Vaření nikdy nebyla má nejoblíbenější činnost. Musí se, zabere hodně času, udělá se nepořádek a ještě je výsledek nejistý. Spíš než rozepsaný jídelníček jako v Pelíškách to u nás vypadá na otázku: „na co máme dneska chuť?“ A už jsem se i dost zlepšila, protože je to dřív než půl hodiny před obědem. Občas dokonce den dopředu, jako třeba segedýn na čtvrtek.
Ale ani včasné zamyšlení nezaručilo, že mám vše potřebné. Teď to tedy byla těžká improvizace. Začalo to masem, které nebylo to správné podle receptu, došel kmín, říkám si ok, bez toho se obejdu, přece nepojedu pro jednu věc do krámu. U knedlíků mi chyběla hrubá mouka a nestačilo mléko a vlastně ani tu zakysanou smetanu jsem neměla celou. Ještěže mám aspoň to zelí a hodně fantazie. Cenu za kuchařku roku nedostanu, ale bez remcání jedli, to je za všechna ocenění.
Letní šaty
Když jsem si loni a předloni na začátku léta vzpomněla, že by to chtělo nové šaty, tak jsem je do konce léta nikdy nestihla. Nabídka v obchodech mne nenadchla ani materiálem ani délkou, rozhodla jsem se je ušít, ale jako švadlena bych se neuživila. I když jsem je začala šít hned na začátku léta, dodělala jsem je v poslední teplý den. Letošní letní šaty jsem pro jistotu začala šít už v lednu, a abych měla nějaký termín dokončení, chtěla jsem si je vzít, když je teď pěkně, do práce. Takže nejsou hotové ani po pěti měsících. Ale do léta to ještě pořád můžu stihnout.
Budeme si hrát
Jak furt poučuju dítě, že když jsme ještě byli malí, tak nebylo tolik plastových věcí, tak mi řekl, že za nás byly dřevěné barbíny. Vylovila jsem tedy deskovou hru, kterou nám kdysi přivezli z Německa. To nebyl dobrý nápad.
Může mi někdo říct, co je zábavného na hře Monopoly? Mně to přijde spíš jako několikahodinové mučení. Jediná myšlenka po hodině hry, pro ty, co se jim nepovedlo dobře nakoupit, je: „Ať už to proboha skončí.“ Obzvlášť když dítě ještě u každé utracené koruny brečí, že určitě prohraje, ale chce to dohrát. Už aby je to přestalo bavit a vrátili jsme se k našim oblíbeným hrám, u kterých buď neřvou, nebo nás to baví všechny.
A co Ela?
Ela se těšila do kanceláře mezi lidi. Doma se sice dá dělat, ale lidi potřebuje asi každý. Stěžovala si kamarádovi: „Připadám si jako trosečník, i když ten si povídal aspoň s míčem, já si povídám sama pro sebe.“ Jirka se smál: „A všiml si toho už někdo?“ Ela: „Právě že jo.“ Jirka: „Tak hlavně, když se sama se sebou nehádáš.“
Ela nakráčela ráno do práce jako ředitelka vesmíru, očekávala radostné vítání. Domů se vrátila skoro zklamaná: „Přestav si to, dva měsíce jsem se těšila, jak vyrazím do kanceláře. Nejenomže tam skoro nikdo nebyl, ale s tím jak tam chodím málo, si ani nikdo nevšiml, že tam nejsem!“
***
Na nový článek se můžete těšit každé úterý a sobotu navečer. Ale kdo by na to myslel. Novinky vám neutečou, sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu.
Další články – jak to začalo?
1. Ema a Ela
7. V lednici sáňkují lední medvědi
16. Chyť holuba
Pokračování:
18. Tvůj zadek je lepší než můj