Neviditelný yetti a čarodejnice (11)

Občas si připadám jako v tom vtipu:

Manželka si nasadí plynovou masku. Manžel nic. Tak ona povídá: „Hádej, co je na mě nového??“ Manžel si ji pozorně prohlédne od hlavy k patě, a pak překvapeně povídá: „Že ty sis vytrhala obočí!“

Jenže u nás je to obráceně. Zase si připadám jako chlap. Něco se mi na manželovi nezdálo: „Miláčku, ty vypadáš nějak mladě, dobře ses vyspal?“ „Ne, oholil jsem se.“

Buď moc žereme (to se nedá říct slušně), nebo mají děti někde schovaného yettiho. Skoro každý den vařím a do druhého dne to nezbyde. Na šneky to svádět nemůžu, ti tentokrát z krabice neutekli. Když mám na vaření čas, tak mne to skoro i baví, ale zase se v tom nevyžívám tak jako kolega, se kterým si vyměňujeme recepty. To mi přijde trochu ujeté, jenže potřebuju inspiraci, když už vařit musím a jeho to vyloženě baví. A taky mluvit o sobě. Což teda baví asi každého. Tak teď doufám, že se neurazí a nepřestane mi psát, protože kuchařské knihy nesnáším. I když Spongebobův krabí hambáč jsem vymyslela sama. Recept je jednoduchý: nacpi do hamburgeru to, co chceš, aby děti snědly a řekni jim, že je to krabí hambáč.

Ani déšť mne nezastaví

Výměna zpráv s mamkou by se mohla zdát trochu jako nuda: „U nás prší, co u vás?“ „Teď ne, ale už mám plnou nádrž.“ „Tady nic, jen mraky.“ „Konečně prší.“ „Vylezlo slunce.“ Ale vysledovaly jsme, že prší obzvlášť, když se vyleze ven na zahradu. Takže jsem během 10 minut sázení rajčat, která už začala v kelímku na okně připomínat lijány, promokla na kůži a jakmile jsem přišla domů, svítilo sluníčko. A někdo staví skleník. To se pak nemůžeme divit, že prší celé odpoledne. Kdy se mi během toho aprílového počasí podařilo venku natřít nábytek nevím, ale už mám úložné prostory v podkroví.

A co Ela?

Od Ely přišla zpráva: „Děláš něco? Přijeď.“ A adresa…maringotka v zahrádkářské kolonie. To jako myslí vážně? Byla jsem zvědavá, tak jsem jela. Našla jsem to snadno. Ela seděla v hloučku lidí na zahradě a objímala se s dlouhovlasým mladíčkem. Vypadala naprosto šťastně. „ Ahooj,“ vesele mávala, „pojď, představím tě.“ Nezapamatovala jsem si ani jedno jméno. Jen toho mladíčka, Dan. Všichni byli moc milí, ale já byla trochu zklamaná, že jsem se tam táhla takovou dálku a ani jsem s Elou nemohla mluvit o samotě.

Navečer lidi postupně zmizeli, a když zmizel i Dan, opatrně jsem se ptala, jak se měla. Rozpovídala se, jak je to u Štěpána skvělé, na zahradě se schází plno lidí, všichni jsou tak přátelští, pomáhají na zahradě, nebo se společně baví, hrajou hry. „Je to tak osvěžující. Konečně si zase připadám jako člověk. Nikdo nehodnotí, jak vypadám nebo jakou mám práci.“

„Nemůžeš si najít někoho normálního?“ ujelo mi. „Nejdřív Pavel a teď tohle.“ Ela se ohradila: „Tak mi ukaž, kdo je podle tebe normální.“ „Co třeba Tomáš?“ navrhla jsem. Dostala záchvat smíchu: „To si děláš srandu? Ten hledá nějakou princeznu. Podívej se na mně, já jsem vlastně čarodějnice. Když jdu mezi lidi, tak se kouzlem proměním v usměvavou krásku, ale doma jsem za normálních okolností vrásčitá, shrbená, šedovlasá baba, co kolem sebe vrčí, sedí u kamen a plete ponožky. No ponožky možná ne, ale víš jak to myslím.“ Co jí mám na tohle říct?

A v něčem má pravdu. Kde ale potom všichni ti skvělí muži jsou, když ani úžasná a dokonalá žena jako Ela nemůže najít toho pravého?

Další články – jak to začalo?

1. Ema a Ela

5. Naštvaní ptáci

9. Na zahradě by mohl běhat jednorožec

10. Útok šneků

Pokračování:

12. Květnová toulavá

13. Kde se tu vzala ta ponorka?

18. Tvůj zadek je lepší než můj zadek