Podzim straší ve věži a Šumperk (68)

Přišel podzim, ale listové tornádo jako loni se nekonalo. Jeden den bylo vše ještě zelené a druhý den jsme se brodili opadaným listím. Možná to trvalo déle, ale každodennost mne asi oslepila. Barvy podzimu ukázal až Šumperk. Ale popořadě.

Realita vs. očekávání

Když jednou vyrazím z vesnice do města po nákupech, nic nedopadá podle představ. Můžu jít jako dáma? Dítě zkouší lodičky a prý kdyby měly tkaničky, tak mu jsou. S lodičkami je to asi marné, městečko vypadá, jako by tu chcípl pes, ulice zejí prázdnotou. Sedí všichni doma nebo se teď už jezdí jenom autem? Ověšená taškami chápu, proč to obvykle objíždím autem. Kávu, kterou jsem si koupila na fotbal, převrhnu, když otvírám kufr auta.

Aspoň že přestalo pršet. Ze stylového fota je jen šmouha, tak je online o jednu „pařížanku s kávou“ míň, realita vítězí. Den připomene květina pro radost a továrna, která mohla kdysi vypadat jako zámek. Není špatné počasí jen špatné oblečení a možná špatné očekávání.

• 

• 

• 

• 

Ještě nezačal podzim a už jsou tu Vánoce?

Vánoce se blíží. Děti napsaly dopis Ježíškovi, i když starší pomrkává, že jako ví. Mladší tomu ještě věří. Co jim však Ježíšek donese není jisté, protože virtuální měnu do virtuálních světů Ježíšek nekupuje a ke zvířatům má také své výhrady. A tak jsem zatím dostala dárek jenom já, asi jsem byla hodná. Manžel se přiznal, že si myslel, že se budu zlobit, že utrácí. Copak se nad zlatou krabicí může člověk zlobit? Tak adventní kalendář mám, Vánoce můžou přijít.

• 

• 

Staví se James Bond?

Personální sice straší, že žádný vánoční večírek nebude, ale téma už máme, budeme jako James Bond. Taky bych se na ty filmy mohla podívat, ať vím, o co jde. Takže večerní program máme jasný. Pro děti to úplně není, nakonec se spokojily s pytlíkem chipsů a zalezly si pustit Mimoně. Dítě nad chipsy vykřikuje: „Myslel jsem si, že je vzduch zadarmo, než jsem otevřel ty chipsy.“

To zas byl nápad takové téma. Střílí se tam, všechny holky skončí mrtvý a chodí buď ve večerních róbách nebo v plavkách. Co proboha na sebe? Aspoň že pozvánka je už hotová.

Jak vypadá pozvánka

Buďte jako James Bond: V tajné službě jejího Veličenstva.  Prý se k nám tohle téma hodí:
Už při nástupu řešíte s Terkou peníze, úplná Monneypenny. Možná je váš šéf jako Dr.NO nebo Goldfinger. Pokud se vám projekt zdá jako Quantum of Solace, nezoufejte, Fínka a její lahodná káva vám vrátí Dech života. 
Vypůjčení služebního auto může být jako Moonraker, prostě není. Tak hlavně jestli jste si uložili práci, než vás o ni připraví Zlaté oko.  

Jméno kolegy přes hračky, nápady, vychytávky a BIM se špatně vyslovuje, tak ho zkrátili na „Q“. Někdo by mohl chtít být jako Muž se zlatou zbraní. Petra se řítí chodbou, jako by měla Povolení zabíjet, a když se spojí se Zuzkou, jsou na stavbě jak Thunderball.  Projekťáci to řídí a hledají Chobotničku, Pavlovi Jeden svět nestačí. Na Martina stačí zamrkat a pomůže Jen pro tvé oči. Honza posílá Srdečné pozdravy z Ruska (nebo Polska, co já vím). S Romanem se potkáme v Casinu Royale, dámy z recepce a Diamanty jsou věčné, potkat na chodbě Zdenka, to je jako Vyhlídka na vraždu, naštěstí Žiješ jenom dvakrát. Statici při fotbálku chtějí Žít a nechat zemřít. 

Pokud se tu neobjevilo tvoje jméno, nezoufej a Dnes neumírej. Někde se tu skrývá Agent, který mne miloval anebo třeba Spectre. Tak hlavně když Není čas zemřít.  Anebo že by na vás někde čekal Skyfall? 
Užijte si večírek, Zítřek nikdy neumírá. 

Em

Ve věži straší

S duchy na hřbitově jsme sice v pohodě, ale na dušičky jsou nepokojní, moc courají a my špatně spíme. Tak vyrážíme na Moravu.

