Září jenom zářilo a slunce hřálo, ale škola zavolala a dny zase dostaly svou pravidelnost. Tak zatímco všichni lezli někam na kopec, nám zůstaly trochu vzdálené. Když nemám auto, tak mám aspoň kolo. Co má společného makový koláček, sušenka a tělocvična. Proč se přihlásíme na běžecký závod, když nikdo neběhá, a může být nová kuchyně rychlovka?
Začal školní rok
Zatímco někdo vytahuje dětem z vlasů vši hned druhý týden, naše děti jsou už samostatné a bezúdržbové. Aktovku začali hledat 6. a 7. záři naprosto samostatně. Plesnivá svačina v nich nebyla jenom proto, že jsme ji vytáhli už v červenci. Že vlastně vyrostli z bačkor si všimli v půlce září, a jestli si odnesli do školy tělák a výtvarku, to nevím.
Možná jsme v té přípravě něco podcenili anebo jsme je už vypustili do světa a můžeme se zpovzdálí dívat. Ale ne zase až moc zdálky, protože v třetím týdnu volají na otce: “Paní učitelko.”
S koncem prázdnin přišel stesk, že léto končí. Naštěstí nekončí, někam bych jela na víkend na hory. Jenže při pohledu do kalendáře jsme zase v každodenním koloběhu zápasů a akcí v okolí. Aspoň že bylo naplánované rodinné setkání na horách hned na začátek září.
Rodinné setkání
Sraz v Jizerkách ukázal nová místa. Nebo ne? Skála, jeřabiny, borůvky, roubená chalupa, louky a smrkové lesy, na jedné straně kopce, na druhé Ještěd, tenhle výhled byl vlastně v Kořenově stejný. Prý žij tak, jako by ten den byl poslední. A to jsem chtěla jen slyšet milé lidské slovo, když jsem si povzdechla, že mezi prací a životem nemá člověk čas žít ani trávit čas s lidmi, které má rád. Proto vyrážíme na kopec. Vylezli jsme ke Královce i na Slovanku, čas příjemně plynul, historka střídala historku. U jedné se ptá syn. “Jak dlouho jste tam strávili?”
“Deset minut,” odpověděl otec.
Syn nechápal: “A já o tom slyším 20 let.”
Tak to s těmi rodinnými historkami bývá. Ještěže šly děti spát, aspoň nám neměl kdo říct, že už máme dost.
A po víkendu zpátky pod kopcem a v realitě.
“Jak se má babička?” ptá se druhá babička.
“Nevím,” odpovídá dítě, “je šedivá.”
Aperolspritz party a 100 let fotbalu
Dlouho jsme se neviděli s kamarády. A protože jeden z nich nemůže pít, chlapi s ním „dobrovolně“ drželi basu a dělali řidiče, zatímco my holky jsme nabalily Aperol a Prosecco. Tak tentokrát chtěli domů už v 10 chlapi, zatímco my jsme se bavily a nechtěly se hnout. Děti se vyběhaly, vyskákaly, a pak to taky zabalily.
Možná máš pocit, že Skutečnej život je jinde než v tom tvým životě, kterej ti přijde nudnej a prázdnej. Přitom někomu jinýmu přijde úžasnej, napínavej. (J.Rudiš 1* Odkaz na knížky, z kterých je citace viz dole).
Bylo toho tak akorát, abychom druhý den byli v kondici na oslavu 100 let fotbalu. Né, že bych se zajímala o fotbal, ale jdu potkávat lidi. A kde jinde než u zelený. To je tak, když se jdu švagrový zeptat, jestli chce chvíli vystřídat ve stánku, a pak se odtamtud dostanu za 11 hodin. Oldies party duněla a my nestíhali nalívat.
Neviditelná práce
Byla neděle, nemusela jsem vstávat, nemusela jsem vařit, protože oběd se griloval, když byla rozkopaná kuchyň. Válela jsem se a bylo to fajn.
Jen jsem několik hodin uklízela, protože jsem se na to doma nemohla dívat. Ale to se nepočítá. To je neviditelná práce, kterou nikdo necení, ale žena ji musí udělat, protože když ji neudělá, je označená za šmudlu a počastována dotazy, co jako celý den dělala. A nebo i když nikdo nic neřekne, tak jí to stejně nedá a jde posbírat ze země zapomenuté batohy, pod postelí kapesníky a rozházené ponožky. Vyluxovat drobky, vyprat, otřít šmouhy, srovnat židle i polštáře. Je to tisíc drobností, které trvají pár minut, ale přitom nám z každého dne ukousnu hodiny a z víkendu klidně půl dne.
