podle dítěte 1, protože je větší prudil. Nepomohlo to. V bikeparku spadl do jediného trnitého keře, který tam byl. Chtěl domů. Vyrazili jsme jinou cestou, kudy chce dítě 2, abychom nejeli po hlavní silnici. Dítě 1 řve, že všechno je podle 2. Připomněla jsem mu, že cíl zvolil on. To ho vážně naštvalo, že nemůže hrát odstrkovaného chudáčka. Takže zatímco my se radujeme, že konečně terén, aby si kluci užili horská kola, on trpí. Kolo je moc těžké. Na cestě je moc bahna, na asfaltu jsou kamínky. Sedačka je nakřivo, ale narovnat ji nechce. Kopec je do kopce a z kopce je to moc z kopce. A pak přijel domů spokojený a s úsměvem.
A co Ela?
Nějak moc jsme si zvykli na tu izolaci doma, ani se nám nikam nechce. Naštěstí nás Anna vytáhla a pozvala na grilování i s partnery. Abychom neřešili, kdo bude řídit, vyrazili jsme vlakem. Ela celá šťastná jela s Richardem. Vypadali jako normální pár, Richard se k ní choval moc pěkně. Člověk by mu to skoro nevěřil, že se nechce vázat. Možná měl jen strach nebo si chtěl nechat zadní vrátka. Když se jí dlouze zadíval do očí, Anna to závistivě sledovala a komentovala: „Taky bych chtěla, aby se na mne někdo takhle díval.“ Její manžel to zaslechl a ohradil se: „Vždyť se dívám.“ Anna nám šeptala: „Ten ať se radši nedívá. Po dvaceti letech to znamená buď, že mi počítá vrásky, nebo nad něčím přemýšlí a kouká do blba, nebo taky spí s otevřenýma očima. Tak nevím, co je horší.“
Bylo to vlastně divné shledání. S holkami jsme si zvykly, že probíráme chlapy a řešíme různé blbosti, teďka jsme se pořád musely držet, abychom neplácly něco, co se jich dotkne nebo u čeho by si mohli něco myslet. Otázka od rozvedené Hany: „To mi řekněte, kde se tady na vesnici dá sehnat normální chlap,“ vyšuměla do prázdna. A celý ten bizár osvětlovalo mihotání svíček z mobilní aplikace.
A když jsme pak čekali na vlak, nádraží svítilo do tmy jako dortík a zvalo k zamyšlení. Jestli nežijeme v nějaké bublině a zda není občas lepší sundat nohu z plynu. Stihneme toho míň, ale zato si to budeme dlouho pamatovat.
***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu, vycházejí každé úterý a pátek.
Další články – jak to začalo?
1. Ema a Ela
10. Útok šneků
21. Mravenci jdou a princ na bílém koni možná neumí plavat
Pokračování:
23. Narozeninová
1 thought on “Cesta zrušena (22)”