Né, že bychom před nimi utíkali, ale kolega vykládal manželovi, jak je Šumperk krásný, takže se mu i chce. Mně se chce vždycky. A děti výlet sabotují, také jako vždycky. Velkej remcá a malej polehává, ještě tak aby byl nemocný. A tak odjel jen manžel s větším dítětem, které skáče radostí, že bude bez bráchy a má tatínka jen pro sebe. My se válíme doma.

Prodloužený víkend

Jak odjeli, dítě vyskočilo a hlásí, že je zdravé jako rybička a hodinu v kuse skákalo na trampolíně. Takže balíme a jedeme za nimi vlakem. Cesta utekla, ani jsme nevěděli jak, a už jsem se těšila, že někam vyrazíme. Jenže procházka skončila ještě dřív než začala.

Po obědě jsme se šli projít kolem rybníka Benátky, s plánem pokračovat do města. Děti se vrhly na prolézačky jako by jim bylo pět a ještě se chlubily , že jsou tam nejstarší. Pumptrack a venkovní posilovna nás chvíli zaměstnaly. Ten den volna navíc byl jako malá dovolená, starosti spadly, předháněli jsme se, kdo má lepší balanc a sílu. Nikdo nevyhrál, jsme na tom všichni stejně. Blbě. Jenže pak dítě upadlo a natáhlo si vazy na ruce. Chtěl si jít lehnout, a abych mu věřila, že už nikam nepůjde, tak usnul hned, jak si sednul.

Takže válení na gauči, tohohle programu se nezbavíme ani o víkendu. Argument: „Platím drahé ubytování, tak ať si to tu užijeme,“ úplně neprošel. Dítě mi to vrátilo, že když platíme drahé ubytování, tak si ten gauč musíme užít.

Hodinu jsme se dohadovali, jestli se půjdeme aspoň projít na nejbližší kopec. Než jsme se vypravili, slunce pomalu zapadalo. A malej remcal, proč on musí pořád chodit, když velkej nemusí. Ti si prostě budou závidět i zraněnou ruku. To je radost někam jet. Člověk je v Jeseníkách na podzim a neuvidí kopce ani žádné barvy?

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Barvám neutečeš

Sobota se vyloupla zlatě a já vyhlížela, na který kopec vyšplháme. Ještě jsme se domlouvali s manželovými kolegy, že také dorazí na procházku. Ale čekat až dorazí? To známe. Nedočkáme se a gaučové válení bude pokračovat. Takže jsem hnala rodinu na Bukový kopec na rozhlednu. Konečně z těch Jeseníků také něco máme a jsou víc do kopce než jsem čekala.

• 

• 

• 

• 

• 

Kolegyně s kolegou dorazili na oběd a odpoledne jsme pokračovali. Na kopec se jim chtělo, takže jsme zdolali ještě kopec a rozhlednu Háj. Děti jsme umlčeli míčem, s kterým si mohli cestou kopat a na chvíli je zabavila houpačka na Chocholíku. Ke zřícenině Bludov jsme už nedošli, protože jsme sešli s cesty a nikomu se nechtělo vracet do kopce. No co, 500 let opuštěná zřícenina, tam bude pár kamenů, to známe. A nebo máme cíl pro příště. Na Pradědovo muzeum v Bludově, kde jsme byli před pár lety, si už ani nevzpomínali.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Šumperk

A Šumperk? Město s textilní minulostí a pěkně opraveným centrem nás překvapilo. Jenže po 20 kilometrech jsme byli dostatečně uchození, tak jsme byli rádi, když jsme mohli sednout v Creperie. Děti nadšené, že se konečně dočkaly slibované palačinky s nutelou.

• 

• 

• 

• 

Před odjezdem jsme stihli ještě Vlastivědné muzeum, kam chtěli děti do herny na virtuální realitu. Mě se zbavili, ať si projdu muzeum, nakonec to bylo díky audioprůvodci opravdu zajímavá.

• 

• 

• 

A těm duchům jsme nakonec tak úplně neutekli, potkali jsme skupinu zombíků.

Rodinné focení

A na závěr víkendu ještě dlouho odkládané rodinné focení. No možná bych se mohla přiznat, že ignorované. Dostali jsme poukaz k minulým Vánocům a nebyl čas a asi ani chuť. S tím naším materiálem, který se střídavě škrtí a dělá ksichty. Ale fotografka se nedala a zavolala, že v neděli by to šlo. Tak co nám zbývalo. Děti se vyválely v trávě, tak měly zelená kolena ještě před focením, tak teď se Marčo předveď, co z toho dokážeš.

Pokračování Den za dnem.

*****

Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.

Předchozí články z Emina deníku

67. Úhel pohledu

26. Po víkendu potřebuji odpočinout

6. Ztraceni