Heroine má být čtení, které podporuje nezávislost, ale spíš mi přinesl smutek a beznaděj. Protože tahle témata nečtou ti, kteří by o nich měli vědět.
Nebuď na sebe tak tvrdá
Několik pohovorů a jsem si jistější. „Neexistuje nic takového jako self-made man. Svých cílů dosáhnete pouze s pomocí druhých,“ řekl George Shinn. A tak je tu Maky i další, kteří mne podrží. Vážně na sebe nemůžu být tak tvrdá. Splněných úkolů je za tu dobu dost. A to, co jsem si vymyslela navíc je taky týmová práce, někdy jsem jen jednou z mnoha. Tak vyškrtnu zklamání a jde se dál.
Auto ve stávce
Mému auto asi nikdo nevysvětlil, že jsme jeden tým a je ve stávce. Ráno jsem nenastartovala, prostě ani ň. Kamarád se mi ještě vysmál: “Kdybych byl miliardář, přiletím pro tebe vrtulníkem, kdybych byl milionář, přijedu pro tebe novým BMW, ale protože jsem chudej otec od rodiny navíc s manželkou doma a rozbitým autem, tak tě leda polituju.”
Takže jsem sedla na autobus a strávila jen asi 4 hodiny na cestě do práce, protože mi ujel přípoj do Prahy. Hodinu čekání jsem si zpříjemnila koláčkem, capuccinem, dobitím mrtvého telefonu a vyplňováním dotazníků. Schůzky v Praze jsem měla až odpoledne, nebyl to špatný den. Záleží z které strany se na něj člověk podívá.
Proto mám řidičák, abych musela na kole
Auto odtáhli do servisu a já zase vytahuju kolo. Proto jsem si dělala řidičák na motorku, abych jezdila v dešti na kole. Naštěstí to byla u auta jen stará baterka.
Dítě taky jezdí na kole do školy, neboť se mu nechce chodit pěšky. A jednou se vysekal. Aspoň si teď dává pozor. Ale když mi to volali ze školy, pořádně jsem se vyděsila.
Štěstí může trvat zrovna ty čtyři minuty, ale musí se umět chytit. K neštěstí stačí vteřina i bez snažení (J.Rudiš 1*)
Když nemáme před domem auto, vypadá to, že ani nejsme doma. Zahlédla jsem švagra stát před domem, zapínám kávovar, jenže on se otočil a odjel. Ještěže máme ty telefony. Podíval se, kde chceme přesekat v kuchyni odpady a do toho přijel manžel. To prý nečekal, že když je na rybách, budu mít doma jiného chlapa. Tak kdyby chlapi mluvili a domluvili se, mohli jet na ty ryby spolu.
Láska a makový koláček
„Nesnaž se dělat každého šťastného, nejsi koláč,“ řekla mi kamarádka. Já možná nejsem, ale jeden doma mám. Protože skvělej chlap je jako makový kolaček.
Maky si není jistá, jestli ji doma nezbyl po těch letech už jen suchý piškot. I když piškot prej taky dobrej, když není koláček.
Prostě to dál nešlo. Je těžký žít s někým, s kým nemůžeš jít někam dál. S kým si nemáš už moc co říct. Když víc mlčíš, než mluvíš.
Jaroslav Rudiš: Potichu 1*
Co má společného absence sušenek s tělocvičnou?
No já teda, když jde o sladký, tak bych koláček piškotem nenahradila. Ale aspoň jsem přestala žrát sušenky a teď nemusím do tělocvičny. I když podzim je tady a slíbila jsem Anně, že s ní půjdu. I jsem si na to koupila boty, jenže jí se vlastně nechce. To je morálka.
“Ale musíš se hlídat,” nabádá mne dítě, “nechci maminku kuličku.” No tentokrát duhovou kuličku vyhrál Alfons, když vzal dvě kočky na oběd. Nebo možná ony jeho, kdo ví. Šikovnej kluk. Zatímco jinej má pocit, že je prostě boží. A vůbec, moc nepřemýšlet a radši zaměstnat ruce. Takže udělám tiramisu, protože přijde Obelix s bednou nářadí sekat odpady a elektriku. Konečně děláme tu novou kuchyň.
Kuchyně prý bude za 14 dní hotová, ha ha
Jelikož tajemstvím úspěchu je začít (Agatha Christie), tak po půl roce přemýšlení, jestli fakt chci novou kuchyň a jestli mi ten bordel stojí za to, v září přišel ten čas. Prej, bude to rychlovka, objednám, za 14 dní nainstalujou a hotovo. Hahaha. To by se nesměly překopávat odpady, voda i elektrika, o malování nemluvě. Prach všude, věci v krabicích a o víkendech pořád není čas. Nakonec ten měsíc mezi krabicemi utekl a já mám radost, že je hotovo. Teď může manžel zase v klidu odpočívat a já můžu začít něco nového.
