Jak jsem si minule dělala srandu o 2 letech prázdnin, tak je to tady. Dítě přišlo ze školy s bačkůrkama. Nemůžeme si však stěžovat. Buď jsme si zvykli, anebo je to letargie, ale je nám to úplně jedno. Les stále stojí, prý stačí schovat mezi stromy tablety a děti tam budou radostně a dobrovolně běhat. Na rozdíl od jejich kamaráda, který už si tak zvykl po těch 4 měsících být sám doma (rodiče v práci), že už ani nechce vylézt před barák.
Přišlo jaro a s ním příval nové energie. Z motivačního diáře jsem tak namotivovaná, že se probouzím před 5. hodinou, abych náhodou něco nepromeškala. A potřebuju nějaký kurz. Třeba uklízení. Lidi fakt koupí každou blbost, takže jsem si ho v akci koupila. A když už jsem ho zaplatila, tak jsem se kolem sebe i rozhlédla, abych někde něco urovnala. Vytáhla jsem z knihovny knížku, kterou jsem nikdy nečetla. Knihu o jménech. Našla jsem si tam to svoje. Tak prý karmické prokletí, proč právě tohle, když všude je tolik jiných pěkných jmen? Takže kniha letěla do knihobudky a mám o zátěž míň. A to ještě jarní úklid ani nezačal.
Ale hlavně se mi konečně podařilo zapojit rodinu do týdenního úklidu. Máme ho rozepsaný, zalaminovaný, aby vybarvili hotové, a stejně se pořád hádají. Stačí pustit nahlas hudbu a nemusím se rozčilovat, protože vědí, co mají dělat. A pak ještě zavřít oči, protože se na to nedá ani koukat.
Mindfulness
Sestra mne pozvala na lekci kurzu Mindfulness, o který jsem se zajímala. Je to marný, ani u té lekce se mi nedařilo vnímat přítomný okamžik a soustředit se. Ale když už to dělám pro sebe, něco jsem si z toho i vzala. Např. když se soustředím, tak mám i čich.
Téma bylo: jak omezit prokrascinaci na sociální sítích. Odložila jsem telefon tak důkladně, že jsem si nepřečetla email, že jsem pozvala kamarádku na úplně blbou hodinu. A už vůbec jsem nečetla nová opatření. Ale ono se to nakonec ke mně stejně doneslo. Dítě na to přišlo: „Já už vím, proč se dýchá do toho pytlíku (pozn. při hyperventilaci). Aby se zvýšil obsah oxidu uhličitého v krvi a člověk se uklidnil. Tak asi tak. Respirátor na každém kroku, teď už jsem taky utlumená a je mi to jedno.
Metoda z kurzu jde použít i na zbavení se zlozvyků jako je třeba kouření, nebo závislost na čokoládě. Stačí deset minut vydržet, a pak si může člověk dopřát bez výčitek. Nevím jesli funguje silná vůle, spíš je to už v tomhle věku skleroza, protože za těch 10 minut zapomenu, že jsem něco chtěla.
A když už jsem v tom sebevzdělávání, přečetla jsem článek psychologa na téma muži versus ženy, jak se spolu naučit žít. Tunelové vidění lovců mamutů mi hned ten den odpoledne ukázal syn v praxi. Vrhl se venku po sněhové kouli. Volám zděšeně: „Pozor, není tam hovínko?“ a on: „Jo je tam, já viděl jen tu kouli.“
Rubikova kostka
A tak když neprokrascinuji u telefonu, snažím se složit Rubikovu kostku. Dítě ji dostalo k narozeninám, aby se naučilo trpělivosti. Jenže místo toho ji urputně drželo v ruce, aby se náhodou nepohnula. Když mu ji po několika hodinách druhý z té ruky vytrhl a přeházel ji, dostal ten první hysterický záchvat, že je rozbitá a už ji nikdy nikdo nesloží. Na netu je plno návodů jak na to, s videem to zabralo klukům pouhé 2,5 hodiny. Ale stačilo trochu tréninku a jeden ji má za 2:40 viz na videu (zrychleno). Moje hlava to zatím nebere – doprava doleva nahoru, spodni horní a jsem ztracená.
Pracovní intermezzo
Rozhovor s bývalým kolegou na téma práce. Liboval si, že teď ji má jistou. Snažily jsme se ho přesvědčit, že u nás ji měl také jistou. Odpověděl: „No právě, a to mne nutilo k sebevraždě.“ A přitom je to u nás tak skvělé. Jak nejsou kadeřnice, tak buď nosí chlapi přerostlý vlasy, nebo je oškubala manželka, až jsem se lekla. Stěžuju si nepřítomné personální, co to jako je, že ona není v práci a kolega se sluní na Šumavě. Doporučila mi, ať jdu teda honit někoho jiného.
Jiného kolegu jsem poprosila odsouhlasit u klienta text určený k zveřejnění. Klient puntičkář, poslal mi ho přepsaný a ještě chtěl honorář za korekturu. Tak jsem pána nechala pozdravovat, že jsme chudý, tak posílám pusu. Netušila jsem, že je kolega ještě stále na jednání. Takže mi přeposlal odpověď, že to pána těší, ale prý to musí večer probrat s manželkou, zda ji může přijmout. Odpověděla jsem, že je vtipnej. Ale vzhledem k tomu, že mám homeoffice, tak bych se na jejich kontrolní den nemohla dostavit a musela bych mu poslat pusu po kolegovi, a to by nechtěl ani jeden. Kolega jim to tam přečetl nahlas, takže se hned hlásila asistentka s manažerem, že u toho chtějí být a pán vzkazuje, že se teda raději staví na té homeoffice. Asi to budu muset probrat s jeho manželkou, aby mu to vysvětlila.
