Občas mám pocit, že od té doby, kdy si mohu na internetu najít i koupit vše, co potřebuji, přestala jsem používat hlavu. Je to tak jednoduché a šetří to čas. Ale co s tím ušetřeným časem vlastně lidi dělají? Do konzervy si ho nedají. Možná bude lepší čas investovat. Do sebe a svého okolí. Do aktivity, která naplní několik potřeb. Takže třeba méně používám auto a vyrazím na kole nebo pěšky, protože to mám místo tělocvičny, místo relaxace i jako školu. A tak vidíme, kde rostou bylinky. A až se zima zeptá, co jsme dělali v létě, my jsme připraveni a vybaveni vlastními bylinnými sirupy na nachlazení.
Na cestu než nás zas všední dny semelou
Poslední den domácího vyučování a skoro je mi líto, že jdou v pondělí do školy. Ale žádný sentiment. Stačí si vzpomenout na řev, rvačky, nepořádek a mlácení hlavou o stůl nejde a nechci. Ela nás doma sedět nenechala, takže jsme vyrazili na výlet hned dopoledne ještě s Klárou, protože to byl jediný termín za posledních čtrnáct dní, na kterém jsme se shodly a to jsme všechny doma. Děti za ty dva měsíce vycvičené, měly úkoly hotové v půl deváté ráno. Moje příprava na cestu o něco horší.
V lednici žádné ovoce, zelenina ani sušenka, zbývaly poslední dva plátky sýra a šunky. Jako vážně? Ani jedno jablko ani zapomenutá mrkev? Samozřejmě jsem to včera věděla, chtěla jsem upéct “Honzovské buchty” na cestu, ale neměla jsem hladkou mouku. Přeci si nebudu zjednodušovat život tím, že skočím do auta a zajedu do obchodu, měla jsem na to celý den, říkala jsem si, že se tam stavím, až půjdeme okolo. Jeli jsme okolo na kole nejmíň dvakrát, ale nebyl čas zastavit ani místo v batohu. Naštěstí mám polohrubou, takže bábovka to jistí. Klára usmažila řízky. Na krátkou dopolední procházku to nevypadalo.
Děti samozřejmě nechtěly jít a poměřovaly síly, kdo lépe provokuje, víc řve a nenápadněji druhého praští. Ještěže je Ela tak nadšená a vlekla nás za sebou, jinak bych jim to vysvětlila ručně a zamkla je v prázdné hrobce. Naštěstí se uklidnili už v autobuse, když mohli vyplazovat na auta jazyk (v roušce).
Černostudniční hřeben
Z Tanvaldu jsme vyšplhali na Terezínku a přes Muchov s výhledem na Sněžku a pokračovali po Černostudničním hřebenu. Děti chtěly svačinu, už když vylezly z autobusu, ale museli jsme vylézt alespoň první kopec. Klára zlepšovala kondici zátěží vpředu i vzadu, s batoletem a batohem. Ela chtěla ulovit pár kešek, takže se nakonec děti chytly a radostně s navigací běžely napřed. Ani Ely příprava nebyla dokonalá, takže nás protáhla kolem skal, kam jsme se neodvážily, takže děti zase řvaly a vztekaly se, že tam určitě vylezou, jen ať je pustíme.
Muchov 
Na cestě 
Výhledy 
Výhled z Černostudničního hřebenu 
Sněžka
Skalní kobka
Nakonec jsme našly skálu, kam šlo vylézt i bez jištění. Zezdola to nevypadalo tak děsivě, někdo přistavil i stromek jako žebříček, takže se Ela plná adrenalinu z lovu rozhodla, že tam dítě vytlačí a šikovnější vylezl do převisu pod vrchol, kde si našel svůj poklad. Druhý hned zjistil, že se dá z druhé strany vylézt nahoru. Když jsem to oběhla, už to tak malé nevypadalo a omdlévala jsem, jak ho dostanu dolů nebo nahoru. Naštěstí si našel skulinu a prolezl skrz skálu dozadu na přístupné místo.
Skalní stěna s průlezem na druhou přístupnější stranu 
Skála Buchta
Fotbal
Bylo příjemné nemuset nikam spěchat, čas nás nijak netlačil, až do chvíle kdy jsem si vzpomněla, že mají děti trénink. Ale stihli jsme to, energie mají dost, takže po 13 km cestě naklusali na hřiště, ani neměli čas protestovat a vymýšlet. A já hodila nohy nahoru. Sebevědomí malých (no asi všech) fotbalistů je fascinující. Myslela jsem, že se to na tréninku snad učí, ale chodím tam a ne, prostě to mají v sobě. V rámci pozitivní motivace jsem malému pochválila, že si dal sám vyschnout po tréninku kopačky. S radostí vyhrkl: “Jo jsem nejlepší, já jsem nejlepší. Jsem lepší než brácha,” a hodil patkou. Tak je to pořád.
Energie mají až moc. Obvykle jezdíme na trénink na kole. Na loňské dovolené na kolech jsem si říkala, že musím víc trénovat nebo je nebudu stíhat. Tak trénuju, jenže děti víc a už mi i malej ujede a to i po tréninku. Je to dosti potupné koukat se cestou do kopce na vzdalující se zadky, takže píšu Ježíškovi o elektrokolo. Prej si mám trhnout, že Vánoce jsou za dlouho a elektrokola jsou pro důchodce.
A co Ela?
Ela se tváří, že si užívá, že nemusí řešit žádné vztahové problémy. Anebo jí to možná chybí, tak dělá Tomášovi chápavou kamarádku. Tomáš nám záviděl výlet: „Taky bych někam vypadl nebo bych si přál, aby se aspoň zklidnila práce.”
Ela: “Pořád tě honí? Nebo spíš už zase?”
Tomáš si potřeboval postěžovat: “Všechny projekty teď fakt šílený.”
Ela odepsala: „jen makej, někdo to oddřít musí…“ pak to vymazala a poslala starostlivé: „ještě že to tak dobře zvládáš. Nebo skončíš na léto v Bohnicích?”
Tomáš: “Nevím, leze mi to na mozek, nezvládám řešit nějaký osobní věci… To už není dobré, ani na ženský nemám čas.”
Ela měla záchvat smíchu, ale vrátila se do role kamarádky: „Aspoň si tě užijou děti. To je ta individualistická doba, není čas hledat, není čas s partnerem trávit čas.“
Tomáš: „No já si vlastně na ženský stěžovat nemůžu, od začátku roku už jsem měl několik. Ale raději bych něco stálejšího, teď jsem byl zavřenej doma jak králík.“
Ela: „Nemůžeš a stěžuješ. Buď to bude stálejší a nuda nebo zábava a krátké.“
Tom: „Stěžuju, to protože bych potřeboval pravidelný masáže“
Ela: „A já myslela, že chlapovi stačí nakrmit, podrbat a nechat žít a ty potřebuješ ještě pravidelné masáže, jsi nějaký náročný.“
Tomáš: „Já se krmím sám. Já jen potřebuju drbat.“
Ela: „A pak, že nejsi domácí zvířátko.“
A šla radši něco dělat.
***
Na nový článek se můžete těšit každé úterý a sobotu navečer. Ale kdo by na to myslel. Novinky vám neutečou, sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu.
Další články – jak to začalo?
1. Ema a Ela
13. Kde se tu vzala ta ponorka?
Pokračování:
16. Chyť holuba
21. Mravenci jdou a princ na bílém koni možná neumí plavat
Opět krásný článek, já už to mám jako román na pokračování.
😀 díky