Narozeniny a lasergames
S podzimem přichází čas narozenin. Dítě si naplánovalo oslavu na lasergames. V tu chvíli jsem měla asi lobotomii mozku. Odsouhlasila jsem sobotu o prodlouženém víkendu a ještě uprostřed montování kuchyně. A do toho máme jenom jedno auto, co nejede, a potřebujeme odvézt 10 dětí. Stane se. Jak říká Patrik: „Od toho jsem manažer, abych to vyřešil.“ A já taky zvládnu všechno. Jen kdyby se ti naši furt nehádali.
Také Maky má narozeniny. Nebo ne? Proč si pořád myslím, že je má v dubnu? Prý protože to jsou čarodějnice.
Lezecká stěna
Protože jsem si na rodinném setkání domluvila dovolenou na ferratách, řekla jsem si, že zkusím lezeckou stěnu, abych trochu posílila a nebála se tam.
Žil své sny, ale nestrávil svůj život sněním
Ruediger Dahlke: Psychologie peněz
Nečekala jsem, že to bude taková zábava. Manžel mé nadšení úplně nesdílí, ale jde do toho taky. Prej musí.
Je lepší se věnovat jedné věci pořádně, nebo zkoušet nové věci? Každý to má jinak. Já jsem prej superaktivní od malička. A Maky radí: „Tak to ber jako současný koníček, který přináší jisté uspokojení. Občas vyměníš něco ze sbírky za něco jiného ke svému potěšení.“ Možná mluvila o práci nebo o tom, jak člověk musí na své cestě některé lidi opustit, aby našel jiné anebo si poradit sám. Život je čekání na to, že vám někdo zapálí. Když okolo není nikdo, musíte to zvládnout sám. (J.Rudiš 1*)
Urban Challenge
Nazvat tým Zítra začnem, když nikdo běhat do posledního týdne nezačal a většina to vzdala ještě před závodem, bylo jako vždy blbý nápad. Příští rok mne tam nikdo nedostane. Asterix se jako každý rok zranil, já si natrhla zadek (legín), přidalo se teda to dítě, co nic nechce, a letos jsme vytáhli také Obelixe. Poctivě asi 2x trénoval, pak na trati umíral, aby se na konci těšil, že příští rok běžíme zase. Toho se chytla Anna, že chce běžet taky, a aby nás to motivovalo k tréninkům, zkusíme prý už leden. Run is fun.
Průzkum veřejného mínění
Tolik hodin strávíme v práci, ale o čem by člověk pořád psal. Průzkum veřejného mínění vyvolal pozornost. Pokud chce někdo vědět, co si lidi myslí, musí se jich zeptat. Jenže mu to moc nejde a poradit si nenechá. Pardon, ale když chce poslouchat, mohl by i mne, já jsem taky člověk. A lidem je to fuk, ti si stejně myslí, že tyhle průzkumy jsou jen populismus a nemá cenu nic říkat, protože se stejně nic nezmění.
Pochválit kolegu, že je hodnej, když připravil to, co jsem potřebovala, se nesetkalo s nadšením: “Jo já vím,” vrčel, “blbej jsem.” Na to jsou pak ty tiramisové úplatky. Sice ten, komu jsem udělala tiramisu k narozeninám, nedorazil, dokonce bych řekla, že nás ghostuje, ale neberu si to osobně, neozval se nikomu. A tak je nás na oběd zase o jednoho míň. Bylo to fajn. Teď je to krásná vzpomínka a vzpomínky platí, i když nás jen matně hřejí a nic nikam neposouvají. (J.Rudiš 1*)
Knížky
A na závěr, co mne zaujalo za knížky.
Svůj majetek můžeme vždy ztratit, ale nemůžeme ztratit to, co si přivlastnila naše duše, když se snažila vypořádat se se životem a jeho úkoly. Ruediger Dahlke: Psychologie peněz
1* Jaroslav Rudiš: Potichu
Hluk, ve kterém se lidé schovávají, protože se bojí sebe samých. Hluk, do kterého dobrovolně utíkají. Hluk, který je schvacuje a ničí jednoho po druhém, aniž si to uvědomují. Epidemie hluku.
Umělohmotná prázdnota
Pokračování Říjen a podzimní vítr (102).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články z deníku
Kaluž nebo alpská voda (100)
Nová sezona (64)