Ptá se mne kolegyně, jestli nemáme ve skladu balonky. To teda nemáme. Koukám pak do kalendáře a ona má dnes narozeniny. Přeju jí vše nejlepší a ptám se: “Neříkej, že sis chtěla vyzdobit kancelář balonky, abys mohla přijímat ty zástupy gratulantů.” Smála se: “Jojo a každého, kdo sem přijde, tak se zeptám, jestli mi jde popřát.” Nedalo mi to a musela jsem si rejpnout: ”A jdou popřát? Nebo musíš běhat po chodbě a nahánět si je tam?” „No to snad ne,“ ohradila se a zvala nás na dvojoslavu T&T za dva dny, to znělo dobře.
Večer stojím půl hodiny před plnou skříní a klasická otázka: Co na sebe? Né, že bych neměla co, spíš naopak, všechny šaty opuštěně křičí: mě, mě si vem. Takže si beru pro jistotu troje a rozhodnu se zítra. Ještě že jsem sama doma, tohle by chlap nepochopil, co před tou skříní dělám tak dlouho, spát jsem šla pěkně pozdě. No a nešla jsem si druhý den koupit ještě další šaty? Šla a zase zkouším troje a všechny křičí: mě, mě. No dobře, tak další prý nepotřebuju, kam bych je nosila.
Ty vypadáš…
Ráno, když jsem v práci potkala Olí, koukala na mne a říká: “Ty teda vypadáš, to ale musela být party.” T. to zaslechla a vysvětlovala: “No víš, ta oslava bude až dneska…” To po ránu potěší. Naštěstí jsem se do večera zmátořila a cestou na oslavu jsem stihla ještě kafe s bývalým kolegou. I když teda po dlouhém vybírání, kam půjdeme jsem se rozmyslela, že vlastně nechci kafe, že mám hlad. A dobře jsem udělala narozdíl, od Pepy, který nakráčel na oslavu se slovy: „Co je tady k jídlu?“ Vysvětlení, že je to bar, takže mají pizzu a utopence přijal s vrčením, že jestli se nenají, tak bude protivnej. Ano, to už byl, tak ho vzali na jídlo jinam.
Sešlo se nás spousta, takže i dary stály za to. Když jsme řešili co, někdo navrhoval adrenalin, ať si holky užijou. Naštěstí je dobře známe, takže byly spokojené, že adrenalin dostala jen jedna a druhá poukaz na oblečení. Byli jsme ve vnitrobloku na zahrádce a zpěv blahopřání se nám asi tak povedl, až to vylákalo lidi na pavlače a balkony.
Bude striptýz?
Když někdo přivedl pohledného mladíka, takový italský typ, a představoval ho T: „Tady ti vedu dárek,“ vedle mne to zašumělo: „Bude striptýz?“ Tak bohužel tentokrát ne, byl to jen kamarád.
A ani H. dnes nic nepředvedl. I když se ohradil, že on se rozhodně nesvlíká, že si jen sundal triko, protože mu bylo horko. Co si teda pamatuju, tak chtěl i kalhoty…
Díky omezené otvírací době se to zas tak moc neprotáhlo, cestou metrem jsme se tak nějak poztráceli a v kanceláři se tentokrát nikdo nezapoměl a přespávali jen ti, co to mají domů daleko. Pepa šel pro jistotu pěšky těch 8 km, aby se ráno mohl pochlubit, že už má 2000 kroků, protože šel i po půlnoci.
Ráno mne přepadl kdosi v motorkářské helmě: “Ahoj, jak je?” Identifikovala jsem ho jako Alfonse. Měl hroznou starost, jestli něco neprováděl, a že prý jestli o tom budu psát, tak ať ho přejmenuju. Tak Alfonsi, neboj, co vím, tak jsi nic neprováděl.
A co Ela?
Ela byla zklamaná, že jsem ji nevzala na oslavu narozenin s sebou. A tak aby jí to nebylo líto, a protože se nám chtělo mezi lidi, jsme vyrazily o víkendu do baru. Divila jsem se, že se Richard nepřidal. „Ale,“ mávla rukou Ela, „má ty svoje sebestředné nálady. Já se chci bavit s vámi.“ Přidaly se Klára i Anna, Tomáš a další slibovali, že dorazí později a Ela pozvala i Martina, kamaráda, kterého dlouho neviděla.