Jednotka idiocie
Zatoulala se mi zpráva kamarádce: „Díky už stačilo“ a omylem jsem ji poslala Alfonsovi. Trochu ho to zmátlo. Poděkoval, že „díky stačilo“ není úplně to, co by chtěl od holky slyšet, že to si za rámeček nedá. No on si toho za rámeček nedá víc. Když se za námi stavoval v práci, zblbly ho holky tak, že zapomněl vyzvednout balíček, pro který jel do areálu i koupit kebab k večeři. Manželka nebyla ráda a pojmenovala ho jednotkou idiocie. Pobavil nás, jen nevím, jestli ho můžeme zvát, ať přijde zas.
Bez čichu se dá docela dobře žít. A nebo ne? Dítěti jsem udělala k pití šťávu, která byla zkvašená. No už vědí, že teď si mají všechno očichat sami, takže m to hlásil a šťáva letěla do kanálu. Druhý den jsem ji našla v polici. Tu správnou. Chybělo aceto balzamico odlité ve stejné lahvičce.
Na procházce s dvojčaty
Šli jsme vyvenčit kamarádku s dvojčaty. Sama se ven s maxi kočárem a sotva chodícím starším ve sněhu nevyhrabe. Procházka byla krátká a náročná, zabraly jsme celou silnici. Když se důchodkyně, kterou jsme potkaly, rozplývala nad miminky a zeptala se: „Tohle je která?“ nikdo nevěděl.
Alfons tuto situaci komentoval slovy: A otec ještě žije nebo už to konzultoval s psychologem ráže 9? On ví, o čem mluví, za chvíli na tom bude podobně. Nebo možná ještě hůř, prý už má auto pro 7 a je škoda nechat volná místa. Má buď vtipnou ženu, nebo hodné děti.
Holky doplnily po procházce energii čokoládou a já jsem se tak držela, že jsem si nevzala ani kostičku. Takže jsem následující dva dny sežrala všechno sladké, které bylo v dosahu a nakonec jsem stejně musela do krámu pro tu čokoládu. Do dneška u nás leží, protože mne chuť zase přešlo. Škoda, že člověk nezhubne z toho, co nesnědl. Byla by to nejen ta čokoláda, ale i mísa koblih v Bělohradu.
Návštěva v Bělohradu
Troje narozeniny, čtyři svátky, únor byl náročný na dorty a rodina se aspoň zase jednou sešla. Květiny jsme koupili ekologické české bez dovozu a pesticidů. Co by tak mohl v zimě člověk dostat? Naštěstí jsme na to byly připravené, že jsou to vlastně jen slaměnky a větvičky, které časem vykvetou.
Chaloupka v Lázních Bělohrad 
Kytice bez pesticidů ze slaměnek a větviček
Sestra má dost neobvyklé auto. Při procházce po Bělohradu jsme jedno takové potkali. Dělali jsme si srandu: „Tos nemusela parkovat, tak daleko, my stejně víme, jakou máš ropuchu.“ Přišli jsme blíž a SPZ byla ze stejného města. Nevěřícně jsme na ni koukali, jestli jako vážně zaparkovala tak daleko, ale ona se jen smála: „Tohle není moje, ale asi nějaký soused. V naší ulici parkuje podobné a má i podobná čísla v espézetce. Občas se do něj snažím dostat.“
A taky už víme, jak je to s tím násilím při hraní her. Tester se přiznal, že když poprvé přejel stařenku, tak z toho byl špatný ještě 2 dny. Po čase si zvykl a teď už si to užívá.
A pak to zjištění: „Víš, že se ti přítel směje za zády?“ Sestra: „No to nevím, ale vím, že se mi směje veřejně.“
Procházky za sluncem
Rozhledna Světlý vrch 
Výhledy Jizerky
S kamarádkou jsme vyrazily na novou rozhlednu nad Desnou. Přístě se můžeme potkat tak maximálně v Lidlu.
Tento víkend jsme vyrazili do teplých krajů. Cíl jsme cestou třikrát změnili, abychom šli po sluníčko a bez lidí. Nakonec jsme šli z Koberov směrem na Kozákov. Dítě plnilo medvídkovou výzvu, kterou zveřejnil Dům dětí, a fotil medvěda. A aby jsme se vyběhali, sbírali jsme body za turistické značky. Kluci jich posbírali 71 zatímco já 8. Myslím, že už ani trénink mne nezachrání, abych nebyla všude poslední.
Sluníčko na Hamštejnském hřbetu 
Jaro 
Kozákov v pozadí, příště už tam určitě dojdeme 
Veselý šnek 
Člověk jede do teplých krajů, aby stejně zase viděl Krkonoše
Pokračování Svět na jednom katastru (50).
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nepravidelný Emin deník na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
48. 2 roky prázdnin
41. Listové tornádo a podzimní procházky
7. V lednici sáňkují lední medvědi