Dva týdny a dvě konference, v práci jsem se moc neohřála, přežila jsem je nebo prožila? To je ten úhel pohledu. Na HR konferenci jsme nasbíraly inspiraci, kterou nám šéf zase smete ze stolu, ale zkusit to můžeme. Někdy mu stačí říct třikrát, co chce, a pak už to bude chtít taky, je to jen chlap.
Kolega mi závidí tu HR konferenci, protože tam chodí samé ženské, na něj zbyl BIM DAY. Vzkaz pro mé budoucí já: Nechceš mít stánek na konferenci, opravdu nechceš. Co to stojí peněz a toho času na přípravu. Šaškovali jsme tam s virtuální realitou, k tomu stavařina a 3D je vyloženě téma pro mne.
A ještě kolega prudil, ať to naložím a vyzvednu ho. Jsem nějaký rambo nosič zavazadel? Tak nakládání zbylo na mladšího kolegu, vypadá na patnáct. Ráno u služebního auta mu říkám: „Radši budu řídit já.“ Divil se proč. Tak mu vysvětluju, že mám víc zkušeností. Nestyděl se zeptat, kolik let řídím. Ha ha ha, to ani nepočítám. Ale přesvědčil mne, že řídit umí.
Nakonec to nebyla taková nuda, jak to vypadalo a přes počáteční neshody jsme byli dobrý tým. Kluci mně chvílemi štvali svými dvojsmyslnými narážkami, chvílemi byli gentlemani. Ale přesně bylo vidět, kdo žije ve spokojeném vztahu. Po dvojsmyslných narážkách, když jsem uraženě mlčela, se ptají: „Jsi v pohodě?“ „Jo,“ vrčím. „Vidíš, je v pohodě,“ hlásí ten starší, mladší vysvětluje: „Není, když žena řekne, že je, tak není a nejhorší je mlčení.“
A večer u kamarádky. Kdybych u ní nespala, tak se ani nesejdeme. Láhev bublinek a vlastně nevím, jestli jsem ji pustila ke slovu. Příliš mnoho informací.
Koho baví BIM
Psala mi kolegyně, když prošla v práci kolem našeho nového rollupu, že nemám správné informace, z BIMu je jim prý na bl*tí, a že může bavit jen nějaké pošahané manažery. Tak jsem přiznala, že průzkum jsem si nedělala, ale že to baví nejen manažera ale i jeho tým. Kdo? vyzvídala. Napsala jsem jí to, a pak i jemu, ať ví, jaká je nálada na palubě.
Panáček byl samozřejmě zvědavý, jak kolegyně vypadá. Přeposlala jsem mu fotku z intranetu s poznámkou, že by mohl být trochu samostatný a najít si to tam sám. No jenže omylem jsem to poslala jí. I když jsem to hned smazala, psala, že to viděla. Trapas. Ještě dopsala, že ona je na rozdíl od něj inteligentní a jeho fotku si našla sama. Ok, tak jestli jsem chtěla, aby se lidi znali a měli se rádi, tak to se úplně nepovedlo.
Zažehlovací korálky
S kamarádkou jsme se bavily na téma holčičky v pubertě. Přestanou si hrát s hračkami a zevlují po obchoďáku. Ještěže ty kluci mají fotbal. Ups, já mám taky neteř. Tak jsem ji pozvala k nám, že může vyrábět vánoční dárky. Syn otrávený – menší holka, co s ní? Holčičku nakonec nadchly zažehlovací korálky, aspoň je někdo využije. A ještě v ní mám parťáka na brusle. Ale ty korálky jsou potvory, byly všude, po zemi, u manžela na čele a dokonce je mělo dítě i v chlebu.
Úhel pohledu
Že se vůbec snažím tomu chlapovi rozumět, je z jiné planety. „Vidíš ten flek na věži?“ ptá se mne, „ten vypadá jak vesmírná stanice.“ Vrtím hlavou: „To je kladivoun,“ ale nepřesvědčím ho: „Ty mušky tam, jak tam lezou, to je mapa vesmírného provozu.“ Tak zatímco já se tu plahočím po zemí, manžel lítá ve hvězdách.
Černá Studnice
Roky trvalo, než jsme dolezli na Černou studnici a letos už potřetí. Vlastně stačilo udělat jednou plán, a i když to nevyšlo hned, příště už jsme nemuseli přemýšlet, kam vyrazit. Tentokrát procházka ze Smržovky kolem sáňkařské dráhy. Jako na tomhle se vážně jezdí? Dráha vypadá, že už má svá nejlepší léta za sebou.
Sáňkařská dráha pod Černou Studnicí 
Na startu 
Podjezd pod silnicí 
Černá Studnice potřetí
Volná sobota
Sobotní ráno bylo ve znamení příprav na fotbal. Volám na děti, ať si moc dlouho nehrají, že se musíme oblíkat. Děti kývou hlavou. Trochu mne překvapilo, že mi to chybělo v kalendáři, stejně jako odpolední výlet na farmu. K němu jsem hledala informace a ejhle, fotbal je v neděle. A oni nic neřeknou, možná by mne i nechali tam jet.
Takže zbyl čas na úklid sezónních věcí a výlet s rodinou. Děti remcají, kam zase jdeme. Slibuji jim 4 km. Děti mi nevěří, že je to vždycky deset. „No samozřejmě že to bude deset,“ přiznávám. Dítě lehá na cestu, že tak daleko nejde. Ujišťuju ho, že vzdušnou čarou jsou to 2,2 km, tak teda šel.
Bylo to deset. Slunce se neukázalo, nálada trochu drhla, já znuděná, že jen deset, děti naštvaný, že tolik. Manžel radši mlčel, protože když jsem ho navigovala, tak chtěl vystoupit z auta. Kdybych věděla, že neví, kam jedeme, tak mu nastavím navigaci. Ale tolik vesnic tu zase není. Anna radí: „Musíš ukazovat rukama a řvát.“ Aha.
Rodinný den nakonec zakončil film. Děti zalezly, na nás zbyl James Bond. Jsem specialista na navrhování témat, která neznám, takže když má být vánoční večírek ve stylu Bonda, tak bych se na něj mohla taky podívat.
Už se zase škrtí 
Už zase louka, les a kopec
Štěpánka s Annou
Odpolední výlet na farmu jsem vzdala, protože se ozvala Anna a já jsem potřebovala vylézt někam na kopec. Anna si stěžuje: „Taky se vždycky nechám napálit, že to s rodinou bude hezký výlet bez stresu, ale to je všeobecně rozšířený blud.“
Ani nevím, kudy jsme šly, pořád do kopce a bylo to fajn, i když Anna brblala, jak jí chlap doma nakoupil, navařil, aby opravdu nemusela ven. Pro někoho by to mohl být muž roku. Jenže odvezl autosedačku, takže její úhel pohledu je, že zůstala uvězněná doma.
Bylo fajn se jen tak projít a sednout sí chvíli mezi lidi na pivo. I když málem jsme dostaly rum se zelenou. Potkaly jsme spolužáka, z dlouhovlasého blonďáka nic moc nezbylo. A odpověď na otázku: „Co si dáte?“ „Zelenou a rum,“ vzal příliš vážně. Den utekl a byl večer, na cestu domů svítil měsíc a domek s věžičkou ukazoval cestu.
Štěpánka 
Štěpánka podruhé 
Dům s věžičkou a cesta domů po tmě 
Pokračování Podzim straší ve věži a Šumperk (68).
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.