Příprava byla dlouhá a dokonalá, Ela v tmavě modrých šatech na ramínka, s vyčesanými vlasy vypadala jako královna. Martin z ní byl naprosto unesený. Mrkala jsem na ni, jestli jako jen kamarád. Kroutila očima a šeptala: „Vždyť ho znáš, toho nemůžeš brát vůbec vážně. Dneska je tady, zítra bude na druhé straně světa kdoví s kým. “
Sešlo se nás nakonec osm, Martin nás bavil svými historkami z cest. Cestoval, flámoval, nejraději fotil akty, ale když byla nouze, udělal za prachy cokoliv. Docela mu to šlo, ale je to bohém, nic stálého není pro něj. Kromě veselých historek jsme z něj vlastně nic podstatného o něm nedostaly. Ela ho napjatě poslouchala, ale její pohled se stále stáčel k Tomášovi. Ptám se jí, co se děje. Pokrčila rameny: „Já nevím, zajímá mne. Vím jakej je to magor, ale stejně mi to nedá.“
Kluci v akci
Později nás ale kluci opustili a věnovali se slečnám na baru. Chvíli nám teda trvalo, než jsme si toho všimly. Přidaly jsme se pak k nim. Bylo to fascinující pozorovat, jak se kluci zhypnotizovaně natřásali, předváděli, přitakávali. Když nás to přestalo bavit, přesunuly jsme se zase zpátky ke stolu. Bohužel časem se k nám přesunuli i s dámičkami. Tomáš se musel rozloučit. Evidentně ale slečnu Pavlínu zaujal.
Hlavně mít papír a tužku
Nedalo mi to, chtěla jsem si trochu rejpnout, že zmizel tak brzy, tak jsem mu napsala: „Zapůsobils, Pavlína se na tebe ptala.“
Tomáš hned odpověděl: „Ta byla pěkná, tak jí dej na mě číslo.“
Zbláznil se? Myslela jsem si a honem jsem odpovídala: „Nemám papír ani tužku, neměls utíkat tak rychle, mohl sis to vyřešit sám.“
Ela mi koukala přes rameno a už běžela na bar pro papír a tužku. Přitočila se pak ke slečně a to číslo jí fakt podstrčila.
Když se pak vrátila, vzdychla si: „To je podruhé, co tenhle půlrok dávám někomu telefonní číslo. Poprvé to bylo v servisu a teď Tomášovo. Připadám si stará.“
„Ale prosím tě, jsi skvělá,“ utěšovala jsem ji, „vždyť máš Richarda, tak nikoho jiného nepotřebuješ.“ Ela posmutněla: „já vím, jenže jeho taky nemám. Potřebuju obejmout.“
Martin jako by to slyšel. Rozjařeně přiběhl, obejmul ji a cosi jí šeptal do vlasů. Ela ho vůbec nevnímala a zděšeně se dívala na skleničku s pitím v jeho ruce, kterou jí šermoval nad hlavou. Když se odpotácel, říkám jí: „no vidíš.“ A ona se jen ušklíbla: „a ty bys tohle chtěla? Chlapa co je sice úžasnej, jedná s tebou jako s královnou, vždycky tě rozesměje, ale k tomu má v záloze 5 modelek.“ a ukázala hlavou k hloučku na baru.
Přerušila nás zpráva od Tomáše: „Tak co, dalas jí to? Jsem zvědavej.“ Odpovídala jsem: „Jo dala jsem jí to a usmívala se. A teď jsem zvědavá já, dej pak vědět, jestli se ozve.“
Rozloučení
Čas se nachýlil a mně se už chtělo spát, přeci jen to byla další dlouhá noc, tak jsme jely s Elou domů. Někdo se také loučil, někteří včetně Martina ještě zůstávali. Divil se, že už Ela odchází. Ta na něj podrážděně zavrčela, že je unavená, a že on má o zábavu postaráno. Martina se to nijak nedotklo, na rozloučenou ji radostně objímal a líbal ji na tváře. Ela mi pak zmateně šeptá: „Nechtěl mě pustit, šeptal mi, jak mi to ohromně sluší. Chápeš to, vůbec se se mnou vlastně nebaví, oblejzá se tam s nějakýma trajdama a myslí si, že jsem na něj zvědavá?“
Vždycky mi přišlo, že je Ela silná, neodolatelná, samostatná, a proto je tak skvělá. Letos mám pocit, že je to postava spíš nešťastná až tragická, ale tím je tak nějak skutečnější a je krásná svou normálností, jako jedna z nás.
***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu, vycházejí každé úterý a pátek.
Další články – jak to začalo?
1. Ema a Ela
Následující články
25. Co s létem?
1 thought on “Narozeninová (23)”